LN: Jak jste se s Václavem Havlem seznámili?
Můj otec byl letec – důstojník generálního štábu – a žili jsme v Praze ve vilové čtvrti uprostřed zeleně, na Hanspaulce. Na gymnáziu v Dejvicích jsem se spřátelil s Radimem Kopeckým, což byl syn významného diplomata Jaromíra Kopeckého, později přinuceného svědčit v procesu s Miladou Horákovou a v jiném politickém procesu odsouzeného na 16 let.
Zemřel 'šestatřicátník' Jiří Kuběna, publikoval v samizdatu. Bylo mu 81 let |
No a tenhle jeho syn byl svým založením takový sociální darwinista, často jsme se hádali, ba i pěstně zápasili, byl ale velmi inteligentní. Když v roce 1948 otce přeložili do Brna, aby ho pak vzápětí degradovali jako politicky nespolehlivého na hodnost vojína v záloze, z nostalgie vůči Praze jsem si s tímhle Radimem psal. V roce 1952 na podzim, to mi bylo 16 let, mi přišel dopis psaný zeleným inkoustem – a už vlastně pro celý život hotovým, bezelstně otevřeným rukopisem, který začínal slovy: „Jsem nějaký Václav Havel.“
Jeho autor mi psal, že mu Radim dal číst některé mé básně a dopisy a že by si se mnou chtěl dopisovat. No a tak jsme začali. A psali jsme si – šedesát let! – až do jeho smrti. Stal se mým nejmilejším a určitě nejsetrvalejším, svým způsobem jediným celoživotním přítelem.
LN: O čem jste si psali?
Trápila nás hlavně otázka, co se na tomto světě a v tomto režimu dá vlastně dělat. Psal mi o svém vlastním okruhu vrstevníků, kteří si říkali podle roku narození „šestatřicátníci“. Bylo mně z toho jasné, že většina z nich má podobně jako Radim Kopecký zájmy spíše obecně společenské. Umě Václav hledal – a našel – spíše zájem o umění, o poezii, o kterou v té době vážně usiloval.
LN: Proč tahle korespondence vlastně ještě nevyšla knižně?
Protože se o to nikdo nestará.
LN: Překvapil vás pak, když jste se téměř po roce poprvé sešli osobně?
Čekal jsem nějakého Evžena Oněgina, a on místo toho jakýsi Oblomov. Zastavil jsem se v Praze v srpnu 1953 cestou na chmelovou brigádu. Přišel jsem asi hodinu před polednem k Havlům, otevřela mi jejich maminka, já si myslel, že je to jeho sestra, zlatovlasá, krásná, mládím a energií sršící žena. Zavedla mě do Vaškova pokoje, byl to bývalý pokoj pro služku, a on tam ještě spal. Nepůsobilo to zrovna vábně, přes zatažené rolety již pražilo slunce, místnost byla taková až morbidně nažloutlá. Ale jakmile začal mluvit, mé rozpaky hned zmizely. Vašek byl geniální mediátor, uměl se vcítit do kohokoliv. Takže celkově byl můj dojem z návštěvy u něj velmi pozitivní. Když jsem se pak z Podbořan vracel, zastavil jsem se u něj tentokrát i s kamarádem a spolužákem z gymnázia Pavlem Švandou znovu a on si na nás pozval a představil nám svůj studentský diskusní kroužek, své šestatřicátníky. My na to, že máme pár podobně naladěných přátel v Brně. A za pár měsíců jsme společně začali vydávat ineditní, nebo jak by se dnes řeklo samizdatový časopis Rozhovory 36.
LN: Kdo vlastně všechno mezi „šestatřicátníky“ patřil?
V Praze – od roku 1952 do roku 1954 – hlavně studenti večerního gymnázia, buržoazní synkové do normální školy nepřijatí: básník Václav Havel, prozaik Radim Kopecký, básník Ivan Koreček, Miloš Dus, Ivan Hartman. V Brně od roku 1953 do roku 1954 studenti gymnázia: prozaik Pavel Švanda, básnířky Marie Louisa Langerová, Viola Fischerová, prozaička Alena Wagnerová, Petr Wurm a já. Později – po roce 1955 a dále, když se ustálil okruh jako volné uskupení už výhradně v umění činných autorů – se neformálně přičlenili: z Prahy dramatik Josef Topol (ročník 1935), sochař Jan Koblasa (1933), z Brna prozaička Věra Linhartová (1938). Nešlo už o „šestatřicátníky“ jako o diskusní kroužek ani o skupinu, ale o označení generační příslušnosti podobně smýšlejících přátel, umělecky činných.
LN: Zpět k Vaškovi do prvních dob vašeho přátelství. Neměl jste pocit, že byl trochu rozmazlený?
To by se určitě říci dalo. Doma nemusel vůbec nic dělat. Žil trochu jako princátko. Jeho styk s realitou tím byl dost omezený. Paní Boženka chtěla být – a po svém určitě byla – vzornou matkou, takovou matkou bratří Grakchů, a své syny, jediný smysl svého života, zahrnovala nevídanou péčí. Když jsme pozdě v noci přicházeli k Vaškovi z nějakého tahu, v jeho pokojíku, kterému se říkalo „pelech“, stála vždy na stole velká stříbrná mísa plná pečlivě naaranžovaných jednohubek, působilo to až uměleckým dojmem. Dělala svým synům prostě pomyšlení a oni pak byli doma opravdu rádi. To se později změnilo, když se Vašek seznámil s Olgou, která byla z úplně jiného sociálního prostředí, z obyčejné rodiny ze Žižkova, vlastně trochu sociální případ. To muselo u paní Havlové strašně narážet.
LN: Paní Havlová i Olga měly ale jednu věc společnou: že byly dominantní a dokázaly Václavovi dělat zázemí.
To jistě. Ale bylo vyloučené, aby spolu vyšly. Jednu chvíli chodila Olga za Václavem do toho jeho „pelechu“ za jejími zády. Vaškova máma to tolerovala, ale strašně tím trpěla a s Olgou se nikdy nesmířila.
LN: Přistupovala podobně i ke svému mladšímu synovi?
Ten hlavní akcent byl jistě na prvorozeném. Přestože měl pak Václav velké úspěchy, své zklamání z Olgy nikdy nepřekonala. Svou péči pak přesunula na mladšího Ivana, ale ani ten si nevybral ženu tak úplně podle jejích představ. Když kluci pak odešli do světa, propadala doma různým depresím. Bylo dost lidí, kteří i příčinu její pozdější rakoviny viděli v tom, jak se pořád užírala Olgou.
LN: Vy jste měl přátelské vztahy jak s Václavem, tak s jeho matkou. Nevytvářelo to občas nějaké napětí?
To vytvářelo. Ona cítila, že já jsem spíše na její straně, já jsem ji měl opravdu velice rád a dokázal jsem s ní mluvit jako nikdo, což ona oceňovala. Ale později mi vyčítala, že Vaškovi nerozmlouvám Olgu – do toho jsem se opravdu nechtěl plést, i když i mně zpočátku vadila Olžina určitá strohost.
LN: Jak jste se s paní Havlovou sblížil?
S paní Boženkou jsme se hodně sblížili na rodinném letním sídle, takzvaném Havlově, které postavil Vaškův děd Václav Havel, budovatel Lucerny, už v roce 1907; tam Václav pozval nás „šestatřicátníky“ na týden v srpnu 1954. Celé to bylo za socialismu dost neuvěřitelné, všude samý třídní boj, a zde taková oddělená enkláva starých časů. Velká dřevěná vila s deseti pokoji pro hosty, velký společenský sál, nad tím ateliér. Přijelo nás tam deset, šest z Prahy, čtyři z Brna, osm kluků, dvě holky, bylo to takové živelné, chodili jsme na výlety, diskutovali, koupali se v bazénu, pořádali výstavky fotografií a karikatur a soutěže v psaní básní.
Vítězslav Nezval, který tu byl hostem před lety, suverénně vystihl zdejší tak trochu praslovansky rodnou, dřevní atmosféru v místní návštěvní knize jediným veršem: „Je tu krásně, / jak na dvorci z Puškinovy básně.“ První den jsem vstal dost brzo, všichni ještě spali, šel jsem k bazénu a tam jsem v tom nádherném jitru uviděl nad hladinou stát oživenou řeckou sochu mladičkého Narkissa, ani jsem nevěděl, že má Vašek bratra!, který mi úplně učaroval. Mé okouzlení se stupňovalo a skončilo nakonec při rozlučkovém večírku nad říčkou Bobrůvkou něčím, co se dnes nazývá coming out: vyznáním Krásy. Tím jsem samozřejmě šokoval. Ale ráno se paní Boženka postavila na mou stranu. Při loučení mě pozvala, abych na Havlov znovu přijel. A za mého druhého pobytu o čtrnáct dní později jsme se opravdu sblížili. Takže já jsem vždy na její straně.
LN: Jak to u Havlů v rodině fungovalo?
Rodině vládla paní Boženka. Byla skoro o generaci mladší než její manžel. V době svatby, která byla domluvená jejími rodiči, si jako velmi mladá brala již téměř čtyřicátníka, tedy hotového člověka, který byl navíc předtím již jednou ženatý. Božena se podřídila vůli rodičů a za svůj úkol přijala být matkou pokračovatelů rodu. Měla ale sklony k takové až silné nervozitě, jejíž obětí se stal na prvním místě její manžel. Svou veškerou citovou žízeň přenesla na své syny. Oblíbila si je způsobem, který byl skoro až výstřední.
LN: Myslíte, že trpěla tím, že musela po svatbě nechat studií na filozofické fakultě a Akademii výtvarných umění?
Určitě ano. Navíc byla nucena vzdát se studentského života, vztahů se spolužáky a spolužačkami. Jako výtvarnice byla velmi talentovaná, hlavně v oblasti dekorativní kresby a designu – jak o tom svědčí její nedávno vydané oběma synáčkům určené skvěle ilustrované vzdělávací album Didasco z počátku čtyřicátých let – a kdyby mohla tvořit na volné noze, jistě by velmi dobře obstála.
LN: Zdědil podle vás Václav Havel matčin umělecký talent?
Nejsem si jist, zda její múzičnost. Myslím, že zas tolik ne. Jako dramatik potřeboval spíše všímavost, analytičnost, racionalitu. Tím vším nesporně disponoval. Ale do jaké míry je to opravdu múzické? Začínal jako básník, ale i k tomu přistupoval dost racionálním způsobem. Vzal si něco, co považoval za vzor, a pak to nějak rozvíjel. Nesporně po matce zdědil schopnost rozpoznat umělecké hodnoty. Co ale dělá umělce umělcem, je ve slovesné oblasti jazyk. To u Vaška nebylo. Uměl se perfektně vyjadřovat, psal s obrovským přehledem a nadhledem, ale určitá amúzičnost se mu stala nejen tématem, ale i metodou. Jeho hry jsou skládané ze záměrně prohozených a komponovaných sestřihů, zdánlivě absurdně i proti proudu děje a logice času do zvláštní architektury pospojovaných, v čemž se inspiroval u Koláře a dalších kolážistů. Tím si objevil metodu, k níž živý, básnivý jazyk vlastně nepotřeboval. Ale dokázal se úžasně trefit do své doby.
LN: Schopnost rozpoznat skutečné umělecké hodnoty, tedy mít dobrý vkus, je ale spíše otázkou výchovy než genetiky. Myslíte, že Václav Havel zdědil po matce i nějaké povahové rysy?
Určitě její srdečnost – ona dokázala být velmi srdečná a spanile veselá – a takový nekomplikovaný vztah k životu. Pak také bezprostřednost a smysl pro humor. Jeho otec mnoho smyslu pro humor neměl, ale ona se dokázala velmi smát.
LN: Po otci?
Takovou tu společenskou obratnost, schopnost vyjít s každým, zprostředkovávat mezi různými názory. To, že komunisté Havlovy nevystěhovali v rámci takzvané Akce B z Prahy, a dokonce jim na čas ponechali letní sídlo na Havlově, lze přičíst právě nesmírné obezřetnosti pana inženýra, tátušky obou mládenců, starého pana Havla, a hlavně jeho konexím, které přetrvaly i po únoru 1948. Hlavní roli ale zřejmě sehrálo to, že byl ve svých podnicích, v Lucerně i na Barrandově, velmi oblíbený, své zaměstnance dávno před Únorem nikdy neštval a nevykořisťoval, vztahy měl s nimi takřka rodinné. Takže nikdo neměl potřebu na něj ukazovat prstem.
LN: Jakou roli u Havlů hrála rodinná tradice?
Obrovskou, jistě ústřední. To by bylo samostatné téma: ve třech generacích tří Václavů neuvěřitelný vzestup rodinného významu a prestiže – selfmademan a praotec rodu, Vaškův děd, stavitel poloviny secesní Prahy, do jehož domu chodívalo celé Národní divadlo a sám Jaroslav Vrchlický, budovatel paláce Lucerna: zakladatel impéria; Vaškův otec a strýc Miloš, rozmnožitelé a rozhojnitelé odkazu, tvůrci Barrandova, Teras a filmových ateliérů, a konečně třetí, dovršitelská generace: Vašek si byl nepochybně vědom, co dluží svému rodu a – skrze svůj rod – svému národu, i když o tom nikdy nemluvil, ba varoval se cokoliv takového dát najevo; stejně tak Ivan, uchovatel a držitel tradice. Ale jsme u počátků té dovršitelské generace.
My jsme byli svého druhu poslední generací, která byla loajální ke svým otcům, v tomto případě ke generaci prvorepublikové. Chtěli jsme na něco navazovat, na komunisty jsme nemohli, tak jsme se logicky obraceli ke svým rodičům a autoritám z jejich doby. My jsme se formovali ne tím, že bychom šli proti něčemu, ale naopak tím, že jsme šli za něčím, snažili jsme se navázat na tu velkou éru první republiky, která ale byla svým způsobem jen zakončením předchozí velké éry rakouské. Tedy: kontinuita, identita, evropskost.
V našem přátelství se srazily dvě kultury: u Vaška kultura – či spíš už civilizace – svobodomyslné první republiky s jejím masarykismem, agnosticismem, deismem, reprezentovaná třeba zednářstvím, a umě kultura rakouská, katolická, legitimistická, monarchistická. Já jsem se nikdy nesmířil se zánikem toho absolutně skvělého soustátí, jakým bylo RakouskoUhersko, Evropa dávno před Evropskou unií, jenže na křesťanských základech. Společného jsme měli nepřítele v té vulgaritě a ničení všech tradic, které nastalo únorem 1948. Oba jsme ale sdíleli jistou skepsi k prvorepublikové demokracii právě proto, že nedokázala komunistům vzdorovat.
LN: Některé Havlovy texty z jeho mládí ale dokládají, že nebyl nějakým zavilým nepřítelem komunismu nebo socialismu, ale naopak přijímal některé marxistické pojmy a přitakával řadě socializačních opatření.
Ano, to tam je. Vašek byl vždy velmi citlivý v sociálním smyslu. Zejména na pozadí uřvaného davového Února si připadal provinile, trochu jako „běloručka“, tedy někdo, komu příliš dobrý původ brání ve společenském uplatnění, což mu způsobilo až jistý komplex. Proti tomu ale šlo jeho přesvědčení o dobru, společném, za kterým je nutno jít. Bylo pro něj typické, že hledal chyby i ve vlastních řadách. Myslím, že to také svědčí o jeho určité taktické nebo strategické genialitě. Měl vzácný dar, že se dokázal domluvit s lidmi. Takže se sám stavěl do určité pozice, z níž by mohl se svými odpůrci debatovat.
LN: Myslíte, že Václav Havel, když mu bylo sedmnáct osmnáct let, vůbec nerevoltoval proti svým rodičům a jejich hodnotám?
Takřka ne, kromě běžných postpubertálních dílčích vzpour v nějakém tom „provozním“ detailu. Jeho maminka velmi nelibě nesla, když nebylo po jejím, a navíc trpěla různými fobiemi a rozmarnostmi. O všem rozhodovala a čas od času byla neobyčejně nervózní, až alergická na starého pána, což bylo až nespravedlivé. Ani dospívající kluci si netroufli jít s maminkou do skutečného střetu, i když samozřejmě měli způsoby, jak si věci zařídit. Pan Havel byl naopak tiché, mírné povahy, přímo vzor trpělivosti a laskavosti. Jeho synové mu s takovou nadsazenou ironií říkali – dobovým rusismem – „tátuško“ a dobírali si ho třeba za to, že nosil manžetové knoflíčky, ale jinak ho – byť samozřejmě němě – velmi uznávali.
LN: Proč měl ale Václav Havel se svou matkou tak napjatý vztah?
To bylo tím, že mu doma každý den stála za zády: „Vašíku, kam jdeš, kde jsi byl, proč ses nezastavil v té čistírně?“ Jak to tak naše mámy, naše dámy umí dělat, ale dělala to zvláště důsledně. Chtěla mít nad syny úplnou kontrolu, ale na druhou stranu je strašně milovala. Napětí gradovalo, když se Vašek seznámil s Olgou, to pro paní Boženku bylo něco nepředstavitelného. Pro své syny si představovala nějakou slečnu ve skládané sukni, která bude umět hrát dobře tenis a jí bude přiznávat status královny matky.
LN: Vy jste v polovině 50. let společně s Havlem navštěvovali spisovatele, básníky a výtvarníky od těch úplně mimo oficiální literární provoz, jakým byl tehdy Hrabal, až po režimem uctívané tvůrce jako Nezval. Jak jste si je vybírali?
Byla jich skutečně celá paleta. Pokud jde o Nezvala, byl sice oficiální, ale na druhé straně mnohonásobně geniální. I za toho komunismu byl světově svobodný. Nikdy si nenechal vzít svého Apollinaira, ten jitřní zrak, to avantgardní umění, se kterým začínal. Žádný socialistický realismus! To byla opravdová osobnost.
Byli jsme u něj zjara 1954 ve třech ještě s Milošem Formanem, tehdy studentem FAMU, samozřejmě jméno Havel otevíralo dveře, když Nezval mluvil o Vaškově strýci, legendární postavě českého filmu, tehdy mnichovském emigrantu Milošovi, přímo se rozplýval. Jinak ale největší zisk byl pro nás někdy na podzim v roce 1953 – tehdy ještě neznámý – bard z domu abbého Dobrovského z Kampy, opravdový básník, básník mág a mystagog. Zasvětitel do tajů Slova. Vladimír Holan. Chodili jsme tam potom častěji: tam jsme také poznali našeho o pár let staršího bratra mezi adepty poezie, tak trochu tajemného proklatce Jana Zábranu, syna od chlapeckých let ukradených mu rodičů, na desetiletí zavřených politických vězňů, poezii nadevše miloval, byl vynikající překladatel, už v roce 1955 přeložil a předčítal nám Ginsbergův Howl.
Středobodem našeho „zasvěcování“ byl básník Jiří Kolář, uzurpátor a tak trochu samovládce Poezie, u svého legendárního stolu ve Slavii. Navštěvovali jsme též řadu malířů a ateliérů, z nich nejpřednějšího Jana Zrzavého či Frantu Tichého. Ale o tom všem píšu zevrubně ve své Paměti Básníka a stejně tak i Pavel Kosatík ve své pronikavé monografii „šestatřicátníků“ Ústně více. Výběr byl jednoduchý: z těch zakázaných, o nichž jsme se doslechli, ti co možná nejlepší. Nezval zakázaný nebyl (leda naruby), ale nejlepší byl: hlavně čím dál víc mezi všemi ideologiemi jediný skutečný – Básník. Vděčím Bohu (a: synovci vlastizrádce Miloše Havla!), že jsem ho tehdy poznal: tváří v tvář.
LN: Jak se mohly tak odlišné osobnosti jako Václav Havel a vy stát tak blízkými přáteli?
Čím je člověk starší, tím více vidí, že přišel na svět něco splnit. Co se mělo stát, to se stalo. My jsme měli povahy namixované tak, že jsme se vzájemně dobře doplňovali.
LN: Bylo něco, v čem jste nedokázali najít společnou řeč?
To se nedá říct. Já byl vždycky katolík, ale naše rodina v tom, když se otáčím, byla v praxi vlastně hodně liberální, což jsem s nimi nevědomky až do svého zcela zásadního, osudového setkání s Jakubem Demlem v roce 1960 sdílel, takže Vaškův postoj mně nijak nevadil. On byl nábožensky indiferentní. Ale proč? Protože byl tak vychovaný, jako já jsem byl vychovaný – při vší volnosti – v kostele i co do tradic katolicky. Výchova hraje obrovskou roli, zvláště pokud pocházíte z harmonické rodiny, kde se názor rodičů bere jako jakási samozřejmost.
Brzy jsem samozřejmě zjistil, že Václav vychází z prostředí, které bylo tradičně církvi spíše nepřátelské, ale neměl jsem s tím problém. Nechci říkat, že jsem byl tolerantní – Otokar Březina říkával, že tolerance znamená nelásku, ale to tu nebylo. Nepřipouštěl jsem si určitý rigorismus, který by vůči němu byl možná namístě: jak se můžeš kamarádit s někým, kdo je v důsledku vlastně proti tvým ideálům, proti církvi a tak dále?
Totéž ctil i on a bral jako samozřejmost, že mám naprosto jiný pohled na věc. Ale to vlastně bylo typické pro všechny „šestatřicátníky“, že jsme neměli nic společného, kromě určitého původu a snahy navázat na tu kulturu, kterou chtěli komunisti zničit. Ale každý to dělal úplně jiným způsobem.
LN: Co vám na něm nejvíce imponovalo?
On je harmonizátor, dovede vyvažovat. Je ostatně narozen ve znamení Vah. V jeho vidění světa byl úžasný univerzalismus. Dovedl vyzvednout všechno pozitivní a dávat to k sobě, ne rozdělovat, ale spojovat. I v tom komunismu chtěl hledat něco dobrého. Byl opravdový „pontifex“, tedy ten, kdo staví mosty. To dovedl jako málokdo. Takový člověk se tady už dlouho nenarodí. O téhle kvalitě svědčí i to, že se dokázal velmi brzy zařadit do nějakého povědomí, těm nelítostným komunistickým strukturám navzdory. V tom mu pomáhala i taková jeho zdánlivá naivita. Kdo ho málo znal, mohl si myslet, že je bezmezně naivní. Trochu český Honza, trochu Vašek – medvěd z Prodané, trochu dítě. A tím odzbrojoval. Časem si tuto svou vlastnost uvědomoval a vědomě ji využíval.
LN: A neodcizilo vás pak v sedmdesátých letech to, že jste ho nenásledoval do disentu?
Já jsem nebyl chartista ani žádný ctitel undergroundu. Ten jsem považoval – a dnešek mi dává za pravdu – s jeho rouháním vůči nádheře a vznešenosti Božího stvoření čili Kráse – za žíravinu skutečného umění. Ale i šířeji – svým založením jsem nikdy nebyl žádný obrazoborec, žádný modernista, natož postmodernista: žádný vyznavač Antiumění, Antikrista, Antislova. Ani to jej však nedokázalo ode mne odklonit. Nikdy mi nevyčítal, že jsem se opovážil mít svůj vlastní názor.
Naopak: mou poezii i jejího autora bránil, prosazoval, miloval – doprava, doleva – proti všem. Respektovali jsme se navzájem. Po roce 1989 mě pak nejen vyhledával – jak mu to jeho státnické povinnosti dovolily –, ale třeba i finančně podporoval některé mé a mých přátel kulturní aktivity: ve florianovsky a demlovsky orientovaném nakladatelství Jaroslava Erika Friče Vetus Via, při vydávání mé revue BOX. Já jsem člověk absolutně apolitický, protože politika je vždy boj omoc, ale posláním Básníka má být jen Boj o Slovo, a tedy o Vše, o Ráj jen na Bohu a v Bohu znovu dobytý.
Takže nic menšího než boj o to nejvyšší jsem s ním nesdílel: i když usiloval podle poselství své standarty za moc spravedlivou v Pravdě a Lásce. On to dělal, jak nejlépe uměl. Ale Pravda je vždy jen Kristus, pravý Syn Boží a Syn Člověka, třebas nepoznán. A Láska, Dobro Nejvyšší je – i když třebas nevyznán – Bůh Otec. Co já hledal, bylo vždy až to třetí, až ten Třetí: ono nejvíc Zapomínané Světlo, onen scházející a neviditelný Zázrak, kterým se vtěluje Slovo: Krása čili BůhDuch Svatý. A snad jsme se tak doplňovali. Pro mne, mé dílo, mou Poezii vykonal to co nikdo druhý. A i v situaci, kdy měl miliony příznivců, nových a nových přátel, si ke mně dokázal udržet zcela osobní vztah, to se mi zdá úplně neuvěřitelné.
Když někdy na začátku 90. let přijel se mnou k nám do Podyjí,měli jsme na zámku ve Vranově, kde jsem tehdy působil, v přijímacím sále, v hlubinách půlnoci a při svíčkách takovou soukromou rozmluvu a on mi povídá: „Tak co, jakou profesuru si vezmeš? Budeš učit, ne, tak tě dáme na Masarykovu univerzitu u vás v Brně.“ Vytřeštil jsem na něj oči a povídám: „A kdo by tady pak zůstal jako básník?“ To mi pak neodpustila moje vlastní maminka, která říkala co blázníš, to bys měl vzít, to vem, jak to matky dovedou. Ale jeho láska nebyla mrtvá a on se velmi dokázal starat o lidi, i o ty, kterým tady na zemi není, nesmí být pomoci. Dokonce i o básníka.
LN: Mnozí se dnes s velkou nostalgií ohlížejí do doby, kdy byl prezidentem, a litují, že tu s námi již není.
Myslím, že vše bylo tak, jak mělo být. Dnes by scénu asi podstatně neovlivnil. Svou roli pořadatele a otvíratele nových časů sehrál výtečně, ale že by nám zde teď byl příliš platný, si nemyslím. Když vykonal, co měl, odešel ve svůj čas. Dneska žijeme v době, která nejenže nezná poezii, ale je absolutně apoetická. Vrchlický nebo Nezval, to byla celonárodní záležitost, dneska to nikoho nezajímá. Lidé mají jiné priority, už ne hodnoty a jiná rozptýlení. Skutečné, osvědčené hodnoty by Vašek asi pomáhal probojovávat i dnes, ale asi by to už k ničemu nebylo. Byla to úžasná osobnost a byl pro mě velký dar, že jsem jeho i jeho famílii mohl poznat. Věřím, že i on si vzal něco ze mě. Nikdy mě nezapřel a já nikdy nezapřu jeho.
***
Jiří Kuběna (1936) Vlastním jménem Jiří Paukert. Jeho otec byl vojenský pilot, matka sochařka. Rodina byla nucena v roce 1950 přesídlit do Brna, kde roku 1959 vystudoval dějiny umění. Celý život se profesně zabýval památkovou péčí, v letech 1994–2006 působil jako kastelán na hradě Bítov, kde dodnes žije. Od 90. let zde pořádal celonárodní setkání básníků a výstavy současného umění. V 90. letech vydával časopisy BOX a Vetus Via. Před rokem 1989 publikoval s výjimkou uvolnění koncem 60. let téměř výhradně jen v samizdatu. Jeho poezie se vyznačuje křesťanskými a homoerotickými motivy. V nakladatelství Host vydal své stylizované vzpomínky, nazvané Paměť básníka – Z mého orloje. Pseudonym si zvolil v 50. letech podle svého tehdejšího přítele Zdeňka Kuběny.
