Hlupákům se dobře vládne, říká historička Pavlína Rychterová

Od Evropské výzkumné rady jste získala v přepočtu téměř 25 milionů korun na zkoumání a porovnávání pozdně středověkých textů. Jak se vám podařilo uspět v prestižní grantové soutěži?
Klíčový byl asi můj životopis. Rozhodující roli totiž hrají zkušenosti nasbírané na mezinárodním vědeckém poli. Bez nich neuspějete, i když jste sebelepší a napíšete vynikající projekt.

Já jsem pracovala na třech významných institucích a ve třech různých státech, což mi hodně pomohlo. Důležitá jsou i prestižní ocenění, v roce 2004 jsem získala cenu Německé vědecké společnosti pro mladé vědce a také Wichterleho prémii Akademie věd ČR.

Co si od grantu slibujete?
Především rozšíření poznatků o době, která mě zajímá, a možnost výchovy mladé generace vědců na mezinárodní úrovni.

Do projektu se zapojí Filosofický ústav Akademie věd ČR v Praze a Institut pro středověká bádání Rakouské akademie věd. Jak bude spolupráce vypadat?
V týmu budou mladí vědci z obou institucí. Počítám s pěti až osmi doktorandy a postdoktorandy. Každý se bude zabývat individuálním úkolem. Společně připravíme konference, semináře, publikace atd. Chci také, aby vědci cestovali mezi oběma institucemi, navzájem se učili jazyky, způsob myšlení a komunikace.

Na co získané peníze využijete?
Naprostá většina půjde na platy mladých vědců a spolupracovníků na projektu. Z menší části pak zaplatím organizaci konferencí, studijní cesty, zveřejňování publikací nebo technické vybavení. Humanitní vědec naštěstí nepotřebuje tolik prostředků jako přírodovědec. Mnohdy mu k práci stačí vlastní hlava.

Proč budete srovnávat právě texty z konce 14. a začátku 15. století?
Tehdy docházelo k výrazným společenským změnám. Latinská elitní kultura začala pronikat do národních jazyků a začala tak zasahovat mnohem větší počet lidí. I díky tomu se společnost začala uspořádávat zcela jiným způsobem. Já budu zkoumat, jak přesně – šlo o velmi složitý proces ovlivněný řadou různých faktorů.

Překlady latinských teologických spisů do národních jazyků minimálně umožní zjistit, jak tato společnost vnímala sebe samu, jak se definovala, co pro ni bylo důležité a co naopak opomíjela.
Překládání je velice kreativní záležitost. Dochází při něm k selekci, ne všechno se překládá. Můžete tak prostřednictvím textů podat ruku lidem, kteří jsou už půl tisíciletí mrtví a nahlédnout do jejich hlav. A to je opravdu vzrušující.

Co konkrétně chcete zkoumat?
Zajímá mě, jak se teologie a filozofie stává součástí politiky a širších společenských vztahů. Uvedu malý příklad: Z období celého středověku máme dochovaná takzvaná knížecí zrcadla, texty popisující, jak se má v rámci křesťanské věrouky chovat dobrý panovník. Vytvářela je intelektuální elita, což byli zpočátku hlavně kněží.

Když v polovině 14. století vznikla v Praze univerzita, řada synků ze šlechtických rodin se na ní určitou dobu zdržovala. I když titul většinou nezískali, přičichli k vyššímu vzdělání a naučili se latinsky. Vytvořila se tak najednou daleko větší skupina lidí schopných číst latinské texty a používat je k vlastnímu prospěchu.

Šlechta pak snáze zvládla předkládat teologické a filozofické koncepty, i knížecí zrcadla, při reálném politickém vyjednávání.
Pokud použijete jako argument při jednání obrovskou váhu církevní věrouky, nedáváte protivníkovi, v tomto případě panovníkovi, žádnou šanci k manévrování. Když by odmítl udělat, co se po něm žádá, stal by se špatným králem, kterého není třeba poslouchat. Tak například zacházeli husité se Zikmundem. Udělali z něj antikrista, lišku ryšavou a přestali se s ním bavit.

V momentě, kdy se společnost nově uspořádává, vytváří se zcela nové prostory pro vyjednávání, dochází ke střetům, či přímo k revolucím. Husitství je perfektní příklad.

Dozvíme se něco o naší minulosti. A jak ale můžeme získané poznatky využít dnes?
Lidská společnost je nesložitější systém, se kterým se v přírodě setkáváme. Přírodní a ekonomické vědy v podstatě nedovedou její chování uspokojivě popsat a porozumět mu. Společenští vědci, respektive, ti nejlepší z nich, to dovedou, měli by proto začít aktivně a hlasitě formulovat svoje stanoviska – především ta nekonformní.

Ačkoliv nás společnost platí, není naším úkolem být jejími přikyvujícími slouhy, ale pojmenovávat její problémy a navrhovat řešení.

Dnešní společnost ovládají ekonomové, a jak jsme v poslední době zjistili, vůbec ničemu nerozumějí. Navíc se nepoučili z toho, co se stalo. Pokud budou mít nejdůležitější slovo při rozhodování o směřování společnosti, dopadneme velmi špatné. Když budou rozhodovat pouze přírodovědci, nebude to o moc lepší.

Jsem ovšem trochu skeptická, pokud jde o případný zájem politiků přizvat k rozhodování společenské vědce. Slabé humanitní vědy totiž znamenají hloupnoucí společnost, a v té se dobře vládne.

V polovině 90. let jste politiku poznala zblízka. Vzala jste si z toho nějaké poučení?
Pracovala jsem jako poradkyně předsedy parlamentu Milana Uhdeho. Byla to nesmírně důležitá zkušenost. Naučila jsem se jednat s lidmi a také jsem zjistila, že politici jsou většinou bohužel úplně stejní jako my ostatní, a mnohdy mnohem horší.

Z toho na mne jde dodnes trochu hrůza. Byla bych raději, kdyby k vládnutí předurčovaly člověka nějaké zvláštní schopnosti a ctnosti, nejenom touha po moci a hrabivost.

Kromě toho jste nějakou dobu působila i v soukromých firmách jako výstavní manažerka nebo mediální ředitelka. Co vás odvedlo od vědy?
Nastoupila jsem jako doktorandka v Akademii, jenže z platu jsem nebyla schopná vyžít. Za pár měsíců jsem se dostala na hranici finančních možností, neměla jsem na zaplacení bytu. Tak jsem vědu na čas opustila.

Můj učitel, profesor František Šmahel chtěl, abych se k výzkumu vrátila, a nabídl mi stipendium na univerzitě v Kostnici.

Hodně jste se věnovala zkoumání textů o svaté Brigitě Švédské. Proč jste si ji vybrala?
Navštěvovala jsem seminář docenta Kolára, specialisty na staročeskou literaturu, a on mi navrhl jako diplomovou práci zpracování středověkého českého překladu brigitinských textů. Když je vám dvaadvacet, můžete si samozřejmě vybrat téma sama, ale je mnohem lepší, když vám s tím pomůže učitel. Pokud je kvalitní, nemůže se stát, že zvolí špatně. Jaroslav Kolár byl skvělý učitel.

Co jste se ze souboru vidění nejznámější švédské světice dozvěděla?
Většinou obsahují poučení křesťanů, jak nejlépe dosáhnout spásy. Z převážné části jde o morální a etické rady koncipované jako kázání určité božské autority, lze proto na jejich základě zkoumat myšlení a víru společnosti, v níž vznikly. Nenesou totiž mnoho individuálních rysů, neboť na jejich sepsání se vedle Brigity podílela celá řada dalších osob.

Brigitina Vidění vznikla v poslední třetině 14. století a byla v Evropě velice oblíbená. Měla i politický rozměr: po vypuknutí dvojpapežství v roce 1378 sloužila jako argument ve prospěch římského papeže vůči jeho avignonskému rivalovi. V Čechách je někteří důležití intelektuálové četli jako boží poselství o tom, že konec světa se blíží. Když se člověk na tehdejší dobu podívá trochu zblízka, ani se jim nediví. Ale to koneckonců platí i pro dnešní společnost – občas není radno dívat se na ni příliš zblízka.

Zkoumala jste i postavení žen v husitské společnosti. Jaké bylo?
Křesťanská společnost ve středověké Evropě sice oscilovala v nahlížení na ženu mezi hříšnou Evou a zbožnou Pannou Marií, Matkou Boží, nicméně, pokud jde o realitu, neměli bychom uvažovat v extrémech.

Ženy tehdy zřejmě nebyly nějak extrémně nevzdělané a potlačované, i když samozřejmě jejich postavení nebylo jednoduché – ale to platilo koneckonců i pro muže.

Rozhodující byla spíše společenská vrstva: Šlechtičny se mnohdy dočkaly velkého podílu na moci, platilo to třeba pro abatyše některých klášterů. Ty rozhodovaly o všem a nacházely se prakticky v rovnoprávném postavení se světskými i církevními vládci. Kromě toho existovaly vzdělané ženy jako byla třeba právě Brigita Švédská, které měly dokonce i následovníky.

O společnosti nejnižších vrstev, především pak o venkovanech, toho ovšem moc nevíme. Vzdělání žen tam určitě nebylo nijak vysoké, povinnou školní docházku zavedla ostatně až Marie Terezie.

Pracovala jste v Česku, v Německu a v Rakousku. Co můžeme sousedů naučit?
Jednak nemáme dostatek kvalitních grantů a podpůrných programů pro mladé vědce a za druhé u nás chybí elitní byrokracie schopná připravit kvalitní, transparentní soutěže o grantové peníze a organizovat vědu. Ve vyspělejších zemích tuto práci vykonávají mimořádně dobře placení lidé s doktoráty, kteří dobře znají výzkumné prostředí.

O kvalitě výzkumných projektů mají rozhodovat vědci, ale elitní byrokraté musí být schopni vytvořit vhodné prostředí. Jen tak lze rozetnout bludný kruh osobních vazeb a systém protislužeb, které jakýkoliv kvalitativní výběr znemožňují.

Mohou se Němci a Rakušané naopak v něčem inspirovat u nás?
Česká věda zatím není tak ostře soutěživá, chybí v ní totiž zajímavé platy a skutečně atraktivní kariérní možnosti. Paradoxně to znamená, že začínající badatelé, kteří jdou do vědy vesměs z idealismu, a proto, aby mohli pěstovat své svobodné myšlení, mají jakýsi prostor pro experimentování.

Nemusejí ihned po bakalářském či magisterském studiu uvažovat o tom, zda právě udělali správný kariérní krok. Mohou se nějakou dobu toulat světem nebo i lenošit a zjistit, co by jim vyhovovalo. Takové sbírání zkušeností je nenahraditelné.

Když donutíte mladé vědce, aby se zapojili do soutěživého systému už velmi brzy, seberete jim šanci, aby dozráli. Dá se to říci i jinak: současný vědecký provoz v euroamerickém prostoru už žádného Ludwiga Wittgensteina nebo Friedricha Nietzscheho nevyprodukuje.

Vás lákalo zkoumání minulosti už od mládí?
Určitě, vždycky mě zajímalo, jak funguje společnost. Chtěla jsem jí rozumět a udělat si svůj kvalifikovaný názor, a ne se nechat jenom ovlivňovat tím, co přichází z venku.

Historiografie je pro takový záměr vynikající obor studia – má totiž dobře propracovanou metodologii, jak zacházet s historickými texty. Když se to naučíte, dokážete správně číst a interpretovat i současné texty. Je potom těžší – například pro politiky - vás obalamutit.

A už jste společnosti porozuměla?
Kdybych měla pocit, že jí rozumím, spíš by to ukazovalo, že jsem zhloupla. Čím více se totiž o něčem dovídáte, tím více dalších otázek vás napadá a zjišťujete, že je vše komplikovanější, než jste si myslela zpočátku. Je to paradox, ale když si vědec začne myslet, že už všecko ví, tak v podstatě přestává být vědcem. Vědec se musí umět ptát.