V judu, karate či jiu-jitsu patřili k nejlepším v tehdejším Československu. v listopadu 1989 se přidali k Občanskému fóru a stali se z nich první bodyguardi Václava Havla a lidí z Občanského fóra.
Ani jeden z nich před sedmadvaceti lety nebyl na Albertově či Národní třídě. Vždyť šlo o studentskou demonstraci a jim tehdy bylo už přes čtyřicet. Přesto se stali nejbližšími pozorovateli revolučních událostí – stali se bodyguardy představitelů rodícího se opozičního hnutí a prvního nekomunistického prezidenta Václava Havla.
Petr Jákl měl za sebou skvělou sportovní kariéru, několikrát bojoval o významné medaile, v roce 1972 se jako vůbec první český judista dostal na olympijské hry a obsadil tam sedmé místo. Kromě toho lidé znali jeho tvář z mnoha filmů jako Jáchyme, hoď ho do stroje!, Adéla ještě nevečeřela či Ať žijí duchové!, kde vystupoval jako kaskadér. Na konci 80. let byl šéfem střediska vrcholových sportů.
„V pátek 17. listopadu 1989 jsem byl v Soulu s judistickou reprezentací. Když jsem se o víkendu vrátil domů, našel jsem vzkaz od herce a judisty z našeho klubu USK Praha Tomáše Kargera,“ vzpomíná Jákl. Na vzkazu stálo, že ho čekají a ptají se, zda má chuť „jít do toho s Václavem Havlem a Alexandrem Dubčekem“ a stát se prvním bodyguardem nejslavnějšího disidenta. „Neváhal jsem. Po tom, aby to tu prasklo, jsem toužil mnoho let,“ říká Jákl, který na své zhruba měsíční angažmá ve službách Václava Havla vzpomíná veřejně takto obsáhle poprvé.
Havlovo jméno sice znal, ale nikdy se s ním osobně neviděl. Teď před ním stál a v poklusu, jak odpovídalo té hektické atmosféře, sděloval, že ho má s dalšími na starost. A že mu nebude v ničem bránit, naopak se mu bude snažit pomoci. Od té doby se od Havla prakticky nehnul.
František Kollman, vynikající výtvarník a držitel osmého danu jiu-jitsu a šestého danu v judu, o tvrdě potlačené listopadové demonstraci zpočátku ani nevěděl. Pracoval jako instruktor bojových sportů v kulturním domě Gong v pražských Vysočanech, a do toho ještě maloval.
„Volali mi rodiče některých žáků, že postrádají děti. Tak jsem se doslechl o tom maléru na Národní,“ říká. V neděli 19. listopadu jel do centra Prahy prodat svůj obraz. Dole na Václavském náměstí potkal své známé Johna Boka a Jiřího Dienstbiera. „Jdeme do revoluce!“ volali na něj. „Tak jsem si jen řekl: Ježiš, to zase bude malér.“
Právě Bok za několik dní začal koordinovat ochranu lidí z Občanského fóra (OF) a Kollmana požádal, aby sehnal další známé sportovní „bojovníky“. Přidali se k němu bratři Králové, Skřenek, Šůma, Tesařík, Martinovský a další.
  |
I Havlovu osobnímu strážci Jáklovi bylo jasné, že sám nic nezmůže. Také on oslovil další. „Svého bratra Františka, Jirku Kubu a Pavla Vaňka. Všechno judisty od nás z USK,“ říká.
O tom, jak se chrání VIP, nic nevěděli, měli však nadšení a chtěli pomáhat. Někdy lídra revoluce doprovázeli všichni čtyři, jindy jen Petr Jákl sám. „Někdy jsem se od něj i vzdálil. Třeba jednou jsem se vydal za nějakou skupinou na Václavské náměstí, která na OF vybírala peníze. Byli to podvodníci, byl jsem jim vysvětlit, ať toho nechají,“ vypráví. Pistoli na podvodníky nevytáhl. Nikdo z Havlových ochránců neměl zbraň. Spoléhali na chvaty a hmaty, které uměli. A hlavně by zbraň mohla posloužit jako záminka k tomu, aby je zatkla stále ještě komunistická policie, zvaná bezpečnost. Přesto si věřili, že hlavní postavu hnutí dokážou ochránit před kýmkoliv.
Estébáci i masérky
Už tři dny po krvavě potlačené studentské demonstraci Havel mluvil pravidelně ke shromážděným statisícům lidí z balkonu Melantrichu na Václavském náměstí. Na Jáklovi a spol. bylo, aby se do přilehlých místností nedostal nikdo nepovolaný. A jednou poznali, že jejich zabezpečení není stoprocentní. Jákl stál přímo u vstupu na balkon, když k němu přišel neznámý člověk. „Ptal se mě, jak se mám,“ vzpomíná. „Odpověděl jsem, že dobře, a zeptal se ho, co tam dělá. Chtěl jsem vědět, kdo to je. Povídal mi, že tam je stejně jako já. ‚No estébák,‘ pošeptal mi. Tak jsme ho vyhodili.“
Jákl neměl nikdy komunisty rád, ale jedna věc ho na Občanském fóru také štvala. Všichni tam neustále kouřili, téměř vůbec nespali a pořádně nejedli. Přesto byli všichni skoro pořád svěží. Profesionální sportovec Jákl byl zvyklý na svůj režim, takže ďábelskému tempu téměř nestačil. „Tak jsem Havlovi řekl, že to je tragédie, jak to tam funguje,“ říká. „Jednou jsem to už nevydržel a Havlovi pozval masérku. Václav se smál, že to nikdy předtím nezažil.“
Bývalí bodyguardi Václava Havla. Zleva: Jiří Vrbský, Petr Jákl, František Kollman a dole Milan Hofman.
Tou dobou Kollman šéfoval ochrance Občanského fóra. Hlídal spolu s dalšími ve Spálené ulici, ve Špalíčku, Špálově galerii a dalších místech, kde se představitelé hnutí scházeli. Většinu disidentů dobře znal, na začátku 70. let dělal vyhazovače v jazzovém klubu Reduta, kam chodil Dienstbier i Havel.
„V Redutě se mnou byl i pozdější politolog Zdeněk Zbořil. Vybíralo se tam vstupné, já některé lidi – i Havla – pouštěl dovnitř zadarmo. Museli však odpovědět na otázku z historie, kterou jsem vymyslel,“ smál se Kollman.
Zatímco ostatní chodili beze zbraní, on byl připraven rozehnat případné problémy s mečem v ruce – katanou. Tušil, že Státní bezpečnost místa, kde se vedení OF schází, filmuje. „Katanu jsem měl ve Špálově galerii, občas vyšel na ulici a máchal s ní. Byl jsem trochu magor,“ líčí.
Toho slavného japonského meče si všiml i Jákl. Když probíhala masová demonstrace 25. listopadu na Letné, stál nahoře na tribuně za hovořícími osobnostmi, Kollman dole u lidí.
„Mával na mě, tak jsem mu pozdrav oplatil. On najednou sáhl na záda, vytáhl mačetu a začal s ní máchat... Franta je prima kluk,“ vypráví Jákl.
Popsat typický den s Havlem však nedokáže. Doba byla hektická, události se hýbaly každou hodinu. Šlo o neuspořádaný sled jednání, setkávání či tiskových konferencí. A také o řešení nejrůznějších problémů. Třeba toho, jak se na další schůzku urychleně dostat z Laterny magiky do Havlova bytu na pražském nábřeží. Nějaký neznámý člověk se nabídl, že Havla i s ochrankou odveze. A když se v bytě sešli s Karlem Schwarzenbergem, vyšlo najevo, že se s nimi do revoluce zapojují i veksláci. Když totiž z emigrace se navrátivší Schwarzenberg potřeboval rozměnit peníze, ihned za ním onen řidič přispěchal a nabídl své služby.
Ačkoliv se Jákl s dalšími snažili, profesionální ochrankou nebyli. Ta střeží přidělené lidi ve dne v noci. „My jsme spali doma, stejně tak Havel. Ten buď normálně ve svém bytě nebo později v ateliéru výtvarníka Jožky Skalníka, kde se ‚schoval‘, aby měl klid. Někdy jsme ho vyzvedávali tam, jindy jsme se sešli až na místě nějakého jednání,“ vzpomíná Jákl, který se snažil uplatňovat pravidlo, že osobní strážce by měl být nenápadný. Když přišlo na řadu fotografování, schovával se za jiné nebo ze situace vycouval úplně.
Když došlo na první kontakty mezi vládnoucí komunistickou mocí a zástupci OF, byla u toho samozřejmě i ochranka. Z obou stran. Muži stojící ve stínu aparátčíků spadali pod StB a byli ozbrojeni. Jákl a spol. se však nenechali prošacovat, takže jejich profesionální protějšky nevěděly, jak na tom jsou. Při prvním setkání Havla s tehdejším federálním premiérem Ladislavem Adamcem v Obecním domě si to však vyjasnili.
„Stál jsem přede dveřmi místnosti, kde se jednalo. Na jedné straně já, na druhé Adamcův strážce. Ten policajt v civilu najednou odhalil sako a ukázal mi, že tam má pistoli. Tak jsem taky odhrnul sako, aby viděl, že nic nemám. Pak se ke mně naklonil a říká: ‚Pozdravuje tě Pavča.‘ Nechápal jsem. Po několika minutách jsem se ho tedy zeptal, jaký Pavča. Odpověď byla: ‚No tvůj soupeř z juda – Petr Pávek.‘ Já ho znal, nevěděl jsem ale, čím se živí. Byl u StB a později se stal šéfem Havlovy ochranky. Ostatní moji kluci se mi smáli, co to mám za kontakty.“
Horké chvilky
Skoro to vypadá, že všem bylo pořád do smíchu. Jenže zdání klame. Právě třeba při jednání s Adamcem zažívali Havlovi ochránci velice nepříjemné pocity. Klidně se mohlo stát, že dovnitř vletí Státní bezpečnost a všechny je sebere. Uklidňovali se tím, že politická situace ve východní Evropě naznačovala, že už komunisté moc šancí nemají.
Ještě hůře bylo, když se dozvěděli, že se začínají do Prahy přesouvat lidové milice, ozbrojené jednotky dobrovolníků spadající přímo pod velení komunistické strany.
„Pověřili mě, abych to sledoval celou noc, lidé volali skoro z celé republiky. Otevíraly se sklady zbraní a já myslel, že ráno přijedou milicionáři a tím celá revoluce skončí. To byly strašné okamžiky. Věřili jsme si, ale co s holýma rukama proti samopalům,“ vzpomíná Jákl. Ráno někdo připomněl, že armáda přece slíbila, že proti lidem nezasáhne. „Tím se nám trochu ulevilo.“
Ačkoliv neměli revoluční bodyguardi žádnou oficiální funkci a „vyzbrojeni“ byli jen papírem, na kterém stálo, že pracují pro Občanské fórum, dostávalo se jim určitých privilegií. Když měl letět Havel a další do Bratislavy, dostali od ČSA méně letenek, než bylo třeba. Zřejmě naschvál od některého ze soudruhů. Bratři Jáklové i kameraman a manžel Vlasty Chramostové Stanislav Milota, který také koordinoval bezpečnost OF, nemohli letět. Někdo se tedy nabídl, že je na Slovensko odveze, a dokonce že tam dojede ve stejnou dobu jako letadlo.
„A opravdu jel šíleně. Na dálnici nás samozřejmě zastavili policajti, najeli na nás několika auty a vyskočili ven. Milota na ně začal řvát, že jedeme za Havlem a že tam musíme být rychle. Policajti nás okamžitě nechali jet dál. A my opravdu Havla vítali v Bratislavě na letišti. Jen na nás nevěřícně koukal,“ říká Jákl.
I když byli „jen“ osobní strážci a měli stát ve stínu chráněných osobností, občas se stali přímými aktéry revolučních událostí. Jako když na Letné dav vypískal federálního premiéra Adamce. Po něm měl mluvit Miloš Zeman a přednést řeč o tom, v jak katastrofálním stavu je Československo. Jenže Havel prohlásil, že by nebylo šťastné, aby teď Zeman mluvil.
Zařídit to měl právě Petr Jákl: „Byli jsme s Havlem pod pódiem, tak jsem vyběhl nahoru, kde to měl na starost brácha. Franta to řekl Zemanovi a ten se rozčílil, že má proslov dobře připravený a že mluvit bude. Franta přilítl za mnou a povídal, že Zeman se nenechá odbýt. Havel jen mávl rukou: ‚Ať teda povídá.‘ Lidem se to nakonec líbilo...“
Havel na Hrad
V polovině prosince začínalo být jasné, že Havel míří na Hrad. Budoucí prezident oba bratry Jáklovy oslovil s tím, že by byl rád, aby ho do sídla hlavy státu následovali. Odmítli.
„Řekli jsme, že to je skvělá nabídka, ale že jsme to dělali zadarmo a rádi, ale že se chceme vrátit. Havel byl naštvaný a pokoušel se nás několikrát přesvědčit. Nechtěl, aby jeho ochranu převzali Husákovi muži,“ říká Petr Jákl.
Končící čtveřice jako omluvu poslala Havlovi Jáklův československý čestný titul zasloužilého mistra sportu se vzkazem, že si ho váží a že mu děkují za všechno, co udělal. Jákl diplom odvezl k Havlům domů. „Václav ale nebyl doma. Předal jsem ho Olze a ta se málem rozbrečela, prý to je první titul, co manžel dostal,“ vzpomíná.
Havlovu ochranu nově dostal na starost Kollman, který měl spolupracovat i s lidmi z páté správy StB – tedy oficiální státní ochrankou. Na volbu prezidenta 29. ledna dohlíželo šest Kollmanových mužů a šest nově vybraných osobních strážců.
Václav Havel a s bílou šálou František Kollman.
„I když to byli důstojníci StB, tak jsme je většinou znali z juda nebo karate. Byli to profíci, kteří měli prostě za úkol chránit osobu – a profíkovi by mělo být jedno, zda jde o Štrougala, nebo Havla,“ říká karatista Jiří Vrbský, jeden z šesti mužů z ochranky OF.
Protože neměli zbraně, byli připraveni na nového prezidenta v případě nějakého útoku naskákat a tak ho ochránit. Řešit museli však jen jeden drobný incident. „K Havlovi se řítil nějaký člověk, tak jsme ho samozřejmě drapli. A on povídá: ‚Co děláte, kluci, já mu jenom chtěl podat ruku.‘ Havel řekl, ať ho tedy necháme mu tu ruku podat,“ říká Vrbský.
Ten si z okamžiku, kdy se psala historie svobodného Československa, odnesl i jeden překvapivý objev. „Havel chodil strašně rychle, přitom kouřil kvanta cigaret. Byl to fofr, museli jsme za ním běhat,“ směje se Vrbský. Čerstvě zvolený prezident si ho navíc spletl s estébákem. Jako jediný z Kollmanovy šestice si totiž na prezidentskou volbu vzal luxusní oblek...
Samuraj, na kterého byl pasován v Japonsku Kollman, jako už tradičně dorazil řádně ozbrojený. Na zádech měl vrhací nože. Problémem však bylo, jak se do Hradu vůbec dostat. Papír, že je bezpečnostní orgán OF, na příslušníky bezpečnosti u brány nezabral. Pomohla až důrazná domluva a slova o tom, že teď „Hrad obsazuju já“. A na důkaz vážnosti svých slov zaparkoval drze svůj modrý vůz Ford Sierra přímo pod prezidentský balkon.
Nakonec byl první člověk na světě, kdo mohl Havlovi pogratulovat ke zvolení hlavou státu. „Když soudruzi odvolili, byl zrovna Václav na záchodě. Když vyšel, tak jsem mu řekl, že je prezidentem. Jen se usmál a vyrazili jsme spolu dolů do sálu.“ Pak se mu ovšem povedlo jedno diplomatické faux pas. Novému prezidentovi gratulovala řada lidí, mezi nimi i tehdejší americká velvyslankyně Shirley Templeová-Blacková. „Václavovi předala kytici a na závěr ho políbila. Byl jsem v ty okamžiky šťastný. Tak jsem jí dal pusu taky,“ směje se.
I když byl Kollman Havlovým bodyguardem jen několik týdnů, byl připraven pro něj zemřít. „Klidně bych do cesty kulce skočil. Pro Havla bych to udělal. Pro nikoho z dnešních politiků už ne.“
Brzy však zjistil, že práce ochránce prezidenta není pro něj. Havel už navíc potřeboval opravdové profesionály. „Nemohl bych malovat, pořád bych musel být s prezidentem. A já jsem kumštýř,“ říká. On, Vrbský i další však přece jen tuhle oblast neopustili úplně – ještě několik let učili policisty nově svobodného Československa sebeobraně.
