„Po desce Taming The Tiger z roku 1998 mě hudební průmysl přestal zajímat. Nelíbil se mi směr, jímž se ubíral, neměla jsem pocit, že se k němu hodím. Nechtěla jsem psát sociální komentáře ani romantické písničky. Zablokovala jsem se. Nenapadalo mě téma, o kterém bych chtěla zpívat. Navíc, neexistovala žádná motivace k růstu. Řekla jsem si, že končím. Nevadilo mi to, měla jsem dojem, že mě hudba zdržuje od malování, “ vysvětluje zpěvačka.
Dobré, ale co si s tím počneme?
Smlouvu s vydavatelstvím Warner naplnila vydáním dvou instrumentálních alb na značce Nonesuch. Desku Both Sides Now (2000) sestavila Joni Mitchellová z jazzových standardů, dvojalbum Travelogue vydané o dva roky později obsahovalo nově aranžované verze jejích starých skladeb.
„Když jsem odevzdala desku Travelogue vydavateli, řekli mi, že jsem odvedla geniální práci, ale že nevědí, co si s ní počít. Zůstalo mi to ležet v žaludku - že vám říkají, že něco je až moc dobré.“
Značka Nonesuch nedávno vydala album k poctě Joni Mitchell, kde její písničky zpívají tak rozliční interpreti (a zároveň fanoušci) jako Björk, Prince nebo Annie Lennox. Za rozhodnutím folkové ikony vzít znovu hudební nástroj do ruky však vlastně byla káva, tedy nápoj, při němž se tak dobře vzpomíná.
Zpěvačku oslovil kavárenský řetězec Starbucks, aby se stala jedním z umělců, kteří pro něj sestaví výběrové album podle vlastního gusta. „Dostala jsem se do bodu, kdy jsem se nemohla upamatovat, co jsem měla na hudbě ráda. Ale když mě požádali, donutilo mě to vzpomínat na skladby, které mi kdysi vyrazily dech.“ Dalším důvodem, proč hudbu zcela nezatratit, byla pro Mitchellovou spolupráce s režisérem Jeanem Grande-Maitrem na baletním představení Dancing Joni: The Fiddle And The Drum.
Z představení pocházejí snímky zeleně pulzujících obrazců špatně fungující televizní obrazovky, které Joni Mitchellová vystavila v triptychu na téma války, mučení a revoluce. Když ji potom režisér požádal o svolení použít v baletu některé z jejích starších skladeb, připadaly jí na dnešní dobu poněkud bezstarostné a načechrané. „V tom případě budete muset použít ty, které patřily k mým nejméně úspěšným,“ vymínila si a začala na projektu spolupracovat. Nejprve čerstvými hudebními tématy, později začaly vznikat i nové texty.
Zármutkem ke střízlivosti
Za návrat Joni Mitchellové tedy její fanoušci do velké míry vděčí baletnímu představení, jež, jak sama říká, pro ni „k velkému nadšení znovu spojilo dohromady poezii, hudbu a vizuální umění“.
Deska Shine působí na první poslech zranitelně a vzdušně, stejně jako sny o harmonii, které si nesla generace hippies. A není divu, že texty naopak odrážejí zklamání z toho, že dnešek je pro bývalé snivce popřením všeho, oč v 60. letech usilovali. „Na albu je hluboký pocit zármutku,“ říká k tomu Mitchellová. Ale smutek nás má dovést ke střízlivosti. Vypadá to, že se zabýváme maličkostmi, zatímco je Amerika v plamenech. Nesmíme promarnit ani chvíli. Ztratili jsme rovnováhu.“
Předloni se Joni Mitchellová přestěhovala z Los Angeles zpět do svého domu na pobřeží Pacifiku severně od Vancouveru. „Vyšla jsem ven a stoupla si bosa na kámen. Proti mně se valil oceán. Na protější straně zálivu si hrála rodina lachtanů, nad hlavou mi zakřičela volavka,“ popisuje idylický moment, kdy znovu usedla k pianu.
Proč se zajištěná žena, žijící v ráji na zemi, v písničkách trýzní válkou v Iráku a ničením planety? Kontrast je pouze zdánlivý. Klíčový slogan desky, že „zlé sny mohou být v celkovém plánu dobré“, prý pochází od tříletého zpěvaččina vnuka. Možným výkladem toho, co Mitchellová novou deskou vzkazuje, zní: Sen nemusí být jen únikem ze skutečnosti, ale i výstrahou před tím, co lze v bdělém stavu ještě víc pokazit. Anebo výzvou k nápravě.
„Vydláždili ráj a postavili na něm parkoviště,“ zpívá se tu v letošní verzi písničky Big Yellow Taxi, poprvé vydané před sedmatřiceti lety. Co se tehdy zdálo pokaženým rájem, dnes může vypadat málem jako idyla. Anebo naopak? Nebýt hlasu Joni Mitchellové, rozhodně bychom o tom tušili ještě méně.
