Stanislav Hnělička okusil válku ještě než stihl dospět. Liberecký rodák prožil dramatický útěk z okupované republiky, aby se nakonec dostal do Palestiny, kde se v lednu roku 1941 stal jedním z nejmladších vojáků 11. pěšího praporu - Východní pod velením Karla Klapálka.
Ze svazu bojovníků za svobodu odchází historik Eduard Stehlík |
Zúčastnil se všech bojů na Středním východě až po Tobruk. Poté se přesunul do Británie, kde se stal členem vznikající Československé samostatně obrněné brigády. V roce 1944 se brigáda vylodila v Normandii a Hnělička se v jednotce druhého tankového praporu zúčastnil osvobozovacích akcí. Při jednom z útoků sám zajal celé družstvo německých vojáků. Po kapitulaci německých vojsk se s jednotkou vrátil do vlasti. Za hrdinství v boji byl oceněn dvakrát československým válečným křížem.
Po válce začal podnikat, avšak po komunistickém puči přišel o firmu a byl uvězněn. Perzekvován byl po celou dobu komunistického režimu.
Boje na Středním východě
Náladu mezi vojáky charakterizovala pevná víra ve vítězství a pamětník Hnělička zvlášť vyzdvihoval fakt, že nic jako poraženecké pocity zde prostě neexistovalo. V Tobruku Stanislav Hnělička mimochodem sloužil jako velitel protiletadlového děla. Víra ve vítězství se změnila v jistotu ve chvíli, kdy Němci napadli Sovětský svaz.
Zemřel brigádní generál v.v. Stanislav Hnělička, bojovník od Tobrúku a Dunkerque https://t.co/xDXinmpejU pic.twitter.com/SoXccAKipg
— Ministerstvo obrany (@ObranaTweetuje) 4. listopadu 2016
„To už bylo naprosto samozřejmé. I když byly nějaké neúspěchy a ústupy té sovětské armády, tak jsme si jako vojáci vždycky říkali: Jak to ten Němec chce udržet, vždyť jsou to obrovské prostory, kde na to vezmou vojáky? I kdyby to obsadili až k Volze, tak co dál? I z laického hlediska bylo jasné, že po vojenské stránce to je šílenství. Nehledě k tomu, kde všude byli roztažený, kde museli mít vojáky, kolik států – i když jsme byli mladí, tak jsme si říkali, že (Hitler) je šílenec. Ale ti lidé byli pitomí a šli za ním až do konce, až dokud se nezabil,“ sdělil Hnělička Paměti národa.
Z pobytu na Blízkém východě si Hnělička vyzdvihoval vzpomínky na australské spolubojovníky, ke kterým měli českoslovenští vojáci blízko, jelikož nezkazili žádnou legraci. Naopak těžko se jim bavilo s Angličany pro jejich tuhý režim.
Respekt k nepříteli
Jinou kapitolou byl vztah vojáků k nepříteli. Hnělička jej popisoval jako férový. Vojáci si nepřítele vážili. Němečtí vojáci byli stejně mladí. Trochu jinak tomu bylo s postojem k Italům, proti kterým se v Tobruku bojovalo.
Osvobozoval i Ostravu. Zemřel slavný tankový velitel Bedřich Opočenský |
„Říkali jsme jim Makaróni nebo Špageťáci,“ říkal pan Hnělička a uváděl detaily o neskutečném zamoření italských vojáků vešmi. „Kolem italských zajateckých táborů jsme chodili obloukem, a když jsem náhodou byl v italském zákopu, musel jsem si vyprat věci v benzinu, hned byly žlutohnědé od vší.“
Po peripetiích a nebezpečenstvích války se objevilo zklamání – vojákům praporu pana Hněličky nebylo na Stalinův přímý pokyn dovoleno podílet se na osvobozování Československa. Až teprve když Američané odešli z demarkační čáry, byli zde nasazeni. Pan Hnělička směl demobilizovat až v srpnu 1945 jako ostatní do pětadvaceti let. Na demarkační čáře sloužil tři až čtyři měsíce.
Komunistický převrat a tanky v ulicích
Zkušenosti s Němci napomohly panu Hněličkovi zůstat pevný i po roce 1948 při výsleších, jejichž cílem bylo vynutit z něj přiznání, že napomáhal lidem emigrovat. „Nemohli mi ale nic dokázat. Pomohl jsem arciděkanovi v Liberci přes hranice, ale o tom jsme věděli jen tři lidé.“
Komunistům ovšem stačilo pouhé podezření a výsledkem bylo sedm měsíců kriminálu plus postihy v zaměstnání jak pro pana Hněličku, tak pro jeho manželku. Paní Hněličková musela odejít z místa bankovní úřednice a pan Hnělička, hrdina druhé světové války, pracoval v dolech, v lese, v mechanizaci u stavebního podniku. Ve dvou případech musel zaměstnání z důvodu politické nespolehlivosti opustit.
V roce 1968 pan Hnělička zkontaktoval jednoho spolubojovníka, Mládka, se kterým se účastnil bojů u Rozhlasu. V rozvášněném davu se hodily zkušenosti z války: Když tam jeden sovětský tank vybuchl a vzduchem létaly střepiny, lidé z rozvášněného davu měli tendence brát střepiny ze země do ruky. „Ti lidé si to snad chtěli vzít jako suvenýry, tak jsem zařval: ,Nešahejte na to, je to rozpálený, podívejte se, co vám to udělá s botou!’“
„Když v Liberci vysílali Jan Tříska s Václavem Havlem, tak jsem pomáhal zatarasit vchod do budovy nebo sehnat léky pro osoby uvnitř,“ popisoval následující události pohnutého roku 1968 Stanislav Hnělička.
Rok 1989 znamenal po dlouhých letech svobodu a možnost podívat se za hranice.
Hnělička se po sametové revoluci zasloužil o pomník bojovníků proti fašismu v severní Francii, kde se během války vylodil. Spolupracoval s obcí legionářů, s trutnovskou školou šperkařskou a kamenickou školou ve Šluknově.
