Čtvrtek 28. března 2024, svátek má Soňa
130 let

Lidovky.cz

Hudbě svědčí volnost, říká hornista, dirigent a držitel Grammy Baborák

Kultura

  18:00
Kurátorem komorní řady letošního ročníku Dvořákovy Prahy je Radek Baborák. Tento od Boha nadaný hornista, který zastával posty sólisty v prestižních orchestrech včetně Berlínské filharmonie, srší další muzikantskou energií.

Tři velká B. Komorní řadu Dvořákovy Prahy zahájil Radek Baborák se skladbami Beethovena, Bacha a Brahmse. foto: Dvořákova Praha

Nejenže prosadil lesní roh i sólově na domácích a zahraničních pódiích, jako dirigent, iniciátor, zakladatel nebo alespoň člen se vrhl do mnoha souborů – Baborák Ensemblu, Afflatus Quintetu nebo České sinfonietty.

LN: Jak jste komorní řadu koncipoval? A jakou mají koncerty, případně interpreti návaznost na festival Dvořákova Praha jako celek?

Koncipoval jsem ji jednak jako průřez toho podstatného v komorní hudbě za posledních asi tři sta let a – jak se dá očekávat – kde se při tom vyskytl lesní roh. Taky chci představit své soubory a projekty za posledních sedm let. Zazní jak originální díla Beethovena, Brahmse, Dvořáka, tak úpravy skladeb Bachových, Mahlerových a řady dalších mistrů. Myslím, že to bude velmi pestré – to ke komorním řadám nebo festivalům patří.

LN: Na zahajovacím koncertu komorní řady zazní vaše úprava Bachova ricercaru z Hudební obětiny. Na dalších pak budou uvedeny třeba Bachovy klavírní Goldbergovy variace v úpravě pro kytaru, housle, lesní roh a klavír. Jaký je váš názor na úpravy skladeb pro jiná nástrojová uskupení a jak při nich postupujete?

Jak je z tohoto výběru vidět, transkripce patří do repertoáru zvláště hráčů na dechové nástroje. Nemáme tolik skladeb právě těch nejdůležitějších autorů 17. až 19. století, a tak se upravuje. Já sám jsem na tomto poli aktivní a řadu spřízněných skladatelů žádám o tyto nové verze skladeb –známých i známých.

LN: Myslíte, že by původní skladatelé souhlasili?

Snad ano. Mnozí sami často své vlastní skladby dále upravovali nebo přebírali díla jiných autorů, přeinstrumentovali je, „varírovali“. Příkladů by se našlo mnoho, mistrem v tom byl třeba Bach.

LN: Na závěrečném koncertu komorního cyklu budete řídit Festivalový orchestr Dvořákovy Prahy, ve kterém jste základ vaší České sinfonietty rozšířil o sólo hráče orchestrů, smyčcová kvarteta a profesory vysokých hudebních škol. Jaký jste zvolili repertoár a bude těžké hráče „zkáznit“ a stmelit k orchestrální souhře?

Pražská filharmonie sklízí ve světe úspěch. Pozval si ji i ománský sultán

Beethoven se hodil nejvíc, vybrali jsme Leonoru III a Eroicu. Vystoupíme v menším obsazení než je velký stočlenný symfonický orchestr – bude nás dvaašedesát. Stmelit je těžké nebude. Dobře je znám a vím, že jsou nejen mistři ve svém oboru, ale stmeluje je také respekt k sobě navzájem a k hudbě jako takové. Takové festivalové projekty a orchestry jsou výjimečné v tom, že se nedávají dohromady na základě konkurzů, nejsou v nich odbory. A nejsou rutinní, protože hrají jen dvakrát třikrát za rok. Hráči by si z nich mohli odnášet inspiraci pro svá zaměstnání ve stálých orchestrech, sólisté zase poznají jinou dimenzi hraní ve skupině.

LN: Vystupoval jste s mnoha světovými dirigenty. V čem jsou jejich specifika, můžete charakterizovat několik nejvýraznějších dirigentů z hlediska uměleckého i lidského?

Pro mě jsou nejdůležitější dva dirigenti, se kterými jsme si padli do oka a v současné době jsou mými mentory při rozvoji mého hudebního snažení na poli dirigentském – Seidži Ozawa a Daniel Barenboim. Jsou dost rozdílní zvláště v povaze, určitě by se dali charakterizovat jejich odlišnosti profesní. Spíš bych se zaměřil na to, co je spojuje.

Kromě silné osobnosti je jejich přesah v tom, že jsou neúnavnými iniciátory nových projektů, festivalů, orchestrů, škol, edukačních aktivit. Ukazují jejich nesobeckost, respekt k jejich učitelům, jimž jsou často tyto projekty věnovány, i radost z toho, že jsou obklopeni hudebníky, kteří jsou naladěni na stejnou strunu a zastávají stejná pravidla hry. Jsem rád, když můžu být partnerem jejich projektů a přispět svou troškou do mlýna. Zároveň se snažím je napodobit a podobně velkorysé věci uvést v život i v Čechách.

Dirigent Radek Baborák.

LN: Odešel jste z jednoho z nejprestižnějších postů – z pozice sólohornisty Berlínských filharmoniků – v době, kdy byl šéfdirigentem Simon Rattle. Jak se na toto své rozhodnutí díváte se sedmiletým odstupem?

Bylo dobré, v pravý čas. Berlínská filharmonie se velmi změnila, já jsem šel za chimérou nějakého zvuku a jména. To jméno zůstalo, ale mnoho věcí je velmi moderních a spousta dalších orchestrů je napodobuje. Bohužel v tom špatném příkladu. Třeba tolik opěvovaná Digital concert hall s přenosy sestříhaných koncertů, přítomností kamer a další marketingové nástroje mi přijdou na samé hranici umělecké etiky. Jsem rád, že se toho neúčastním. I když budoucnost v osobě pana šéfdirigenta Kirilla Petrenka bude asi v něčem zcela jiná.

LN: Založil jste vlastní hudební soubor Baborák Ensemble, Českou sinfoniettu, jste uměleckým vedoucím Pražských komorních sólistů. Jak tyto soubory profilujete a jak mohou obstát v konkurenci trvale státem dotovaných orchestrů?

V tom je ten hlavní rozdíl – já si můžu své soubory profilovat, jak chci, a do žádné konkurence nejsem nucen. Některé projekty v jednom období vzkvétají, jiné zas trochu spí a čekají na svůj čas. Vše státem, městem dotované musí šlapat, být viděno a konkurenceschopné. Prostě vždy připraven! Mně vyhovuje větší volnost, vždyť se bavíme o kultuře, hudbě, o věcech těžko uchopitelných...

Je to ale začarovaný kruh špatně ohodnocených hudebníků, předražených bytů, hypoték, půjček a tak podobně. Stálé orchestry nabízejí plat a jistotu. Vím, jak to chodí, hrál jsem tak patnáct let. Až díky Japonsku, kde mám mnoho příležitostí, se v současnosti mohu soustředit na to, co mě baví. Ale to je v muzikantských kruzích spíše ojedinělé.

LN: V orchestrech dnes působí hráči z celého světa. Mají už i orchestry „globalizovaný“ zvuk, nebo stále existují „národní školy“ se specifickými kvalitami?

Dovolil bych si parafrázovat Leonarda Bernsteina, který řekl, že hudba je buď dobrá, nebo špatná. Tak je to i se specifickými kvalitami národních škol. Hudba je natolik univerzální, že škatulkování je vždy ukázkou nějakého manka. Když chceme něco přifouknout, nějaký regionální produkt, začne se tvrdit, že je to dobré, protože je to naše, místní. Není to dlouhodobě prospěšné ani v politice, ani v potravinářství, ani v hudbě.

Radek Baborák (* 1976) je dirigent a hornista, v současné chvíli působí jako kurátor komorní řady Dvořákovy Prahy. Založil vlastní hudební těleso Baborák Ensemble, mimoto spolupracuje s kvintetem Afflatus. Působí jako umělecký vedoucí ansámblů Czech horn chorus, Prague Chamber Soloists a Czech Sinfonietta. Jako sólista vystupoval s Českou, Berlínskou a Mnichovskou filharmonií. Podílel se na mnoha televizních, rozhlasových a CD nahrávkách. V roce 1988 se stal vítězem mezinárodní soutěže Concertino Praga, v roce 1990 laureátem mezinárodní soutěže Pražského jara, o tři roky později zvítězil v hudební soutěži v Ženevě a Markneukirchenu a v roce 1995 získal Grammy Classic Avard.

Autor:

Velvyslanectví Alžírské demokratické a lidové republiky
Administrativní pracovník

Velvyslanectví Alžírské demokratické a lidové republiky
Praha