Nemůžu nezačít jednou sentimentální vzpomínkou – odcházíme s tehdy jedenáctiletou dcerou z projekce prvního dílu Jacksonova Pána prstenů, holka má oči navrch hlavy a říká, že by dala milion za to, kdyby mohla další dvě pokračování vidět hned teď. Dost dobře si neumím představit dítě, které by odcházelo podobně rozrušené z první části Hobita.
Na Jacksonově filmu je jistě vidět, že je udělaný s láskou a péčí. Je to ale dílo zaměřené na publikum tak či onak zasvěcené – fanoušky deset let staré filmové trilogie může těšit, že navštíví nějaké povědomé scenerie, mihnou se jim před očima známé postavy (Hele, Galadriel!), vidí příčiny událostí, jejichž sledováním byli v Pánovi prstenů strženi. Zaujatý čtenář Tolkienovy předlohy může ocenit, že se z ní na plátno dostalo výrazně víc, než u filmových adaptací bývá zvykem. Pokud ale někdo chce Hobita: Neočekávanou cestu vnímat jako svébytné dílo, které má obstát bez vnějších opor, dost možná ho odzívá, zmůže se nanejvýš na příležitostný mírný zájem.
Nejdřív k technické stránce věci. Jackson Hobita natočil ve 3D, nedá se říct, že by tahle změna film nějak výrazně poškodila. Novinářům film nebyl představen promítaný systémem osmačtyřiceti okének za vteřinu (normou je 24), který umožňuje výrazně vyšší jas a rozlišení.
Podle zámořských ohlasů má ovšem paradoxní účinek – právě kvůli kvalitě zobrazení je ve výsledku vidět daleko jasněji, co bylo do obrazu dodáno počítačem nebo šikovnýma rukama maskérů. V normálním 3D zobrazení jsou v Hobitovi čas od času vidět všelijaké švy v obraze, nějak zásadně rušivé to ale není. Především zpočátku – v úvodní sekvenci, jež shrnuje dramatické děje před započetím příběhu – mohou citlivější povahy při některých prudkých pohybech kamery pocítit závrať. Míra prokreslenosti obrazu je ale skutečně neobvyklá, jeden se může přistihnout, že s větším zájmem zkoumá strukturu mraků na nebi nebo zajímavý lom světla ve větvích stromů než to, co dělají postavy v prvním plánu. Čímž se dostáváme k zásadnímu problému první části Hobita.
Tohle je vítězství?
Zatímco v trilogii Pán prstenů každý film představoval plus minus jednu dějem nabitou knihu, v Hobitovi je jedna kniha zpracovaná do tří filmů se skutečně velkorysou stopáží (Neočekávaná cesta má skoro tři hodiny). Často citovaná recenze britského Daily Telegraphu sice vypichuje, že autoři tak mohli zobrazit každou čárku a středník předlohy, jestli je tohle vítězství, tak Tolkiena tentokrát adaptoval Pyrrhos. Navíc – Jacksonův film nepůsobí jako první ze série tří snímků, které by alespoň do jisté míry měly fungovat samostatně, ale jako kdyby někdo vzal devítihodinový film, ustřihl z něj tříhodinovou expozici, tedy tu část, v níž se představují a rozmísťují figury, aby se s nimi mohlo něco později dít, a předložil ji bez větších úprav divákům. Hobit Bilbo Pytlík (Martin Freeman) vede spokojenou existenci v úpravné díře, plné starých map, knih a dobrého jídla (trochu jako autor předlohy, staromládenecký profesor Tolkien), z klidu ho vyruší čaroděj Gandalf (Ian McKellen), který ho vyzve, aby se připojil k dobrodružné výpravě. Bilbo odmítne, večer se ale u něj postupně zjeví třináct trpaslíků, chovají se jako doma, zjevně počítají s tím, že Bilbo půjde s nimi na výpravu ke Ztracené hoře, kde zlý drak Šmak (jak ukázal shrnující úvod) střeží trpasličí zlato, o něž tento lid bez domova připravil.
Bilbo nakonec podlehne vábení dálek a vyrazí s nimi, ledacos zažije – výprava navštíví elfy v Roklince, pronásleduje ji zlý skřetí pohlavár Azog Znesvětitel, který se chce pomstít vůdci trpaslíků Thorinovi (Richard Armitage), hrdinové se octnou v podzemním skřetím království, kde proti nim stojí obrovská přesila. Gandalf mezitím tuší, že ve Středozemi se začínají čímdál důrazněji ozývat ty nejtemnější síly, v opuštěné pevnosti sídlí nekromant a tak dále a tak podobně. Vlastně se toho stane docela dost. Nic z toho ovšem není nějak důsažné, vše působí jako náhražky, jež je třeba publiku předkládat do té doby, než se začne odehrávat něco skutečně důležitého.
Hobit: Neočekávaná cestaUSA / UK / NZ 2012 |
Zčásti může být potíž v literární předloze, Tolkienův Hobit je víc orientovaný na dětského čtenáře a vypráví v něčem jiný typ příběhu než Pán prstenů. Autoři filmové verze ovšem ke knize přistupují natolik pietně, že tímsvůj film připravují o potřebný emocionální tah. V Pánovi prstenů jde od začátku vlastně o všechno, jeho hobití hrdinové musí opustit pohodlí a idylu, v níž žijí, protože jinak hrozí, že celý svět ovládne strašlivé zlo, proti němuž jsou zpočátku úplně sami. To zlo je navíc od začátku velmi přesvědčivě reprezentované nazgúly, hrozivými jezdci bez tváře.
V Hobitovi zatím nejde o víc, než že trpaslíci chtějí svoje zlato – nu což... Navíc: v Pánovi prstenů byly i na té dobré straně od začátku přítomné imponující postavy–Aragorn, Legolas, Arwen, vnitřně rozervaný Boromir. V Hobitovi je třináct trpaslíků, kteří na začátku jsou sice představeni, fakticky ale – až na Thorina a snad na Kiliho – zůstanou bezejmenní. Obtížně rozlišitelní drobní a brebentící a v kůži oblečení vousatci táhnou romantickou krajinou – asi jako kdyby nějaká trochu početnější a zdivočelá progrocková skupina 70. let zabloudila do kresby na přebalu vlastní desky. Trpaslíci v Tolkienově světě mohou mít charisma jen jaksi „vocaď pocaď“ a Armitage v roli Thorina to svalnatými řečmi a ráznými gesty nedožene. Martin Freeman je ovšem přesvědčivějším (ne)hrdinou, než byl Frodo v podání Elijaha Wooda, jehož vyvalené trpitelství se zhusta zajídalo. Má v sobě domáckost i zvědavost, mírný údiv Angličana na cestách.
Chybí ikonické obrazy
Ve skupině hrdinů ale zatím chybí zdroj sporu, konfliktu (později se jím stane trpasličí touha po zlatě), nenalezneme nic, co by se blížilo rozkladné síle prstenu, jež v původní trilogii rovněž od začátku představovala velice silný motiv.
A nakonec – při vší komplikovanosti, velikosti některých scén v Neočekávané cestě chybí obrazy, jež by byly ikonické nebo se takovými mohly stát. Kamera může létat podzemím mezi skřety, dynamicky zachycovat útěk skupiny hrdinů nepřátelským davem, nepřichází ale moment, kdy by se film i emocionálně zhustil do jednoho okamžiku, v němž publiku poskočí srdce a pak vyletí ústy ven.
Arwen posílá vlnu na nazgúly, stoický Aragorn vyráží vstříc přesile, bílý Gandalf šturmuje z příkrého srázu v čele rohanské jízdy – nic, co by se takhle obtisklo do paměti, v prvním Hobitovi není. Nejsilnější scéna filmu je vlastně hádankářská bitka mezi Bilbema Glumem hluboko v podzemí, šišlavě mrazivá, zpřítomňující krutost, aniž by v ní bylo něco děsivého vidět. „Hraje“ v ní také prsten, o němž už publikum ví, že s ním do Tolkienova světa vstupuje síla přesahující chápání hobitího hrdiny. A tak je to vlastně s celým filmem. Emocionální rezonanci mu dávají především momenty, v nichž odkazuje k jinému dílu. Asi jako hudba Howarda Shorea, v níž ze všech těch smyčcových náletů člověk zaregistruje jen ty, v nichž autor pracuje s nějakým povědomým motivem, a zbytek vyšumí.
V závěru filmu se na okamžik objeví oko draka Šmaka, toho skutečného protivníka skupiny hrdinů. Docela působivé. Je možné, že až se za rok či dva na plátně ukáže celý, bude mít filmový Hobit všechno, co v prvním pokračování chybělo. Nevsadil bych si na to ale. A stříhat metr před premiérou nebudu.
