Moderátor tázal se jí na všemožné souvislosti Nobelovy ceny. Ona však zdvořile odmítala připustit, že by to mělo pro její tvorbu význam, řkouc: Vždyť je to jen literární cena. Vždyť to byla jen nějaká porota, která ji udělila. Vždyť je to jen nějaký seznam spisovatelů, na kterém jsem se shodou okolností ocitla já a jiní ne.
ČTĚTE TAKÉ: |
Hlasy z publika tázaly se jí na všemožné hluboké problémy, na její filozofické názory, na vztahy národů a literatur atd. Ona však zdvořile odmítala vyjadřovat se autoritativně o čemkoliv jiném než o své vlastní tvorbě a o svém životním tématu.
Sebekázeň a sebeskepse Antická tradice vytvořila představu o „básníku věštci“ ( „poeta vates“): o postavě, která není jen autorem textů, nýbrž zvěstovatelem božských tajemství, prorokem společenských řádů i jejich proměn. V moderní době mnozí spisovatelé jsou přijímáni – nebo: chtějí být přijímáni – jako takovíto „básníci věštci“.
Dvacáté století je plné spisovatelských proroků. Mnozí z nich zvěstovali, upřímně či za úplatu, božského Stalina a jiné stalínky. Vedle toho však vyvstalo i pojetí spisovatele jako řemeslníka v tom nejlepším slova smyslu: jako toho, kdo prostě ovládl spisovatelské řemeslo, a tudíž píše – o tom, co zná ze svého konkrétního života, ze své (jakkoliv umělecky transformované) zkušenosti. Toho, kdo nemá sám sebe za pranic božského.
Herta Müllerová se svou sebekázní a sebeskepsí, se svou nedůvěrou k bombastu, ukazuje se býti dokladem, že takovýto „jen spisovatel“ nejenže není nic podřadného – ale že může naopak být mnohem důvěryhodnější než velemnozí „básníci věštci“. Svou osobou i svým dílem. A přitom, jen „en passant“, pravdivě svědčí o tom, co to je komunismus.
