Havel v Boleslavi: Dvě hry výtečně drží pohromadě

Dramaturgický záměr spojit dva související texty se samozřejmě nabízí a ony také výtečně drží pohromadě, ne nadarmo Havel říkal, že má rád, když všechno dává smysl. Vernisáž, která patří k nejznámějším autorovým hrám, za pětatřicet let nezestárla ani trochu, naopak téma získalo nový rozměr, trochu jinak tragikomický, a ve své výsměšnosti se posunulo zase do jiných poloh, zdá se, že ještě depresivnějších.

Manželský pár Michal a Věra produkují žvásty jak na běžícím pásu, prázdnota jejich životů, okázalý snobismus a celé jejich přežívání zůstává nesmrtelně obludné. Rozpačitý Bedřich mluví minimálně a oni v horečné aktivitě předvádějí svůj byt s „ksichtem“, přecpaný nevkusem, a jako další a další trumfy předvádějí, co si dovezli ze „Švajcu“.

Erotické jančení na masážním přístroji

Vernisáž se možná na první dojem může jevit jako kousek jednoduchý k inscenování, ale ukrývá zradu. Špatně snáší psychologický realismus a rozehrávání situací v tomto duchu. Ivo Krobot přesto tuto polohu zvolil a zejména v úvodních pasážích vede herce ke zbytečné expresi a absurdita promluv v takovém přehrávání a bez odstupu nemůže dostatečně vyniknout.

Jednotlivé pasáže hry odděluje jakési groteskní strnutí postav a zpomalené pohyby, což nakonec docela zafunguje a postupně se vše i trochu „usadí“, všichni uberou, ale mohli by ještě víc. Nehledě na to, že se od počátku zjevují ve svém směšném primitivismu, až se je třeba tázat, co u nich Bedřich pohledává. Michal (Roman Teprt) má na hlavě typickou „deku“ (komicky tak připomínaje poslance Dolejše), vše líčí záměrně přehnanými gesty, a v jedné chvíli si dokonce rve košili a ukazuje kosmatou hruď. Věra (Petra Nákladová) je od počátku v hodně křečovité póze a hned skáče do hysterie - není kam postupovat. Tam, kde by měla růst trapnost jako palma, zůstává jen nicneříkající vzduchoprázdno. Oba se pak odvážou, když Bedřichovi hodlají ukázat, jak jim to výborně jde v posteli, což režie ještě vypíchne promítáním kresbiček znázorňujících „polohy“ a oba hrdiny pak nechá eroticky jančit na masážním přístroji s gumou, který v českých domácnostech patříval k vybavení bytu v 70. a 80. letech.

Odvaz. Michal (Roman Teprt) si potrpí na gesta, bude si dokonce rvát košili.

Bedřich (Petr Halíček) působí naopak hodně utlumeně, což se postupněmění v pobavený údiv. Interiér je realisticky vyvedený z větší části dle pokynů autora i se zpovědnicí, kinžálem, hodinami, krbem, madonou. Inovací je nástěnný artefakt v podobě kulatého dřeva s vetknutou sekyrou a srpem. A pak rovnou celý žebřiňák, Havel požadoval pouze kolo od něj.

Mezi Vernisáž a Pět tet po pauze Ivo Krobot vložil promítání rozhovoru Václava Havla s Janem Novákem (bonus k filmu Občan Havel přikuluje), který se týká především vaňkovek, jejich vzniku a dalších souvislostí. Je to sice poněkud cizorodé a šlo také jistě o prodloužení času inscenace, ale v zásadě to nevadí. Krobotova inscenace není žádné dílo se zásadní výpovědí, ale zábavná miniatura, a takový tvar podobné oživení unese, na premiéře tato vsuvka rozhodně zapůsobila mile a nostalgicky.

Skvělý epilog

Bedřich, Michal a Věra po pětatřiceti letech aneb Pět tet je skutečně skvělý epilog k někdejší Vernisáži. Nezapře, že vznikl krátce po Odcházení, má podobné naladění, ostatně klan Kaňků (mladá Kaňková z meziresortní komise) má zde pandán v rodině Pucíků. Někdejší malý Péťa, který se tak geniálně ptal, zda se může žába utopit, vyrostl, jen trochu bere drogy, ale vše je již na dobré cestě, čte Fuj. Známá dvojice se moc nezměnila, prázdnota, která jimi prostupuje, je ještě obludnější. Mají ještě vícmadon a starožitností, ovšem také moderní umění a nad zpovědnicí vévodí trofej - hlava nosorožce.

Je to zvláštní, ale pro tuto miniaturu režie našla přiměřenou stylizaci, která sice má realistický základ, ale zároveň jako by se všichni vznášeli v podivně iracionálním světě, kde je možné všechno. Až divák nabude dojmu, že záměrem bylo obě aktovky kontrastně odlišit, první pojmout jako karikaturu měšťáctví a druhou jako pád všeho do totální absurdity nové doby. Věra celá v bílém už jen blekotá a marně se snaží na cosi vzpomenout, až je lokajem Bédou (Lubor Šonka), který většinou v pozadí nevtíravě preluduje na piáno, vysazena na rotoped a usilovně šlape, ale pořád si není s to vybavit, co kde mají moc hezkého. Michal je naopak ve formě a žvaní jako kdysi, ale nakonec mu rupnou nervy. Bedřich se provinile usmívá a několikrát zasedne „ovládač na všechno“ (je i na ledničku a má v sobě televizi, jen nesmí zmrznout). Režie znásobí závěrečnou konverzaci o buchtičkách tety paní Pucíkové. Ta se zadrhne, jako když deska narazí na škrábanec, a všichni zúčastnění opakují své repliky až do úplného zblbnutí...