LN: Proč jste změnili kurz v lidských právech?
Neděláme nějaký zásadní obrat. Hledáme méně konfrontační způsob a hledáme také lidská práva. Pro mě když se mluví o lidských právech, je to něco, co je odvozeno od pojmu lidská důstojnost – újma na lidských právech se rovná újmě na lidské důstojnosti. Určitá koncepční inovace spočívá v tom, že nevidím žádný zásadní předěl mezi rozvojovou politikou a lidskými právy. Vždycky je to otázka rozvoje, jak ve smyslu základních materiálních předpokladů, tak ve smyslu občanských práv.
ČTĚTE TAKÉ: |
LN: V čem byla dosavadní politika lidských práv konfrontační?
Některé její výhonky mohly být vnímány těmi společnostmi, jimž byly určeny, jako agresivní. Jako něco, co sice bylo dobře myšleno, ale bylo to něco, s čím se nejen neztotožňovala daná politická reprezentace, ale s čím se neztotožňovala ani podstatná část společnosti. Byla to politika jen pro jeden úzký segment populace.
LN: Jaký konkrétní příklad myslíte?
Tibet. Jakkoli nesmí být trivializován, míjí se s potřebami, zájmy a podstatou čínské společnosti. Řada zdejších nevládních organizací a řada lidí, kteří se o toto téma zajímají, si ztotožňují Čínu s Tibetem a to je obrovská koncepční chyba. Jejím výsledkem je velmi zploštělý a velmi zavádějící pohled na Čínu. To je něco, co stálo za určitou revizi a přehodnocení.
LN: Podpora Tibetu byla podporou slabšího a pronásledovaného, pro což Česko mělo kvůli vlastní historické zkušenosti porozumění, bylo v tom důvěryhodné a do určité míry to byl jeho úkol. Tohle podle Vás neplatí?
Ten argument je velmi hezký, ale představte si, že Číňané to vnímají úplně opačně. Oni to vnímají tak, že podpora Tibetu je snaha toho silného Západu držet dole tu slabou Čínu.
LN: Vy ale děláte českou zahraniční politiku, ne čínskou.
Pokud chcete s někým vést dialog, a my chceme vést s Čínou dialog, nemůže vám být jedno, jakým způsobem váš partner vidí svět. A pokud jsou mezi vámi zásadní rozdíly, musíte se pokusit podívat na svět jeho perspektivou. To neznamená tu perspektivu přijmout, ale pochopit, co jsou pro něj jeho červené linie – v tomto případě například podpora Tibetu Západem.
U Číny, která roste do role globálního giganta, je navíc až komicky absurdní říct, že tohle je náš pohled a kašleme na to, jak se nás dívají Číňané. My bychom si tohle mohli dovolit vůči menším státům, ale ani tam by to nebylo fér. U Číny si to dovolit nemůžeme.
LN: Bonusem dosavadního důrazu na občanská práva bylo jejich jasné vymezení podpořené zkušeností země a osobní autoritou Václava Havla. Česko tím bylo srozumitelné a zajímavé. Ve Vámi nastíněném pojetí lidských práv se utopíme a ztratíme dosavadní renomé.
Já si ale vůbec nemyslím, že by s Havlovským pojetím lidských práv bylo spojeno nějaké významné renomé České republiky. To, že je něco jasné a jednoduché, neznamená, že je to správné. Já považuji dosavadní politiku za chybnou. Říkám tomu falešný univerzalismus – falešná představa, že to, jakou jsme si vybudovali představu ideální společnosti, bychom měli vnucovat těm ostatním. Byla to snaha napasovat složitý svět do nějakého jednoduchého post-studenoválečného schématu. Vidím tam i souvislost mezi, řekněme, pozdními Havlovci či epigony Václava Havla a americkými neokonzervativci a myslím, že ta politika byla skutečně chybná a škodlivá.
Celý rozhovor Kateřiny Šafaříkové s Petrem Drulákem najdete v pátečních LN.
