Čtvrtek 28. března 2024, svátek má Soňa
130 let

Lidovky.cz

Honzíkova cesta

Design

  15:20
Jednoho rána probudilo Honzíka dědečkovo halasení: „Vstávat, jede se na výlet!“ Honzík ani nestačil namítnout, že měl s klukama domluveno jít na potok za vsí dělat přehrady, a už seděl v dědově starém, ale udržovaném favoritu. „Tak kam to bude, panstvo?“ šveholil děda a Honzík sebral odvahu: „K potoku?“ Ale děda ho asi neslyšel: „Konopiště se ti bude líbit, uvidíš. Profrčíme Prahou a tradá.“

Tomáš Hanák. foto: Hynek Glos, Lidové noviny

Kousek před Prahou je předjelo i auto, ve kterém děti sledovaly nějakou televizi, připevněnou zezadu na sedadla rodičů. „To jsou mi nesmysly,“ ulevila si babička, „proč se nedívají z okna, na krajinu?“ Dědeček přikývl: „Třeba tahle hala, Honzíku, nebo támhleta. A což teprve tuhleta!“ Honzík by se o všech těch halách rád dozvěděl víc, ale vtom babička obdivně vydechla: „To je mi, panečku, kolona!“

Celé dvě hodiny se Honzík nemohl vynadivit, jak velký výfuk má nákladní auto s cihlami, posunující se vedle jeho okénka. V opačném směru projížděla jiná nákladní auta a některá vezla dočista stejné cihly. Honzíkovi to nedalo: „Dědečku, proč se cihly vozí tam i zpátky?“ Ten děda ví snad všechno na světě, pomyslel si Honzík, když mu děda vysvětlil, že cihly holt lidé potřebují všude, tam i tam. Honzíka napadlo, že je to dobře, protože kdyby všechna auta vozila cihly a vůbec všechno jen jedním směrem, možná by se pak zeměkoule nějak přetočila nebo převážila - tak, jako se dole na mýdlové bublině udělá kapka.

Dědeček už chtěl být z Prahy pryč, ale Honzík byl z Prahy celý pryč! Všude se stavěly nebo už stály velikánské skleněné domy. A protože všechny automobily už také stály, měl Honzík čas prohlédnout si všechny ty krásné reklamy na nové automobily. Podle fotografií bylo některými z nich možné vyjet až úplně nahoru na nejvyšší kopce světa, kde už asi žije jen nějaký otužilý orel a kde už asi nejsou ani silnice, takže ani nemohou být ucpané, takže si tam lidé mohou jezdit podle chuti. Člověk je chlapík, pomyslel si Honzík.

U jiného auta bylo napsáno PŘEDSTAVTE SI ČISTÉ PLÁTNO. Honzík si tím krátce a marně polámal hlavu a raději pozoroval, jak u vchodů do skleněných domů kouří hloučky lidí v uniformách. „To nejsou uniformy, ale obleky,“ prozradila mu babička. „A ti lidé v těch domech bydlí?“ nedal klouček pokoj a dědeček opět nezklamal: „Kdepak, ti tam pracují.“ Honzíkovi přišlo, že tak nádherné továrny mohou být asi jen v Praze, a řekl to nahlas. Děda se ale smál: „Žádné továrny, ty mudrlante. Tam jsou klávesnice.“ Honzík dumal, co je to za vesnici, ty Klávesnice, ale vytrhlo jej babiččino postesknutí: „To jen tvůj táta, protože se špatně učil, musí chodit v monterkách do dílny.“

Honzík se chtěl tatínka zastat, protože když táta třeba svařuje, vypadá to jako malý ohňostroj, jenže dědeček zrovna řekl: „Za chvíli jsme na suchu.“ Než to Honzíkovi došlo, došel jim benzin. Babička řekla Honzíkovi, aby to slyšel i děda: „Tvůj dědeček si totiž myslí, že ušetří, když nádrž vypotřebuje až do dna.“ Chvíli si nahlas povídali a pak už děda s kanystrem a Honzíkem vyrazili k pumpě. Žádné auto jim nezastavilo, ale alespoň si mohli cestou prohlédnout satelitní městečko, šikovně postavené hned za svodidly. To by bylo něco, smět se celé dny dívat na nákladní auta s cihlami, jak jezdí sem a tam! Až budu velký, řekl si Honzík, budu taková městečka sám plánovat!

U pumpy to bylo jako v pohádce
Měli tam snad všechno: jídlo, pití, sladkosti, a dokonce i hračky! Dědeček si chvilku prohlížel obálky časopisů, Honzíkovi se ale všechny ty paní zdály trochu stejné. Některé byly asi nemocné, protože měly strašně opuchlé rty. Větší zábava by určitě byla se slečnami z obálek nahoře v poličce. Většinou seděly na břiše nějakému pánovi; asi ho lechtaly. Honzík si vzpomněl na maminku, kterou tak někdy také lechtá, až maminka prosí, ať ji nechá, jinak že se počurá. A zrovna to se jedné z těch slečen stalo.

Když došli k autu, bylo už pozdě. „Konopiště někdy příště,“ řekl děda a vyrazili domů. Přestože jel předepsanou rychlostí, auta za ním troubila a blikala a chudák děda volal: „Kdo se to zas na mě lepí?“ Honzíkovi se to ale líbilo, protože mohl všem těm nedočkavým řidičům za nimi pěkně zblízka mávat. A oni jemu i dědovi mávali také, plácali si rukou do hlavy a ukazovali prst prostředníček.

Takoví byli bezva. Ale někdy za nimi jelo auto, většinou tmavé, nové a silné, jehož řidič nemával. A když je pak předjížděl, ani se na ně nepodíval, neusmál, nezaškaredil. Honzíka napadlo, že je ten řidič možná vůbec nevidí. Že jsou pro něj ve svém favoritu neviditelní. A protože z toho měl trochu divný pocit, raději zavřel oči a představoval si, jak budou zítra s klukama u potoka za vsí dělat přehrady.
Autor: