Nové dílo, nazvané po známém staviteli a mecenáši Josefu Hlávkovi, který zemřel v roce 1908, navrhl v letech 1909-12 tehdy ani ne třicetiletý architekt Pavel Janák (1882-1956) ve spolupráci s respektovaným konstruktérem Františkem Menclem.
Spolupráce s Kotěrou a Gočárem
Přes své mládí tohoměl Janák v roce dokončení mostu za sebou už hodně. Byl absolventem pražské techniky a žákem Josefa Schulze a Josefa Zítka. Již jako student se zúčastnil architektonických soutěží, např. na karlínskou školu nebo na dostavbu Staroměstské radnice. V letech 1906-7 pak studoval na proslulé speciálce prof. Otto Wagnera na vídeňské umělecké akademii. V roce 1907 podnikl cestu do Itálie. Po návratu se stal spolupracovníkem nejvýznamnější osobnosti české architektury té doby Jana Kotěry. Pracoval v jeho ateliéru ve stejné době jako Kotěrův nadaný žák Josef Gočár.
Spolu s Kotěrou a Gočárem se Janák v roce 1908 podílel na projektu velkého pavilonu Obchodní a živnostenské komory (OŽK) na pražském Výstavišti. Stavba ve stylu moderny měla zajímavý půdorys ve tvaru písmene „U“ a výraznou sochařskou dekoraci Jana Štursy, s nímž pak Janák často spolupracoval až do sochařovy sebevraždy v roce 1925. Pro výstavní akci OŽK navrhl Janák ještě dvě drobné stavby: pavilon uzenářské firmy Krása a stánek družstva Artěl, u jehož založení Janák s Gočárem v té době stáli. Artěl se stal respektovaným výrobcem bytových doplňků a projektant pro něj později navrhl i řadu svých známých kubistických váz, dóz a kávových servisů.
V letech 1908/9 probíhala další soutěž na dostavbu pražské Staroměstské radnice. Janák navrhl invenční řešení ve stylu wagnerovského secesního klasicismu. Neváhal přitom virtuálně zbourat i nedávno postavené domy architektů Rudolfa Kříženeckého a Osvalda Polívky v severní frontě náměstí. Chtěl tak dát najevo svůj odpor k ozdobné secesi a vyprázdněnému historismu. Arkáda obíhající západní a severní část náměstí byla zajímavým a radikálním prvkem (Janák se k němu vrátil ještě v soutěži z roku 1946), ale porota tehdy asi více diskutovala nad známým projektem obří věže od jeho přítele Gočára.
Janáka zaujalo také téma vodních děl, která dle jeho přesvědčení umožňovala využít moderní materiály a asketický výtvarný výraz. V roce 1909 proto navázal aktivní spolupráci s mostním oddělením městského stavebního úřadu. Projektoval jednoduchý, ale působivý jez v Obříství (jeho část se zachovala dodnes) a o něco později další jez v Předměřicích nad Labem (ten se v původní podobě nedochoval). Pro nás je ale důležité, že v roce 1909 byl Janák pověřen, aby navrhl druhou část Hlávkova mostu v Praze.
Kameny pryč!
Partie z novoměstského břehu od Těšnova na ostrov Štvanici byla totiž v té době už ve stavbě. Šlo o ocelovou konstrukci a autorem architektonického řešení byl přednosta stavebního úřadu Mečislav Petrů (později byla tato část mostu nahrazena moderní betonovou konstrukcí). Janák se ale rozhodl využít pro zbývající část mostu ze Štvanice na bubenské nábřeží beton. Ten se sice používal již v druhé polovině 19. století jako výplň mostních pilířů, ale byl maskován kamenným obkladem. Pohledový beton byl totiž tehdy považován za výtvarně nehezký.
Mladý architekt chtěl dokázat, že to není pravda a že jde o zcela rovnocenný materiál. Sedm oblouků mostu spojuje elegantní zvlněná linie, cvikly jsou zdobeny medailony významných osobností, jež jsou dílem Otto Gutfreundaa Rodinova žáka Josefa Mařatky (je zajímavé, že Hlávkův portrét tam původně chyběl, byl doplněn až v 80. letech, podobně jako podobizna Janákova). Na ostrově jsou na mostě také reliéfy, resp. jejich kopie, neboť most byl na přelomu 50. a 60. let rozšířen a sochaři pak museli v úzké mezeře mezi starou a novou mostovkou plastiky odlít, zhotovit kopie a ty pak osadit na rozšířenou část.
Součástí Hlávkova mostu byly i budky pro výběr mýta (při přejezdu z jednoho břehu na druhý se muselo platit), které byly umístěny v soklech dvou monumentálních pískovcových sousoší Práce a Humanita, jež byla dílem Jana Štursy. Sochy byly odstraněny v souvislosti s rozšiřováním mostu, ale nakonec se v 80. letech vrátily na bubenské předmostí (velkou zásluhu na tom má sochař Vlastimil Večeřa, který o návrat cenných plastik léta bojoval).
Objízdná trasa přes další ruinu
Dnes je ovšem Hlávkův most (mimochodem asi jediný most v Praze, který nebyl nikdy přejmenován) v bídném stavu. Ublížila mu necitlivá (a nesmyslná) úprava západního předpolí i masivní dopravní zatížení, neb je součástí neblahé severojižní magistrály. Poškozena je betonová konstrukce i dnes zvlněný dlážděný povrch komunikace. Léta se mluví o generální rekonstrukci, ale ta se stále odkládá, protože uzavření mostu by vedlo k velkým dopravním problémům. Jako objízdná trasa by paradoxně mohl sloužit nedaleký most Libeňský (dříve Baxův, Stalingradský). I ten je mimochodem dílem Janákovým a Menclovým, dokončen byl v roce 1928. Problém je ale v tom, že je také v dezolátním stavu...
V době dokončení Hlávkova mostu už ovšem jeho autor styl kotěrovské moderny opouští a začíná snít sen o kubistické architektuře - to už je ale jiná kapitola. K dílu Pavla Janáka se ještě vrátíme, neboť tento mimořádný umělec, vizionář, architekt, designér, urbanista, památkář a pedagog se narodil 12. března 1882. Za pár dní to bude 130 let.
