Seriál Až po uši produkovala HBO Europe (konkrétně Tereza Polachová, která pro HBO připravila i minisérii Hořící keř a seriál Terapie). Kostra byla převzata z izraelského seriálu When Shall We Kiss (2007), avšak scenáristky Iva Klestilová a Tereza Dusová vyprávění nejen zcela přenesly do tuzemských reálií, nýbrž i jeho linie podstatně pozměnily - alespoň pokud lze soudit z anotací izraelského produktu.
Hybatelem jsou tři milostné trojúhelníky, jejichž aktéři se znají, poznávají, potkávají, utkávají, proplétají. Vše se to odehrává v Praze, zhusta na náplavce u Vltavy, v pěkných kvartýrech, ve vystajlovaných kavárnách, v nadesignovaných pracovních prostředích (reklamní agentura, klinika plastické chirurgie apod.); vesměs svítí slunce, v ulicích panuje léto, barvy jsou syté až k reklamní plnosti - zkušený kameraman Asen Šopov, Hřebejkův vrstevník, ten svět pražské vyšší střední třídy obrazově leštil opravdu usilovně a důsledně.
Anna Polívková v seriálu Až po uši.
Takže je to v podstatě přiznávaná „umělotina“, v níž vše voní a aktivní a zajištění lidé mají jediný problém, totiž vztahy, milostné především, včetně jednoho lesbického - do něho se frustrovaná matka od rodiny Zuzana (hraje ji Jitka Čvančarová) vrhá se svou masérkou, vábivou čistokrevnou lesbičkou Lindou (Jana Kolesárová).
Příznačné je, že když v jednom okamžiku sdělí asistent majiteli autosalonu Milanovi (Hynek Čermák), že firma je v červených číslech, Milan, říkající si Jaguár, to vůbec nebere v potaz a žene se do dalšího milostného karambolu - a motiv mizerného hospodaření z vyprávění vyšumí.
Ale ty vztahové propletence podávají tvůrci vysloveně s espritem, každý půlhodinový díl odsýpá, scény jsou vypointované a dialogy přirozené a neužvaněné. Tedy vyjma - bohužel - dílu závěrečného, v němž se všechny rozehrané linie musely nějak uzavřít, což se děje překotně, tu za pomoci zpomalených, tu pro změnu zrychlených záběrů, vnitřní energie jednotlivých linií vlastně ještě nebyla zcela vyčerpána, avšak stopáž se naplnila, takže nezbylo než se uchýlit k násilnostem. Tím závěrečný díl utrpěl, což je prostě dramaturgické selhání.
V úhrnu je však Až po uši seriálovým produktem, který pobaví a nikdy neurazí, i když nároky na to, co tento žánr může a zmůže, máte vytrénované sledováním zahraniční „klasiky“ toho typu. Hřebejk tu i v poslední době vysloveně profláklé herce (vedle zmíněných jsou to například Aňa Geislerová, Lenka Krobotová, Anna Polívková, Radek Holub) vede k uvolněnému, neokoukanému projevu, ke zdravé zkratkovitosti bez takového toho zpomaleného popocházení a pokoukávání a poznamenávání, v němž si tuzemská seriálová produkce lebedí - a kterou Jan Hřebejk souběžně předvedl v Případu pro exorcistu.
Na koho přivolat exorcistu
Zatímco tedy HBO vedla populárního režiséra v seriálu, v němž, lidově řečeno, na dlouhé kecy a prodlevy není čas, dramaturg Jan Štern z Kavčích hor dovolil scenáristovi Petru Jarchovskému a Hřebejkovi zplodit strašidelnou záležitost, která se tváří hrozně autenticky, ale ve výsledku je daleko umělejší než voňavá zakázka pro placený kanál; ve Šternově producentské skupině se sice mohou dmout pýchou nad vysokou sledovaností Případu pro exorcistu, ale pro veřejnoprávní dramaturgii je tohle v poslední instanci nepodstatný údaj. Podstatné totiž je, že Případ pro exorcistu není ani inteligentní zábava, ani vážná, angažovaná záležitost, tedy ani jedno z toho, pro co je veřejnoprávní služba ze své podstaty určena.
Policejní tým Případu pro exorcistu: Pavel Mráz (Stanislav Majer), Marie Výrová...
Předlohu, stejnojmenný detektivní román Michala Sýkory, který vyšel roku 2012, jsem nečetl, tudíž nemohu srovnávat, co je na obrazovce jinak, k jakým posunům došlo, ale také to není v tuhle chvíli důležité - důležitý je televizní výsledek sám o sobě. Ten je, zhuštěně řečeno, následující: natahovaná stopáž, mizerná stavba příběhu, polopatismus, nezamýšlená směšnost v reáliích. K tomu několik vypráskaných hereckých výkonů od zavedených profesionálů.
Jestliže v Až po uši vše zářilo, kameraman Exorcisty Martin Žiaran stáhl barevnou škálu k ponurosti v logice příběhu, situovaného na (zřejmě předjarní) Olomoucko. Žiaran čaroval, co to šlo, komponoval záběry jak divý, jezdil s kamerou okolo aktérů výslechů, zkrátka dynamizoval, co to jen šlo, ale kde nic není... Nakonec tahle forma, která má sloužit, na sebe upozorní, tematizuje samu sebe, čímž jen obnažuje prázdnotu jádra, sdělení, příběhu.
Na Olomoucku se stane vražda, která má rysy rituálnosti. Případu se ujme mordparta z Olomouce ve složení majorka Výrová (Klára Melíšková), nadporučík Mráz (Stanislav Majer) a jejich šéf plukovník Vitouš (Miroslav Krobot). Vitoušovi není moc rozumět, co říká, protože Krobotova artikulace je mizerná a únavná; když něco zaslechneme, je to cosi proti flanďákům nebo ze sebe chrlí samé rychlé soudy; jeho kvalifikace je tedy skutečnou záhadou tohoto opusu, nikoliv vražda, jejíž pohledná oběť, položená na oltář, má vypálené číslo 666.
Klára Melíšková na tom není s výslovností o moc lépe, nicméně slyšíme, že její postava se představuje „major Výrová“, takže to není žádná genderově nuancující feministka, nýbrž chlapská mordpolicajtka. Jaké je pak překvapení, když dojde na přestřelku a major Výrová padne do nehybnosti nikoliv po zásahu kulkou protivníka, nýbrž infarktu! S takovou ironií lze komentovat skoro každou postavu a situaci - třeba moc fajn jsou letecké záběry policejního vozu Škoda Yeti, kterak jede krajinou - a taky tou samou krajinou pak jezdí policejní žiguli nebo lada (není to to samé, už se nepamatuju?), do něhož bez hnutí brvou usedá Majerův výhrůžně se tvářící nadporučík, ale představte si, jak asi výhrůžný je dneska policajt, který si to přihasí namísto činu v téhle káře... A takovými příklady by se tu mohla zaplnit celá tahle tisková strana.
Marie Výrová (Klára Melíšková),
Možná to od Hřebejka & spol. byla rafinovaná hra na detektivku, plná zcizovacích prvků, ironie, surreálných poťouchlostí, ale pak tedy pardon, na tuhle metarovinu nemám, to je příliš vysoká hra, jejíhož smyslu nejsem s to dohlédnout. Poznám snad ale ještě, že zatímco například u dánského Zločinu, ať vezmeme jakoukoliv z jeho tří sérií, či u dánsko-švédského Mostu, abychom připomněli jiný severský seriál, ke kteréžto poetice se chtěli pražští tvůrci svým příběhem z Olomoucka také přiblížit, se nevyskytuje tolik prázdných řečí, tolik hluchých míst, ačkoliv stopáž těch severských ság je minimálně desetihodinová. Tyto seriály jsou mimo jiné obrazem společnosti, kdežto Případ pro exorcistu je snahou o vyprávěcí libůstku bez vazby na to, co se ve společnosti vlastně děje, čím fakticky žije.
Mimochodem, rovněž v dramaturgii Jana Šterna vznikla a nyní se na ČT1 (každé pondělí) vysílá další obdobná vypráskanost -Vraždy v kruhu (scénář Iva Procházková, režie Ivan Pokorný). Na to, jak detektiv v podání Ivana Trojana s vážnou tváří řeší případy za pomoci přítelkyně astroložky, jsem se vydržel dívat dva večery; dál to nedám. Mám za to, že exorcista by se měl urychleně dostavit do některých pracoven na Kavčích horách...
