Kdy jste se s Václavem Havlem viděli poprvé?
Poprvé jsme se potkali ve Viole, protože Václav byl noční pták. Jako ostatně každej. Byly večírky, večírky… Vím, že jsme si nějak padli do oka. Václav mi vždycky říkal: „Já jsem takovej tvůj příser. Jak ty furt rozhazuješ těma rukama, tak tě pustí v noci do T-klubu…“
Tehdy vám bylo kolem dvaadvaceti?
Tak nějak, ano. To už jsem byl v Šumperku v divadle. Ale měl jsem motocykl, čili jsem byl v Praze jsem každý večer. Byl jsem strašně vitální. Nakopl jsem stroj a už jsem tady byl! Pamatuji si, že mi Jirka Štaidl říkal: „Mě ten Lanďák sere, mně to je úplně jedno, že píše a hraje, ale kdy to dělá? Vždyť je každej večer ožralej ve Viole!“
Pobaveně se ozývá Landovského syn Jakub: „Tati, tohle není o Havlovi! To je o tobě! Máš mluvit o tom, jak ses potkal s Havlem.“
To nevadí. Čili takhle jsem trávil každý večer se svým příserem Václavem Havlem.
Havel pořádal večírky i u sebe doma…
Jednou takhle přišel a zařval: „Lanďák mi otevřel ve špajzu všechny konzervy, protože nevěří nálepkám!“
Stalo se někdy, že by vás odmítl a večer s vámi nešel?
Havel? To se nějak nestávalo. On psal v pracovní době Na zábradlí, kde byl jako technikář. Měl takový přístup k divadlu, že když to viděl, tak ho to inspirovalo přímo na místě. On to všechno nevymýšlel doma. Nebyl to žádný kunderovský myslitel, který by si zvolil nějakou tezi a šel za ní.
Kdo z vás dvou byl zpočátku na večírcích dominantní postava?
Jak dominantní? Já jsem tenkrát slovo dominantní ani neznal! To byli strašliví lidi… Knap, Juráček… Tady mám od Havla dopisy, které mi psal třeba z Hrádečku. Člověče, ten nejdůležitější mi ukradl Miloš Forman. Říkal mi: „Ukaž, já si to zkopíruju!“ Ježiš, tohle je krásnej dopis… „Milý Pavle, především tě zdravím a dále mám na tebe prosbu. Jak víš, naše přítelkyně Jana je zřejmě zbouchnutá. A zřejmě ode mě. Já si na to sice moc nepamatuju…“ Zbytek není k publikování, protože české čtenářsko je odkojeno bulvárem a není na takové věci připraveno.
Jak ta věc s onou přítelkyní dopadla?
Ona takhle oslovila asi pět chlapů a každý jí dal peníze na potrat. Přečtěte si to!
Mně se líbí konec dopisu. „Taky by se hodilo, abys Bohdanovi koupil fotografický papír (dokument A4), nebo mu alespoň poděkoval, pokud jsi to neudělal. On se totiž tváří sice jako haur, ale ve skutečnosti vůbec nemá prachy. To já vím. Pozdravuj Evičku, že jí držím palce. Chrobák. P.S. Pan Vojta neumí česky. Za život napsal dvě kritiky do Tvorby. Ať si přečte pravidla českého pravopisu a něco z české literatury, a pak teprv ať pronáší soudy o mých memorandech. Když jsem pro něj tak špatný spisovatel, tak proč tolik chtěl překládat mé hry do bulharštiny? A vůbec, ať mi políbí prdel. Paskřivec.“
No jo, pan Vojta byl ředitel Činoherního klubu. Říkali jsme mu lyžař. Chodil o dvou holích.
Mimochodem, k té ženě - vás tehdy taky oslovila s tím, že jste ji oplodnil?
No jistě.
Také jste zaplatil?
Samozřejmě. Nejvíc nás sralo, že v tom byl taky Knížák. Toho jsme neměli rádi.
S Havlem jste se znali ještě předtím, než se oženil…
Ale v té době už se Šplíchalkou (pozdější Olgou Havlovou – pozn. red.) chodil. Ona dělala Na zábradlí biletářku.
Jak jste si vy a Olga rozuměli? Asi nic moc, že?
Neměla mě moc ráda, protože když se Havel vrátil po třech dnech domů, tak řekl, že byl se mnou. Jenže ona mě za ty tři dny čtyřikrát potkala.
Podívejte, tenhle dopis je krásný…
Ukažte. „Milý Pavle, tak to vidíš. Ten náš výlet musíme zas trochu odložit. Musíš se brzy vrátit, žije se nám tu bez tebe těžko. Kam člověk přijde, tam chybíš. A já mám argument, proč mi nejde psaní – že musím pořád myslet na tebe, jak to asi snášíš. Evička je výborná, nemusíš mít žádné starosti o to, co se děje venku. Všechno je v pořádku, jen ty tu chybíš. Spřádáš taky sny o tom, jak začneš po návratu nový život? Já tím strávil na Ruzyni moc času. Žiju stejně blbě, jako předtím. Držím ti palce, abys nešel v mých šlépějích. Ahoj, starý kamaráde. Vašek. Hrádeček, 24. 10.“ To musel být rok 1977 nebo 1978.
Na Hrádečku se taky pořádala častá setkání. O Václavu Havlovi se říká, jaký byl výborný kuchař…
To jo. Z té doby si pamatuju, jak jsme kradli kabel policajtům. Havel si mi stěžoval, že ho na Hrádečku odposlouchávají. Měl tam jednoho souseda, který pracoval v Trutnově, ten měl na půdě pořád otevřené okno. Říkám: „Tak to prozkoumáme.“ Obešli jsme chalupu a z jednoho zadního traktu vedl pod okapem kablík. O kousek dál byl zakopaný. Nádherný, devítipramenný, drahý kabel. Jedenáct korun metr. Oni nešetřili!
Tak jsem za něj zatáhl a vytáhl jsem asi metr. Šel jsem dál, pokračovali jsme do lesa, pořád jsem vytahoval ze země ten kabel. Počítal jsem to, už jsme měli asi sto metrů. Havel pořád říkal: „Už to uřízneme!“ Já ale, že ne. Že půjdem až na kopec. Takovej novej káblík! Takhle jsme došli až k dětské ozdravovně SNB. Tam jsem to už ucvakl. Měl jsem asi sto padesát metrů kabelu. Svinul jsem to a Havel začal protestovat: „Tak to ne, to ne! To se hodí na smetiště!“
Byl jsem z něj vyjevenej. Ale on byl takovej poctivec: „Nebudu vydělávat na porobě národa!“ Na to jsem mu řekl: „Tak to já zas klidně ten kabel prodám.“ Ale nic, naložili jsme to a dovezli na smetiště. Havel to tam metnul ze svahu… Jeli jsme zpátky a já jsem pak povídal: „Musím zpátky do Prahy.“ To víš, že jsem se vrátil na smetiště, vzal jsem kabel, naložil ho a prodal!
Řekl jste mu to pak?
Jistě. Hned druhý den: „To si myslíš, že jsem se nevrátil? Tak to se mýlíš!“
Propili jste tržbu?
No pochopitelně. My jsme propíjeli všechno. Ale taky jsem měl plno dětí, alimenty, kupoval jsem jim dárky…
Jakub: Dětem jsi nic nekoupil! Betynka s Andrejkou vyprávěly.
Něco vyprávěly? Vždyť si nic nepamatují, byly malé.
Jakub: Dodnes vyprávějí, jak musely rozpárat prasátko, aby si mohly něco koupit.
Vykradly prasátko! To je pravda!
Jakub: A všem si vyprávěl, že jsou to zlodějky. Ať se otočej do kouta a zůstanou tam! Takhle jsi je vodil po Praze. A to jen proto, že si chtěly koupit nějakou maskaru na oči.
Nanuky chtěly!
Chudáci děti.
To byla jiná doba!
Zpět k Havlovi. On byl velice tolerantní k estébákům…
To byl. Taková lidská tvář. Říkával, že estébáci jsou taky jenom lidi. Klidně mezi nás přivedl estébáka s prostřelenou nohou, každýmu ho ukazoval a říkal: „Vokaž to!“ A nám tvrdil: „To je slušný člověk, toho postřelili v šestačtyřicátým!“ My na to: „No a co? Teď je to fízl!“ Václav byl prostě takový. S tou Kadlečíkovou to bylo stejné. Vylezli jsme z hospody, Havel už byl v té době prezident a říkal: „Pojď, navštívíme Martu Kadlečíkovou.“ Ptal jsem se proč a on mi odpověděl: „No aby si nemyslela, že se jí vyhýbáme, protože byla fízl!“
S oblibou objednával estébákům pití v hospodě…
Tak to jsme dělali všichni. Ze srandy. Aby si nemysleli, že o nich nevíme. To bylo krásné třeba v Rottiserii, kam jsme chodili. Sedával tam plukovník Dvořák a dělal, že nás neposlouchá. Jednou jsme tam přišli, opět tam seděl plukovník Dvořák a volal na nás: „Mládenci! Už jsem v penzi! Už jsem v penzi! Už nejsem ve službě!“
Když byl prezidentem, jak často jste se vídali?
Prostě když jsem ho viděl, tak jsem ho viděl. Já jsem na ten Hrad moc nelezl. Víš, co to je, být prezidentem? To je blbost! Nemá čas!
Ale ještě jste spolu občas do hospody chodili.
No jo, to ještě žila Olga. Kolikrát jsem mu dělal zeď… Dal si se mnou sraz u Glaubiců nebo U kocoura. Přišel jsem já, pak přišla Dáša, a pak se šoural Havel. A pak utekli.
A pak už jste začal říkat, že jste rád, když je Havel v nemocnici, protože ho aspoň máte šanci potkat.
To je pravda. Třeba jsem ležel ve Střešovicích s nějakým neduhem, seděl jsem na CT na chodbě a najednou vidím, že vedou Havla. Za ním nějaký lokaj nesl baňku… Ani ho chudáka nenechali, aby to doležel. Vezli ho na jehle, narkomana. Zastavil se u mě a řekl: „Tak takhle už to zůstane. Budeme se potkávat v přítmí nemocničních chodeb, posléze na prosektuře.“
Jak byste Václava Havla charakterizoval pár slovy? Jan Ruml o něm řekl, že je výlučný člověk, výstřední, rád na sebe strhává pozornost, má spasitelský syndrom. Básník z redakce Tvář Andrej Stankovič ho velmi obdivoval. Naproti tomu jiný tvářista Emanuel Mandler o něm prohlásil, že se Havel vždycky považoval za nadčlověka, je prý sebestředný, neuvěřitelně paličatý, má silnou vůli po moci…
Na mě dělal dojem tím, že vždycky tvrdil, že politika se nikdy nemá prosazovat lží a sám lhal od rána do večera. Jinak to nešlo. Zatloukal, zatloukal, zatloukal.
Na Hradě v samotném počátku dokonce fungoval systém ptáků…
Co to je?
Vyprávěla o tom jeho tehdejší sekretářka Bára Štěpánová. Jakmile měl schůzku s nějakým doktorem Pěnkavou nebo inženýrem Sýkorou a podobně, znamenalo to, že má půl hodiny volna. Dokud jim na to tedy nepřišel Michael Žantovský.
O tom nic nevím. Já tam nechodil. Ale Václav z Hradu zdrhal. To jo. Podívej se, on je to velice čestný člověk, ale když někdo žije v konspiraci, tak prostě musí od rána do večera lhát.
A ty lži pro něj tedy byly utrpením?
Tak utrpení to pro něj zas nebylo. Ale nic jiného mu nezbylo, když si chtěl zachránit kejhák. My jsme spolu měli průserů… Třeba když jsme nabourali mercedes!
Vyprávějte.
To ani nejde. Ale máma měla pravdu, když mi někdy ve roce 1963 nebo 1964 říkala: „Pavlíku, pamatuj si, ty se s tím Haulů stejně jednou do něčeho namočíš.“
