Spokojená rodina i solidní místo náměstka ředitele městského úřadu. Čchen Lung míval své jisté - dokud se neukázalo, že jeho dcera žije v domě, který překáží ambiciózní politice územního rozvoje, a že svůj ke zboření určený domov odmítá opustit. Čchenovi nadřízení ho vyzvali, aby neposlušnou dceru zkrotil a přiměl ji změnit názor.
Soumrak malých císařů? Číňanky závodí s časem na klinikách umělého oplodnění |
Čchen odmítl. Na oplátku na něj začala pršet kritika: slova o kádrech, jež mají jít masám příkladem; o poslušné službě společnosti a hlasu svědomí; o tom, že je-li třeba, má zodpovědný státní činitel cedit krev i položit život. Přišly ústrky a šikana na pracovišti, disciplinární tresty, škrtání platu i výhrůžky vyhazovem. A strach z najednou nejisté budoucnosti.
Čchen Lung je jednou ze mnoha tisíců obětí takzvané harmonické demolice, důmyslného nástroje, jímž se dnes v Číně potírají občanské protesty. Hrubou sílu tanků nahradila sofistikovaná represe utkaná z psychologického nátlaku a citového vydírání, při níž možná neteče krev, ale zanechává neméně hluboké šrámy.
Lidovky.cz: Harmonická demolice - není to trochu protimluv?
Státní moc změnila strategii. Už nechce používat sílu proti těm, kdo se bouří, a dostávat se tak do šlamastyk, které přilévají olej do ohně a hrozí dalšími protesty. Místo toho detailně zmapuje společenské vazby demonstrantů, které pak obrátí proti nim. Sousedé, přátelé, rodina - ti všichni se stávají dobrovolnými i nedobrovolnými členy tzv. demoličního úřadu, jehož úkolem je přivést protestující k rozumu, jednoho po druhém. Pokud neuspějí, budou sami tvrdě potrestáni.
Čínské úřady zbořily dům, který stál uprostřed dálnice |
„Maminko, jestli se nevystěhuješ, vyhodí mě z práce,“ prosí zoufalý syn svou matku. Jiný vydírání úřadů odmítne s tím, že za své rodiče není zodpovědný. Jistěže jsi, opáčí shora a ještě přitlačí, dokud nedosáhnou svého a vzpurný obyvatel se svého domu nevzdá. Někdy příbuzného přivezou z dálky a drží ho na místě, dokud odbojáře nepřesvědčí. Je to strašlivá práce, která na obou stranách rozsévá beznaděj a bezmoc a ničí rodinné vazby. Ano, harmonická demolice je protimluv, a ještě horší je také používané označení „demolice láskou“. To je ryzí cynismus. (Stať Kevina O’Briena o harmonické demolici si můžete přečíst ZDE.)
"Nail House": sticks out like a nail (developers couldn't hammer this one).#China Neologismhttps://t.co/4GQXIrUuJD pic.twitter.com/w8I0FVCwpX
— Taras Grescoe (@grescoe) 16. června 2016
Lidovky.cz: Jak daleko může nátlak zajít?
Ztráta místa a životních jistot, pronásledování, výhrůžky... Na „demoličního úředníka“ přitom netlačí jen samotné státní struktury, ale třeba i jeho pracoviště. Například pracujete v továrně, a pokud odmítnete citově vydírat své blízké, celé továrně hrozí ztráta bonusů, a tak na vás začne tlačit šéf i kolegové. Nechcete trápit starou matku, ale jste učitelka a ředitel hrozí kárným posudkem, jestliže do toho zatáhnete školu.
Vláda potřebuje srovnat se zemí celou vesnici a nabídne obyvatelům finanční kompenzaci. Většina vesničanů kývne, ale desetina odejít odmítne a vláda řekne: Přesvědčte své vzpurné sousedy, nebo žádné peníze nebudou. A tak se vesnicí nese křik a nadávky, objevují se útočné plakáty se jmény sobeckých provinilců, pod okny jim každou noc bijí gongy, aby nemohli spát...
Lidovky.cz: Osvědčený princip z minulosti?
Opravdu to čerpá z principu kolektivní zodpovědnosti, kdy za jedince zodpovídala celá jednotka, ať už rodinná, sousedská či pracovní. Čínská kulturní tradice se tu pojí s praxí bolševismu a policejního státu, kdy je celá společnost protkaná sítí špiclů a informátorů. Mimochodem, v Čcheng-tu (hlavním městě provincie S’-čchuan – pozn. red.) o harmonické demolici vysílají televizní pořady, které líčí, jak je úspěšná. Zato protestující zobrazují jako egoisty, jimž nezáleží na společenském blahu a stojí v cestě modernizaci a pokroku.
Harmonická demolice je nesmírně účinná metoda. A co se vlády týče, tak i velmi chytrá strategie, protože se obejde bez použití síly a zbaví se zodpovědnosti, kterou přesune na jiné. Neznamená to ovšem méně práce – vybudovat demoliční úřad a sesbírat všechna potřebná fakta je obrovská dřina. Máme před sebou stát, který má na něco takového kapacitu, ale zároveň chce pracovat v utajení, proto se schovává za společenskými vazbami. A ukazuje se, že mu to pomáhá nejen v kauzách nuceného vystěhovávání, ale obecně jako zbraň proti lidovým bouřím. Často se uplatňuje třeba k potlačení protestů kvůli katastrofálnímu stavu životního prostředí, které jsou dnes v Číně na denním pořádku. Spolu s jinými – odhady mluví o 500 protestech denně.
Lidovky.cz: Pozoruhodné ovšem je, že harmonická demolice je už šest let nezákonná...
Pravda. A přesto nevymizela, naopak. Svědčí o tom mimo jiné i řada kritických článků, které vycházejí v čínském tisku.
Lidovky.cz: Copak není pro místní úřady riskantní, když se protiví direktivě ústředí?
Lokální správa bývá za největšího padoucha – není to Peking, ale právě ona, proti komu se dotčení lidé bouří, ať už se jedná o demolice, životní prostředí nebo korupci. Jenže věc se má tak, že je často v patové situaci: shora má rozkaz, ať vysídlí danou lokalitu, ale zároveň i zákaz harmonické demolice. Ale použít sílu by bylo ještě horší. Policisté s obušky a vojáci, obrněná auta, plameny a stovky zraněných – taková scéna je hotové fiasko.
S mnoha místními úředníky jsem mluvil; i oni jsou pod ohromným tlakem a nevidí východisko. „Co jiného máme dělat?“ ptají se frustrovaně. Ano, harmonická demolice je vystavuje riziku, ale bez ní riskují víc. Zatímco nejvyšší patra režimu jsou v závětří a shazují vinu na lokální vládu, přestože ta se ve skutečnosti jen snaží provádět ústředím stanovenou politiku.
Lidovky.cz: Liberální oponenti vlády dnes v Číně stojí na okraji, případně jsou za mřížemi. Ale 500 protestů denně svědčí o poměrně výrazné míře občanské nespokojenosti. Jakou sílu jim přisuzujete pro budoucnost země?
Intelektuálové a studenti hráli velkou roli v roce 1989. Máte pravdu, dnes už to neplatí. Disidenti zajímají západní tisk, protože jsou liberální, prodemokratičtí a vyprávět jejich příběh je poutavé a snadné. Jenže zrovna teď nejsou v Číně příliš významní, protože jejich požadavky nemají u většiny Číňanů ohlas. Ty pálí problémy každodenního života – práce, peníze, znečištění, útlak ze strany úřadů, korupce. Nespokojenost se táhne napříč celou společností, od rolníků a dělníků přes úředníky po policisty a vojáky.
Nutno podotknout, že režim jejich stížnosti do jisté míry toleruje. Když se ozve intelektuál-liberál, putuje do vězení. U lidových protestů možná skončí za mřížemi jejich vůdce, ale spolu s ním i místní úředník, a lidé mohou dál věřit, že problém je lokální a ústřední vláda stojí na jejich straně. Je to takové mazivo, které drží šrouby režimu v chodu. A nezapomínejme na prosperující ekonomiku – dejte lidem peníze, a většina zmlkne.
Lidovky.cz: Jenže ekonomika drhne...
To ano. Tady je velmi zajímavá role střední třídy. Začínají protestovat už i lidé, které nejde jednoduše odbýt, kteří mají konexe a peníze a dosud spokojeně kráčeli po stranou nastavené linii.
Ve třech letech kašlal krev. Čínská matka bojuje proti spalovnám, které jí zabíjejí syna |
Ale teď se ozývají, protože před ekologickou pohromou je majetek nespasí. Nechtějí, aby jejich děti dýchaly jedovatý vzduch a jedly kontaminované jídlo. Bouří se kvůli bydlení – tady už nemluvíme o pověstných hřebíkových domech někde na venkově, ale o luxusním bytovém komplexu, kde chybí developerem naslibovaná zeleň. Investují peníze v zahraničí, posílají tam děti na studia... zkrátka tak trochu volí nohama, a jestli má někdo šanci pohnout ledy, jsou to oni.
Lidovky.cz: Jak velkou?
Býval jsem odvážnější, dnes už si na odhady netroufám. Teď se naopak zdá, že se prostor k reformám zmenšuje, i když nevylučuji překvapení. Podobně jako v Československu, kde dlouho vládlo normalizační bezčasí, a najednou přišel listopad ‚89.
A to je ta klíčová otázka. Víme, že v Číně se děje spousta nepěkných věcí. Víme, že hodně lidí je nespokojených. Ale nevíme to nejdůležitější: Kolik je příliš?