18. ledna 2012 7:00 Lidovky.cz > Zprávy > Kultura

Z Havlovy Asanace Na
zábradlí udělali 'maglajz'

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 1Diskuse
Asanace nebude. Architekti naslouchají proslovu nového inspektora (Ladislav Hampl), který slibuje samostatné rozhodování - vlevo Jiří Ornest. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Asanace nebude. Architekti naslouchají proslovu nového inspektora (Ladislav Hampl), který slibuje samostatné rozhodování - vlevo Jiří Ornest. |
Nynější uvedení Havlovy Asanace v Divadle Na zábradlí má poněkud výsadní postavení. Jednak drží smutné prvenství inscenace, kterou její autor neuvidí, a potom jde o hru, jež se na domácím jevišti od počátku 90. let neobjevila.

Do jisté míry výjimečné okolnosti nového nastudování lehce zastírají fakt, že jméno režiséra by jinak asi příliš velkou pozornost ani očekávání nebudilo. David Czesany, současný umělecký šéf Divadla Na zábradlí, je spíš v závěsu za současnou režijní špičkou, i když samozřejmě lámat hůl předem je nepěkný zvyk. Jenže už je stejně dobojováno, a tak nezbývá než spočítat padlé a přeživší.

Asanace není o asanaci

Další potíž se odvíjí od toho, že dramaturgie na Zábradlí propadla zvláštnímu omylu: nabyla dojmu, že Asanace je vzhledem ke svému názvu hrou o autoritativním a necitlivém likvidování staré architektury a jejím brutálním nahrazování novými obludnými stavbami. Jenže takhle prvoplánově Havel nikdy netvořil a Asanace je především hrou vysoce metaforickou, podobenstvím o mechanismech totalitní moci a manipulaci. A v neposlední řadě je i výmluvným obrazem naší moderní historie, která se s nemilosrdnou pravidelností opakuje: po euforii ze změny a okázalém rozcvičování svalů přichází obvyklý pád do marasmu a apatie a obecná neschopnost.

Havel hru napsal v roce 1987 a vtělil do ní i konkrétní zkušenosti ze stavu politiky i společnosti závěru 80. let, vždyť skupina architektů, která má uskutečnit asanaci, se nejenom zmítá mezi tím, jak se mění příkazy shora, ale bez ohledu na ně není schopna provést nic, natož jakékoliv ozdravění. Je to skvělá fraška nejenom o budování socialismu: ukrývá v sobě rafinovaně propletené významové roviny, které se vztahují k obecným problémům. Její přenášení do současnosti a hledání spojnic ale vyžaduje zřetelný výklad a poměrně dost invence. Bohužel ani jedním se Czesanyho inscenace nemůže vykázat.

Igor Chmela jako Kuzma Plechanov

Pomineme-li fakt, že režie nemá jasno v časovém ukotvení a nesmyslně do sebe zasouvá různé doby, pak sotva lze pominout chabou divadelnost inscenace, jediný obrazivý moment nastává, když ve scéně divokého třeštění vycházejí na jeviště zhmotnělé architektonické projekty od opery v Sydney až po dnes již mytickou Kaplického chobotnici – knihovnu. Ty ovšem režisér zahalil do dusivé a stále neprostupnější mlhy, takže diváci z jeho nápadu skoro nic neměli.

Scéna se sice snaží vzbudit dojem provizoria, jež se již dávno stalo definitivem, ale nic světoborného neobjevila: patro drží dřevěná podpěra, důvěrně známý atribut tzv. socialistických podloubí, architekti posedávají na modýlcích, neb židle nejsou, menáž se jako na vojně fasuje do ešusů apod. Kupodivu nijak zvlášť ironicky nefunguje to, že sádrový model hradu a podhradí je vlastně Pražský hrad s paneláky nebo další málo čitelné hrátky s obrazem Hradčan.

Czesany ovšem do reálií 80. let přimotává současné prvky (například neznámo proč poměrně dost exponovaný automat na kávu nebo bezpečnostní bránu) a revoluční zlom, kdy architektům nový a jinačejší tajemník přijde oznámit zrušení asanace a vybídne je, aby si sami rozhodli, co budou dělat, pojednává jako frenetický mejdan z listopadu roku 1989 se skandováním a véčky.

Paralela, která nefunguje

Je z toho stručně řečeno pěkný maglajz, protože Havlovo vyjádření směšnosti „asanačního režimu“ a jeho závěrečné (rovněž bezvýchodné) perestrojkové fáze jsou jedna věc, dnešek druhá a obecné poselství o mechanismech moci se zřetelem k domácím dějinám čili nadstavba hry další – a dost dobře nelze vymítat jedno druhým. Vynikne to o to víc, že postavy se stále pohybují v odění ze 70. až 80. let – od manšestrového obleku prvního inspektora přes károvanou kreaci Macourkové, Luisiny propínací šaty až po odpudivý tralaláček druhého inspektora a různě pomačkaná kvádra.

Má-li tedy to, co se odehraje po pauze (osmdesátá léta?), být paralelou k dnešku, je to celkově přitažené za vlasy a nefunguje to. Navíc k tomu ještě přistupuje režijní důraz na samotný akt asanace jako takové, který mate a odvádí pozornost nežádoucím směrem.
Takže zbývá – jako vždy u méně povedených inscenací Havlových her – kouzlo textu a některé herecké výkony, které ho umí plně zužitkovat.

O Asanaci se říkává, že nepatří k nejlepším autorovým textům, ale je to velký omyl. Kde tato pověst vznikla, těžko říct, když se hrála tak málo. Jsou tu skvěle napsané pasáže a sám nápad tohoto fraškovitého podobenství je originální. Jiří Ornest, který báječně hraje hlavního projektanta Bergmana, hru plně rehabilituje a předvádí rafinované a propracované polohy alibismu, vydírání a až brečlavého kňučení – v profesi i osobním životě. Snad nejkrásnější je moment, kdy se sám nad sebou rozeštká. Stejně tak s obdivuhodně přesně vyjádřenou pružností umí zaujmout potřebné postoje.

Potíž je v tom, že jeho partnerka a také hlavní ženská hrdinka Luisa, femme fatale tohoto minispolečenství, není zrovna vhodně obsazená, Kristina Maděričová ji hraje v nevýrazné až rezignované podobě, která postrádá zde přece jen nutný půvab a šarm a empatii, nebo aspoň jejich zbytky.

Václav Havel: Asanace

Režie: David Czesany
Scéna: Tomáš Bambušek
Divadlo Na zábradlí 13. 1. 2012

Stále víc vzniká pocit, že se herci bez pevného režijního vedení uchylují k tomu, co jim právě připadá nějak možné – někdy to vyjde, někdy ne. Třeba Natálie Drabiščáková pobaví jako architektka Macourková, kdy s minimem slov a s výmluvnou gestikou pokaždé rychle vypluje a zapluje z dějiště. Naproti tomu Igor Chmela jako Kuzma Plechanov místo na housle hraje na klávesy, což jej možná podivně strhává k úplně jiné figuře, až příliš jednorozměrné.

Pak jsou tu hezká místa s neherci – když ženy stěžovatelů úpících v hladomorně přinášejí mužům jablko, to je trochu závan krobovské poetiky, ale inscenaci to nepomůže. Kdo ví, co bylo dřív, jestli nápad hrát Asanaci, nebo tematicky profilovat letošní sezonu směrem k otázkám města jako životního prostoru, jeho urbanizace a odpovědnosti za ni. Jenže v Havlově hře je asanace především symbolem, který se hodí k vyjádření dalších významů. Je to celé nedorozumění a podle toho vypadá i inscenace.

Jana Machalická
  • 1Diskuse




REGISTRACE NA SERVERU LIDOVKY.CZ, NEVIDITELNÉM PSU A ČESKÉ POZICI

SMS Registrace

Diskuse LN jsou pouze pro diskutéry, kteří se vyjadřují slušně a neporušují zákon ani dobré mravy. Registrace je platná i pro servery Neviditelný pes a Česká pozice. více Přestupek znamená vyřazení Vašeho telefonního čísla z registrace a vyřazený diskutér se již nemůže přihlásit ani registrovat pod stejným tel. číslem. Chráníme tak naše čtenáře a otevíráme prostor pro kultivovanou diskusi.
Viz Pravidla diskusí. schovat

Jak postupovat

1. Zašlete SMS ve tvaru LIDOVKY REG na číslo 900 11 07. Cena SMS za registraci je 7 Kč. Přijde Vám potvrzující SMS s heslem.

2. Vyplňte fomulář, po odeslání registrace můžete ihned diskutovat

Tel. číslo = login,
formát "+420 xxx xxx xxx"
Kód ze SMS je rovněž heslo
Vaše příspěvky budou označeny Vaším jménem, např. K. Novák.
* Nepovinný.
Odesláním souhlasíte s Pravidly diskusí.