7. února 2008 19:09 Lidovky.cz > Zprávy > Kultura

Horor podle Antona Pavloviče

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 7Diskuse
Dagmar Havlová. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Dagmar Havlová. | foto: Michal Čížek.Lidové noviny
PRAHA Vladimír Morávek vstoupil na další velkou kamennou scénu -v Divadle na Vinohradech uvedl Čechovův Višňový sad s Dagmar Havlovou v roli Raněvské.

Vladimír Morávek zůstal i na Vinohradech věrný vypjatě expresivnímu stylu, v němž vystavěl svůj čechovovský triptych v Klicperově divadle v Hradci Králové, ale ve vinohradských zlatých portálech přece jen trochu zkrotl. Inscenaci lze sice vnímat jako důkaz konzistentního režijního stylu, ale stejně tak je výprodejem hradeckých nastudování, který postrádá původní náboj. Především však Čechov a jeho postavy přicházejí o svou nádhernou mnohoznačnost a barevnost.

Morávkovy temné vody

Morávek vnímá Čechova po svém: posouvá ho do chmurných vod, v kterých se objektivně vzato ruský dramatik nikdy nepohyboval, to už lze spíš přistoupit na Morávkovu místy až bezelstnou hravost. To, co se odehrává ve Višňovém sadu, je v podstatě temný psychický horor, přičemž panství nemá daleko ke strašidelnému zámku s panoptikem. Panuje zde přímo hlubinná nenávist, z níž se vyděluje snad jen Raněvská. Postavy mají vesměs vyšinutou psychiku, jsou silně deprimované, zlé k sobě i k druhým, odsekávají slova, jako když se majzlík zatíná do kamene, nekontrolovaně na sebe řvou. V tomto jednosměrném pojetí Čechov ztrácí svou nádhernou barevnost: tragičnost, komiku, fraškovitost i lyričnost.

I zde podobně jako v hradeckých inscenacích režisér využil postavu vychovatelky Charlotty (Jiřina Jirásková) jako komentátora. Pronáší části svého původní textu a deklamuje scénické poznámky, ale jen když se ocitá na jevišti, režie tu není důsledná. Také zpívá songy v kabaretním stylu, což samozřejmě Jirásková ovládá, ale Charlotta jako taková, tato neuchopitelná osoba, se z vlastního děje vytrácí.

Celkově je roubování tohoto epického principu na Čechova problematické, není úplně jasné, proč chce režie za každou cenu rozbít mnohoznačnou strukturu textu, a to ještě pomocí poměrně primitivně používané brechtovské pomůcky. K vytváření přízračně tragické atmosféry Morávkovi opět slouží černá, tentokrát v kombinaci s ostře výraznou modrou, jinou to barvou smutku a melancholie. Čerň je od počátku určující pro panstvo i služebnictvo, modré prvky se objevují postupně. Duňaša má výrazné černé líčení očí i úst, Gajev černý plášť s modrou saténovou podšívkou, Aňa má také černé rty, pak zase modré šaty, Raněvská střídá třpytivě černé róby, modrá ale je barva její paruky ve třetím dějství, kdy čeká na výsledek dražby.

Scénograf Martin Chocholoušek zajímavě kombinoval realitu s bizarními prvky a vytvořil několik prostředí, nejprve šedomodrý pokoj s vysokými stěnami - zanedbané místo, působící nevlídně a starodávně. Střídají ho stromy v mlžném oparu, nad nimi visí obrovský secesní šperk a svítidla připomínající teplomety - dvě slunce a jeden měsíc. V závěru se pak pokoj i dům začínají rozpadat, snáší se opona a na jevišti mizí výplně dveří, kácí se stěny, iluze i sen o nápravě věcí končí.

Známé Morávkovy hračičky a dekorativní symboly nechybí ani zde, ať už jsou to sádroví zajíci nebo busty Raněvské, s nimiž společnost přijíždí a táhne je s sebou zase do Paříže. Gajevovi se z kufru vysypou kachničky jako metafora marného pokusu uzamknout a odvést si dětství. Nebo zvuky - chrčení nasazované desky, tajemné elektronické pípání. V inscenaci je veledůležitá Pavlíčkova hudba, funguje jako dramatický činitel, v druhém dějství nahrazuje pointy situací, supluje strukturu a atmosféru složitého přediva dialogů, významotvorných zámlk, torzovitých, záměrně nedořečených akcí.

Manipulace s herci

Morávek je proslulý důrazným stylizováním herců, které nemá daleko k vyslovené manipulaci a deformování postav v duchu koncepce. Bylo nadmíru zajímavé sledovat, kdo z vinohradského souboru i hostů podlehl zcela a kdo si takříkajíc uhrál svoje. Část herců interpretuje jen určitou výseč postavy, která sice není nezajímavá, ale jde jen o rozvinutí jedné polohy, druhá část pak hraje karikatury. I za tohoto předpokladu, že v zásadě žádná z postav není tou, kterou známe od Čechova, přináší nezvyklý výklad Martin Stropnický jako Lopachin, i když se vlastně pohybuje na hraně šarže.

Čechov jej napsal jako venkovského burana, jehož činy vede utajovaná láska k Raněvské. Stropnický ale ztvárňuje psychicky poškozeného, zamindrákovaného hlupáka, trapného parvenu. Hrbí se, koktá, je směšně svěšený, zlomený, neví, co s rukama, když na počátku vstoupí na jeviště, zamektá a zase se ztratí, stále na někoho doráží, nejvíc na Raněvskou, která ho skoro nevnímá.

Morávek vidí Raněvskou jako ženu nešťastnou, zraněnou, křehkou a apatickou, a i když mu manipulování s její představitelkou vyšlo jen zčásti, stačilo to, v podstatě jí znemožnil zahrát plnokrevnou figuru, která se trápí a touží.

Dagmar Havlová ji hraje od první minuty jako fatálně zlomenou bytost, její postava tudíž nemá vývoj, i když její deziluze by měly přijít až po marných pokusech zachránit višňový sad, provdat nevlastní dceru Varju a uspořádat vztahy blízkých lidí. V textu na počátku s nadšením objevuje místo svého dětství, u Morávka je hned psychicky vykolejená, nic ji nezajímá, krásná bludná duše plující v efektních robách jako zakletá.

Je v ní i jakási sebevzhlíživost, čímž se podobá jiné čechovovské postavě - Arkadinové z Racka. Její nářek nad definitivně ztracenou krajinou dětství v závěru prostě působí nevěrohodně, je to probuzení nejasně zmotivované. I její erotický atak Trofimova (Jiří Dvořák) vyznívá divně. Ten by spolu s Aňou (v podání Ivany Uhlířové, zde ukřičeným a hrubým spratkem), měl být do jisté míry světlem naděje, i když jeho kňučivé tirády mají ironické pozadí. Ostatně pozitivní postava v Morávkově výkladu neexistuje. Bratr Raněvské Gajev Viktor Preiss nepředvádí obvyklé bodré strýčkovství, svou prázdnotu přesvědčivěji maskuje operetní konverzací. Varja Pavly Tomicové je nešťastný omyl, karikatura. V jednom kuse křičí, produní jevištěm jako smršť, podobajíc se dozorkyni v lágru, která je nejisté a zraňované Čechovově Varje vzdálená, zavadí o ni jen občas, což je škoda, protože Tomicová je zajímavá herečka stejně jako Lucie Juřičková, jejíž Duňaša působí jako mechanická loutka, nemluvě o osekaném vztahu ke sluhovi Jašovi.

Višňový sad na Vinohradech je hlavně Morávkův, jsou to jeho živé obrazy, jeho výseče z nesmrtelného dramatika, jeho bizarní pocity a výtvarné nápady, ale divadlo hlavně potřebuje živoucí a přesvědčivé herecké výkony, a ty v této poetice nemají šanci.

HODNOCENÍ LN 3

A. P. Čechov: Višňový sad Překlad: Leoš Suchařípa Režie: Vladimír Morávek Scéna: Martin Chocholoušek Kostýmy: Sylva Hanáková Hudba: Michal Pavlíček Divadlo na Vinohradech, premiéra 5. února

  • 7Diskuse
Jana Machalická

Autor

Jana Machalickájana.machalicka@lidovky.czČlánky




REGISTRACE NA SERVERU LIDOVKY.CZ, NEVIDITELNÉM PSU A ČESKÉ POZICI

SMS Registrace

Diskuse LN jsou pouze pro diskutéry, kteří se vyjadřují slušně a neporušují zákon ani dobré mravy. Registrace je platná i pro servery Neviditelný pes a Česká pozice. více Přestupek znamená vyřazení Vašeho telefonního čísla z registrace a vyřazený diskutér se již nemůže přihlásit ani registrovat pod stejným tel. číslem. Chráníme tak naše čtenáře a otevíráme prostor pro kultivovanou diskusi.
Viz Pravidla diskusí. schovat

Jak postupovat

1. Zašlete SMS ve tvaru LIDOVKY REG na číslo 900 11 07. Cena SMS za registraci je 7 Kč. Přijde Vám potvrzující SMS s heslem.

2. Vyplňte fomulář, po odeslání registrace můžete ihned diskutovat

Tel. číslo = login,
formát "+420 xxx xxx xxx"
Kód ze SMS je rovněž heslo
Vaše příspěvky budou označeny Vaším jménem, např. K. Novák.
* Nepovinný.
Odesláním souhlasíte s Pravidly diskusí.