5. prosince 2009 6:01 Lidovky.cz > Zprávy > Kultura

Hudba v roce 2009? Probuzení
spících obrů, říká expert

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 6Diskuse
Fever Ray | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Fever Ray | foto: Tom Oxley / NMEReprofoto
PRAHA Co charakterizuje hudbu dneška, a jaké letošní nahrávky budeme poslouchat ještě po letech? Projděte si pohledy hudebních publicistů a organizátorů, které se různí, ale často i potkávají.

Za velkou většinou dnešních tendencí vykukuje web coby prvotní impuls. Kapely hustě koncertují, protože sdílení jim sebralo velké příjmy z alb. Poslouchá a obehrává se starší a stará hudba, protože po síti dosáhneme z domova do největšího archivu světa. Čím dál víc se dělíme na ty, kdo pasivně přijímají zábavu z velkých médií a kdo si hledají sami, co jim vyhovuje. Ty druhé by mohly inspirovat i různorodé odpovědi výroční ankety.

1) Hudba, rok 2009: Co se stalo? Jaké události, trendy, proměny a konkrétní akce pro vás charakterizují poslední rok v hudbě?
2) Které letošní české i světové nahrávky vás nejvíc zaujaly? A čím?

Petr Vizina (Česká televize)
1. Bod za odvahu všem tuzemským hudebníkům a pořadatelům, co se v posledním roce začali ptát: Jaký smysl má pořádat koncerty „nezávislé hudby“ financované z grantů institucí, které zároveň ničí veřejný prostor? Koncertní život za přispění politické moci, která v někde v přítmí rozhoduje, jak se u nás bude žít? Za poslední rok se v Česku prosadily kapely a hudebníci, kteří se nenechají vydržovat „hodnými strýčky“ z médií, byznysu, politiky. Ptají se na věci, které jsem donedávna vůbec nepovažoval za otázku: Třeba jestli má vůbec smysl chodit k volbám. Odpovídám si stále stejně, zároveň mě ale těší, že moje „životní jistoty“ dovede jiný generační pohled zpochybnit.

2. Deska Floodplain smyčcového Kronos Quartetu (Nonesuch). Ať už z nutnosti vyjadřovat se stručně, nebo z nevědomosti a pohodlnosti, vládne rychlý svět zkratek. Takhle vypadá hudební protilék – respektovaný ansámbl ze „Západu“ uvádí písně z úrodných plání v blízkosti řek, kde má svůj počátek dnešní civilizace – egyptský popový hit ze čtyřicátých let minulého století, část bohoslužby libanonských křesťanů, nebo elektronický šum palestinské kapely Ramallah Underground. Silné, pronikavé a zároveň krásná hudba.

Pavel Turek (Aktuálně.cz)
1. Zažili jsme éru staromilství. Globální ohlížení se zpět ale naštěstí nevychází ze stagnace hudby, nýbrž z progresivní tendence stírání rozdílů. Smetli jsme už bariéry mezi žánry a na řadu přišly bariéry generační. V jakékoli odnoži současné hudby byla až dosud přítomná trocha ageismu: vymezení nové generace proti předchozí. Nyní to přestalo platit a rok 2009 se soustředil na probouzení spících obrů. V takřka původních sestavách koncertovali Faith No More, Blur, No Doubt, Butthole Surfers, My Bloody Valentine... Konsensuálním miláčkem kritiky je záznam sedmnáct let starého koncertu Nirvany a to ani nemluvím o tom, že jsme mohli zažít comeback Michaela Jacksona. Ne, že by mi to přišlo stejně rajcovní jako stylové míchanice minulých dvou let, ale tendence je to v základech chvályhodná.

2. Pro českou scénu bylo důležité More od Sporto: představilo nejdotaženější demonstraci toho, jak to jde dělat „jinak“. Odvážné nejen nabídkou „download zdarma, vinyl za peníze“, ale i v tom, že po anglickém debutu se Sporto rozhodli mluvit česky, být upřímně osobní i neomaleně vymezující se. Fever Ray je ta zahraniční deska.

Lukáš Jiřička (HIS Voice, Stimul festival)
1. Trendy příliš nestíhám sledovat, raději se zaměřuji na konkrétní umělce a snažím se je dlouhodbě sledovat. Ale přeci jen – na vyhlášení nových trendů a tendencí je nyní možná brzy, ale není pozdě jiné pohřbít (dubstep a podobné módní vlny s krátkou amplitudou). Těžko z nějakých akcí nebo koncertů učinit obecnější závěry, raději odpovím velmi osobně. Letošní akce: festival volné improvizace, noise a elektroniky Musica Genera ve Varšavě (zvlášť koncert Johna Wiese s Jazkamer, neskutečně brutální a hlasité sólo na lesní roh za pomocí elektroniky Hild Sofie Tafjord nebo improvizace zakladatele ansámblu Zeitkratzer klavíristy Reinholda Friedla). Dále mě letos dvakrát nadchnul program pro osmi- nebo šestikanálový zvuk extrémního komponovaného hluku Altars of Science Marcuse Schmicklera ve Varšavě i na Stimulu v Praze (nemohu si coby jeden z organizátorů pomoci). Fascinovala mne technologicky náročná zvuková instalace pro galerii Carstena Nicolai v Berlíně a fakt, že jsem konečně naživo viděl hudebně-divadelní inscenaci bez herců Stifters Dinge německého skladatele Heinera Goebbelse v Drážďanech. Pražský festival soudobé hudby Contempuls považuji za dramaturgický počin jako celek.

2. Česká nahrávka: Andrea Neumann / Ivan Palacký – Pappeltalks. Světové nahrávky: Sunn O))) – Monoliths and Dimensions, Georges Aperghis – Works for Piano, John Butcher – Resonant Spaces, Alva Noto – Xerrox Vol.2, Till, Zeikratzer / Nicolai, Haino, Thaemlitz – Electronics, Kochan Uchihaski Hautzinger Trio – Ruth sends a sms.

Josef Rauvolf
1. Páni umělci prominou, nicméně s pobavením sleduji, jak se letos, stejně jako vloni, a předloni, a předpředloni atd. recykluje a recykluje, jak se vynořují nové a nové trendy, jež mi ovšem nijak nové nepřijdou, jen je to vše náležitě ošetřené a prodané, a novináři stejně tak opěvované. A ještě něco – snad s výjimkou (opět převařeného) neofolku a laptopářů bych skutečně téměř vše našel před mnoha lety u Milese Davise a jeho kumpánů. Sorry.

2. Děti deště (Love And Piss) zcela nehranou zběsilostí a odvahou jít nadoraz, Agon (Magorova summa) citlivým a funkčním spojením současné hudby s Jirousovou poesií, Kronos Quartet (Floodplain) nevídaně dojímavou lidskostí a pokorou, Beata Hlavenková (Joy For Joel) naprosto nadžánrovým výživným prolnutím, Sporto (More) příkladným a ničím nezatíženým písničkářstvím, Monkey Business (Twilight Of Jesters) radostí a špílci, Nirvana (Live At Reading) neskutečnou rubárnou, Jaromír Honzák Quintet (Little Things) krásně tichým jazzem, The Dead Weather (Horehouse) živočišnou ujetostí...

Matěj Kratochvíl (HIS Voice, www.hisvoice.cz)
1. Letos jsem si hned třikrát připomněl, že hudba nemusí být jen záležitostí uší, ale že může jít o zážitek pro celé tělo. Na Ostravských dnech jsem si po skladbě A Large House Kanaďanky Cassandry Miller – asi čtvrthodinovém, donekonečna klesajícím glissandu smyčcového orchestru – připadal jako zašlápnutý do podlahy. A bylo to zašlápnutí slastné. Na podzim zas Marcus Schmickler za použití elektronických zvuků létajících prostorem mával se svým publikem do všech stran – zvuková analogie horské dráhy. Do třetice fyzično v jiném ohledu, na straně interpretů: Skladatel a tvůrce zvukových instalací Gordon Monahan si pro brněnské provedení skladby Speaker Swinging najal tři místní mladé sportovce, kteří roztáčeli reproduktory na lanech a zvukům oscilátorů dodali pohyb slyšitelný i viditelný.

2. DVD Festiwal muzyki Pawła Szymańskiego. Přehlídka různých poloh jednoho z nejzajímavějších současných skladatelů, u něhož se slévá staré s novým a prosté s komplikovaným. Natočeno jednoduše, ale krásně. Brigitte Fontaine: Prohibition. Šarmantně chraplavá dáma zpívá radikální i surreálné písně, šansony s nabroušenou kytarou i decentním klavírem.

Pavel Klusák (LN)
1. a) Dámy a pánové, přichází minulost: tenhle titulek jsem použil před necelým rokem a dnes ho neumím nahradit výstižnějším. Dál viz Pavel Turek v této anketě. b) Mnozí se ohlížejí po nějaké použitelné spiritualitě: někteří spíš pohansky čarují, jiní otvírají dveře k moderní duchařině, další převapují tím, že místo k eklektičnosti se hlásí k tradičnímu křesťanství: ale koneckonců, avantgardní image vždycky táhla! Až se toho chopí komerční sektor, to bude pravé peklo. c) Městský a civilizační rachot se prokopíroval do tolika vrstev tvorby: noiseři (tedy podněcovači hlukových tsunami) jsou jeho ozvěnou, tišší ambientní recyklátoři zvuku se od něj s křehkostí distancují. Nerozeznáte, jestli se v Crossu a jiných dubstepových klubech klepou stěny od nedaleko projíždějícího metra, nebo basů. d) Audio art is the new indie band. Hry se zvukem přerostly do instalací a performancí. Odvěký teenage sen mít kapelu už není tak jasný: mnozí si hrají se zvukem ve volnějších strukturách. Možná je k tomu přivedla samota při vytváření myspace a facebook profilů. e) A ještě k životnímu stylu před monitorem kompu: nevíte, proč k mým koncertním zážitkům roku patří Lucky Dragons (na festivalu Creepy Teepee) a trio Groupshow, tedy kapely, které ruší pódium a hrají mezi lidmi a s lidmi?

2. Zásadní, vrstevnaté, dlouhodobé dílo: to je otevřený, nepředstavitelně různorodý a poutavý archiv Nejmilejší zvuky Prahy – ne album, ale projekt na internetu: je v tom něco typického? Silných desek vyšlo hodně: Obě alba MIDI LIDÍ (Hastrmans, Tatrmans & Bubáks a soundtrack k Protektoru), velkou práci na sobě udělaly u příležitosti debutu Kazety, Květy jsou v mnoha bodech dobré a v textech skvělé (viz album Myjau), sílu živého projevu přenesla Dáša Voňková úspěšně na album Slunci ležím v rukou. Pokračují zásadní reedice: Combo FH, Manželé, Odvážní bobříci, původní film Dobře placená procházka (1966). A je skvělé, že Aleš Březina dotáhl až k vydání neznámé fragmenty Martinů Julietty. Skupina The Fiery Furnaces vydala podivnou a krásnou píseň The End Is Near (Konec se blíží), tak veselou, že se patrně čeká na nějaký úplně velkolepý konec. "Bůh dokáže být k popukání," říká Regina Spektor v Laughing With (Posmívání), další mé písničce roku, snad o tom, že jednou všechnu tu ironii budeme muset odložit. Tou třetí je Roll Bus Roll newyorského Jeffreyho Lewise, "turistická" píseň o komsi, kdo ze životních průšvihů pravidelně uniká dálkovými autobusy: už dokone bez iluzí, že cesta snad pomůže něco změnit. Právě cestování po nových stylech a poetikách (Fever Ray, Animal Collective, Dirty Projectors, Micachu, The xx) bylo letos mnohdy příjemné, ale... právě jen příjemné.

Josef Sedloň (Rádio 1)
1. Rok 2009 pro mě znamenal jednoznačný posun naší domácí alternativní hudby na úroveň zahraniční kvality. Vzniklo zde uz silné zazemí producentu, hlavně v oblasti elektronické či elektronické akustické hudby, jejichž tvorba je jednoznačne srovnatelná se zahraničím. Tento trend je patrný i v ostatních východních zemích, hlavne v Rusku Výborné jsou domací labely Animal Music, X production, které stále hledají nové talenty. Zároveň jsem zaznamenal také velký rozvoj promotérské činnosti a to hlavně v oblasti alternativných hudby, a to nejen v Praze. Vyzvihuju hlavně festival Stimul. Nejsilnější zážitek – Arve Henriksen a Jan Bang v Arše.

2. Vzniká díky digitálnímu formatu nepřeberné množství hudby a z ní se dá vybírat spoustu dobrých věcí. Osobně mě stále více přitahuje atmosférická větev dubstepu, třeba DFRNT – Metafiction 2CD, v drum´n´bassu minimal styl tzv Autonomic, skvelé je album Consequence – Live for Never a tvorba Instra:Mental a samozrejmě oblast ambientní hudby, kde toho vzníká čím dál více kvalitních věcí (práve mě nadchlo album Loren Dent – Anthropology vol.1 a naopak utlum nastal v oblasti v breakbeatu, ten se priklonil vice k elektru, zde ale doporucuji album Future Funk Squad – Disorders of Skill. Další alba roku Fever Ray – Fever Ray, The XX – The XX, James Blackshaw – Glass Bead Game... stejně to nelze vše vyjmenovat.

Karel Veselý (nezávislý publicista)
1. Mediální tanečky kolem smrti Michaela Jacksona a nástup pěvkyně z lidu Susan Boyleové – to jsou pro mě signifikantní události končícího roku 2009. Obě ukazují, jak je velký hudební průmysl už definitivně zoufalý a sápe se po záchranných kruzích, které ho ještě mohou udržet nad vodou. Co na tom, že kruhy jsou zpuchřelé a notně ucházejí. Sázet na nostalgii a laciný kýč místo podpory nových interpretů se velkým společnostem brzy vymstí a pak přijde definitivní konec. Což bude vlastně pro hudbu jako takovou jenom dobře. Z dalších zásadních událostí: U2 na YouTube, konec hudebních časopisů (R. I. P. Filter a Plan B), rekordní množství zajímavých koncertů v Čechách a finální zadušení kreativního potenciálu hip hopu.

2. Výjimečné desky letos natočili do škatulek nepolapitelní Micachu & The Shapes, extatičtí Major Lazer a Sunn O))), kteří našli v metalovém dunění gotickou krásu. A také Dirty Projectors, HEALTH, Animal Collective, Raekwon, Moritz Von Oswald Trio, Zu, Richard Youngs, Phoenix anebo Fever Ray. Z domácích luhů a hájů stojí za zmínku Sporto, Kapitán Láska, BBNU a Květy.

Jana Kačurová (Lidovky.cz)
1. Obrovské množství koncertů a festivalů a fanoušků na nich. Návraty, reuniony. Digitalizace a obecně technické možnosti, které se ve zlatém věku internetu zdají nevyčerpatelné. Vinyly. Nové způsoby distribuce. Úpadek popmusic. Strach majorů.

2. Nic přelomového, indie klasika. Namátkou Black Heart Procession, the pAper chAse, Converge, New Model Army, JKFlesh, z domácí scény třeba dvojice Sade, která svůj debut vydala na kazetě.

Aleš Stuchlý (Stimul festival, Rádio Wave)
1. Dva nejneodbytnější zážitky-zkušenosti, oba spojené s tvorbou švédského sourozeneckého dua The Knife: Koncert novodobé šamanky Karin Dreijer Andersson aka Fever Ray v původně sakrálních prostorách klubu Babel v Malmö: na rozvalinách dávné vikinské mytologie se odehrávala dráždivá elektropopová oslava příchodu jara čerpající jak z dějinného pohanského odkazu, tak z možností nejmodernějších technologií. Darwinovská elektroopera Tommorow in a Year (hudba a libreto: The Knife) v drážďanském Festspielhausu. Poutavá futuristická opera na téma dělení buněk, festival vizuálních metafor. Chytrá kombinace operní pěvecké manýry a emo zpěvu, elastičtí tanečníci/ce s bičíky místo končetin, rafinovaná směs minimal techna, popu a ambientu, kontaminovaného orientální tradicí a autentickými zvuky Islandu či Amazonie.

2. Společný vinyl překvapivého tandemu Four Tet/Burial: meziplanetární klubová hudba pro třetí tisíciletí. SunnO))) – Monoliths and Dimensions: hluční drone-metaloví věrozvěstové se rozpomněli na Milese Davise a poprvé se přiblížili muzice, o níž se dá říct, že je nejen maximálně fyzická a monumentální, ale i oduševnělá a podivuhodně krásná. Klíčové tuzemské album pro mě vydaly brněnské Květy: deska Myjau nabízí vedle dobré hudby především originální lekci poezie, brilantně destilované z všednosti. Abych nezapomněl: debut Fever Ray. Chmurná zásvětní poetika i euforizující chytlavost, tajuplný osobní vklad, cit pro ochromující detail. Nahrávka roku.

Petr Ferenc (A2, His voice)
1. V roce 2009 pokračovala spanilá jízda hudby podivné, samodělné, hlukové směrem k širším posluchačským masám. Byl-li, jak mnozí vykladači hudby rádi tvrdí, punk reakcí na Thatcherovou a hardcore na Reagana, je prý noise exaltovanou kulturní odpovědí na bushovské milieu. Thanks, George!!! Kromě veselého noise, který ze sebe definitivně setřásl patos industriálu, mě okouzlil svět drobných vydavatelů kazet: pěkná ruční práce, kutilské nadšenectví, barevné podzemí nemrtvých médií. Koncertní události? Poprvé v Praze Sunn O))) a Merzbow. Návrat Diamandy Galás. Marcus Schmicker osmikanálový v Arše – vystudovaný skladatel hraje nekompromisní noise, v každé vteřině přesně ví, co dělá, a virtuózně balancuje na hranici libosti a nepříjemnosti zvuku. A čachry kolem Rádia Wave (proč Český rozhlas hubí vlastní, k světu se mající a výrazné dítě?) a vůbec všech rozhlasových rad a pohlavárů… to je taky událost.

2. V abecedním pořadí: Current 93: Aleph At Hallucinatory Mountain. Zpěvák, básník, křesťanský mystik a student koptštiny David Tibet opustil svět folku a vydal se – tak trochu poučen drone metalem – vstříc našlápnutému bigbítu. Luc Ferrari: L’oeuvre électronique. Deseticédéčkový box k výročí padesáti let existence francouzské experimentální „dílny“ Ina-GRM. For Semafor. Vtipné coververze semaforské klasiky. Vedou Midi Lidi s přidanou „pořadatelskou“ slokou Co já všechno uvedu: pozval jsem i Chumbawambu, udělala jenom hanbu. Oldřich Janota: Ora pro nobis. Janotova nejpestřejší kolekce. Písničkář ignoruje pravidla vkusu a očekávání publika a prostě to hrne. Ironie, svobodný Tibet, čajovnové i dětské rýmovačky… Album stejně chytlavé jako podivné – tedy moc. Philip Jeck: Suite. Mág starých gramofonů a praskajících vinylů má konečně regulérní LP. Krásně hraje, krásně se ohrává, krásně se mění.

Jana Kománková (Report, Radio 1)
1. Nastalo takové prolnutí žánrů, že mám skoro dojem, že hudební styly zmizely. Kdo fúzuje, ten vyhraje. Úspěšné jsou ovšem také fúze s vlastní i cizí minulostí. Změny v tom, jak se hudba dostává k posluchači, jsou takové, že to mění celý průmysl. Nahrávky si ve fyzické podobě kupuje naprostá menšina lidí. I slavné kapely s oddanými fans, jako Massive Attack, mluví o tom, že musejí zběsile koncertovat, aby se vůbec uživily. A koncerty táhnou – i přes krizi a přesto, že lístky nejsou zrovna levné, jsou haly a sály pořád plné.

2. Z českých mě nezaujalo vlastně asi nic. Z cizích mě bavil třeba Patrick Wolf, Phoenix, částečně i Florence and the Machine, The Pains of Being Pure at Heart, Animal Collective a Fuck Buttons, ráda si pouštím živák Leonarda Cohena z posledního turné a DJ sety Erola Alkana.

Banjamin Slavík (Živel, Respekt)
1. Hlavní trend ve světě je kontinuita: rok 2009 pokračoval v tom dobrém z minula – paranoidním žánrovém mixování hluku; letošní mixéry byly však vyvinuty s obrovskou precizností. Doma mi dělaly radost promotérské skupiny A. M. 180 Collective a Bohemian Like You: dovážejí současné kapely a statečně zápasí s ostatními agenturami, co bezostyšně podporují smrad a nechuť jít dál koncerty interpretů jako ZZ Top, Motörhead nebo Scorpions.

2. Na všechny z vysoka koukají Animal Collective a Dan Deacon, kteří naservírovali vrcholnou zvukovou eklektiku; a také poslední Flaming Lips se svou koncepcí estetického uspořádávání bordelu. Mezi kytarovkami nikdo neměl na na britské The Horrors (dokonce ani výjimeční Japandroids), mezi ženami na arty umělkyni Bat For Lashes. Jako introvert jsem si nemohl neudělat závislost na introvertech The xx. Potěšilo mne, že někdy stále stačí obyčejné písničky starého zvuku: například Girls, trochu jako Beach Boys znějící kapela týpka, kterého v mládí zneužívali. A pokud elektroniku, tak psycho-graffiti od Fuck Buttons. V Česku mě bavili bez výhrad WWW; s výhradami Sporto a s ještě většími výhradami Kazety.

Vojtěch Lindaur (nezávislý publicista)
1. Jako vždycky (už devatenáct let) letní festival Glastonbury, jeho hudební rozlehlost (od zpěvů aboridžinských lovců krokodýlů, starých bluesových bardů, přes Springsteena, Toma Jonese až po Blur, White Stripes či Arctic Monkeys) a rozvolněná atmosféra, kterou jsem nikde jinde nezažil.

2. Dead Weather: Horehound. Jack White, jeden největších hudebních talentů desetiletí, toho zřejmě nemá nikdy dost. Po White Stripes a Raconteurs totiž založil další kapelu, tentokrát partu, která se poměrně po právu honosí přídomkem „supergroup“ (se zpěvačkou Alison Mosshart z alternativních The Kills, kytaristou Queens of the Stone Age a baskytaristou z The Raconteurs). Dead Weather znějí velmi odlišně od mateřských kapel všech zúčastněných a nejen proto, že „pan šéf“ se vrátil k nástroji, s nímž kdysi začínal, tedy k bicím... Od první skladby až po cover Boba Dylana vtahují do vybuchující sopky, v jejímž jícnu bublá i burácí láva řinčivě bluesové a hardrockové povahy a na povrch vyplouvají nenápadné jazzové vyhrávky. Pozoruhodné album!

Tomáš Turek (Rádio Wave)
1. Urputná snaha po novosti je už místy – nejen díky blogerům – poněkud únavná a kontraproduktivní. Zásadní událostí pro mě byl opět barcelonský Primavera Sound Festival, desáté výročí komunitních festivalů All Tomorrow’s Parties, u nás festival Creepy Teepee. A neuvěřitelně teď bují brooklynská scéna.

2. Bill Callahan s deskou Sometimes I Wish We Were An Eagle ukazuje, že se stal definitivně Lou Reedem, Cohenem a Dylanem naší generace. Animal Collective jsou všude a po právu, srší z nich neskonalá inspirace: Merriweather Post Pavilion je objevné album, a navíc vhodné i pro party girls. Tarot Sport, druhá deska Fuck Buttons, je zase čirou osvobozující jízdou. Členové domácích Kill The Dandies! se konečně řídí jenom srdcem a na debutu I Saw White Fields je to znát. Upřímnost se dneska cení.

Michal Pařízek (Scrape Sound)
1. Pokračuje záplava koncertů. Kapely už nic jiného neuživí, a tak jsou na turné prakticky neustále. Což s sebou nese samozřejmě pozitiva i negativa. Nevelké, leč velmi čilé domácí publikum se tak díky množství akcí velmi pochopitelně poněkud rozptýlilo. Těší mě další bujaré rozrůstání hudební scény a pokračující zkracování cesty k posluchači. Netěší divné půtky, neshody a kastování na domácí půdě, ale asi si prostě budeme muset zvyknout.

2. Albem roku je pro mne novinka člena legendárních The Birthday Party Rowlanda S. Howarda Pop Crimes. Skvělý návrat výjimečného kytaristy a velké osobnosti australské scény, který nijak nevybočuje ze svého osobitého stylu a přitom je zatraceně současný. Ale povedených alb bylo letos skutečně hodně, například The Dead Weather, Sonic Youth, Dinosaur Jr., Bill Callahan, The Black Heart Procession, Neko Case nebo Richard Hawley zaslouží absolutorium. Ohromnou radost mám z výtečného debutu Kill The Dandies!, málokteré z českých alb je tak vyrovnané, pestré a zábavné zároveň. Dobrou práci odvedli také Unkilled Worker, Anyway, Kazety nebo Midi Lidi – ti potěšili také hudbou ke skvělému Protektorovi a coververzí roku.

Michal Brenner (koncertní cykly Sperm, Bohemian Like You)
1. Rok 2009 v hudbě beru paradoxně jako rok mírného odklonu od ní. Zdá se že pro posluchače, nejspíš unavené z neustálého omílání krize hudebního průmyslu a přešlapování na místě, přestává být do jisté míry relevantní. Produkce i díky nulovým prostředkům nutným na tvorbu a distribuci pořád roste a je co vybírat z tolika zdrojů, že většinový posluchač zvyklý na předvýběr masovými médiemi si pro jistotu nevybere nic. Vzniká české MTV, které je ale o hudbě přinejlepším okrajově, zaniká Filter, časopisy i webové portály ruší nebo redukují kulturní rubriky a mladí jen krčí rameny a rychle navyklí na hudbu zdarma ji berou jen jako doplněk (na mejdanech, ve filmech, počítačových hrách), ne cílový produkt. Tisícky kapely ve snaze vyvážit propad v prodeji desek jedou víceméně permanentní turné, nabídka koncertů převyšuje poptávku, promotéři-nadšenci obvykle odcházejí s prázdnou, případně si na popové koncerty žádají granty. Dostane se Praha, potažmo Česká republika díky absenci kritické masy a této atomizaci scény opět do outu?

2. Animal Collective – Merriweather Post Pavilon. Navzdory své popularitě se pořád drží na vrcholu, každá nová deska je jiná a stejně pořád sbírá nejlepší hodnocení recenzentů. AC jsou možná prvními Radiohead post-major-label éry. // Nosaj Thing – Drift. Nerozumím úplně nadšeně přijímanému návratu samplami napěchováneho glitch-hopu z počátku desetiletí (tehdy DJ Shadow, RJD2 a další, dnes Flying Lotus nebo Hudson Mohawke), ale Nosaj Thing mě baví, nejspíš i díky tomu že tato škatulka je mu často malá. // Dále: Dream House, Real Estate, No Age, Girls, Washed Out a další lo-fi psychedelici. Stimming, Marek Hemmann, Solomun a další německé techno. I přes lokální favority v živém provedení (např. Table, Kazety) z domácích desek bohužel opět nic...

  • 6Diskuse




REGISTRACE NA SERVERU LIDOVKY.CZ, NEVIDITELNÉM PSU A ČESKÉ POZICI

SMS Registrace

Diskuse LN jsou pouze pro diskutéry, kteří se vyjadřují slušně a neporušují zákon ani dobré mravy. Registrace je platná i pro servery Neviditelný pes a Česká pozice. více Přestupek znamená vyřazení Vašeho telefonního čísla z registrace a vyřazený diskutér se již nemůže přihlásit ani registrovat pod stejným tel. číslem. Chráníme tak naše čtenáře a otevíráme prostor pro kultivovanou diskusi.
Viz Pravidla diskusí. schovat

Jak postupovat

1. Zašlete SMS ve tvaru LIDOVKY REG na číslo 900 11 07. Cena SMS za registraci je 7 Kč. Přijde Vám potvrzující SMS s heslem.

2. Vyplňte fomulář, po odeslání registrace můžete ihned diskutovat

Tel. číslo = login,
formát "+420 xxx xxx xxx"
Kód ze SMS je rovněž heslo
Vaše příspěvky budou označeny Vaším jménem, např. K. Novák.
* Nepovinný.
Odesláním souhlasíte s Pravidly diskusí.

Najdete na Lidovky.cz