Na podzim v roce 2009 jsem chodila na intenzivní kurz angličtiny. Jako rozcvička se vždycky vedl monolog na téma, co jsme dělali o víkendu. Já spontánně mluvím o tom, jak jsem byla na předávání Ceny Jindřicha Chalupeckého v galerii DOX a vedle mě seděl Václav Havel, ale ještě vedle něj seděla Suzanne Vega a Lou Reed a jak fotografové z médií si vůbec nevšímali vítěze ceny, tedy úplně neznámého umělce, toho si fotil jen Lou Reed.
Zarazila jsem se – spolužáci na mě koukali s údivem i lítostí: proč si proboha vymýšlím tak neskutečnou historku? Ale byla to pravda (na snímku sedím pátá zleva). Jako ředitelka Společnosti Jindřicha Chalupeckého, jejímž zakladatelem byl také Havel, jsem se s ním potkávala na každém předání, pokud nebyl nemocen. Provázela jsem ho výstavou finalistů a učila ho nazpaměť jména vítězů. Málokdo věděl a ví, že Havel jako mladík poslal své verše k posouzení právě Chalupeckému, výtvarnému a literárnímu kritikovi.