Hvězda flamenka: Do hudby se dostává víc not

LN Narodil jste se a dodnes žijete v Andalusii, domově flamenka. Byla to tedy také prvá hudba, kterou jste jako dítě vnímal?
Pochopitelně. S flamenkem se tam setkáváte doslova na každém kroku. I v rozhlase se ozývá především. I když v éteru je ho dneska trochu méně, protože jako všude na světě se prosazuje angloamerická muzika. Ale když jsem byl malý, bylo flamenco ve vysílání ještě mnohem přítomnější.

LN Kdysi vyrůstali velcí hráči tohoto žánru, který vznikl z lidové hudby, takříkajíc na ulici. To byla jejich hudební škola. Do jaké míry to přetrvává? Anebo je na cestě k soudobé flamenkové virtuozitě už nutné soustavné studium?
Během celé historie flamenka se nové generace kytaristů skutečně formovaly setkáváním se zkušenými staršími hráči, a to nikoliv v koncertních sálech, ale při spontánních setkáváních hudebníků na ulicích nebo různých slavnostech. Ale už tak před padesáti lety se objevily prvé soukromé školy, kde se vyučovalo hře na kytaru. A autonomní andaluská vláda pak začala zakládat na hudebních školách specializovaná flamenková oddělení. Dnes je jich celá řada, v Seville, Córdobě, Granadě a dalších městech.

LN Ale zároveň flamenco žije pořád také na ulici?
Určitě. Jde o hudbu, která je součástí každodenního života, a to nejenom v Andalusii. A vždycky je přítomná na nejrůznějších oslavách, rodinnými počínaje. Vždyť to zdaleka není jenom instrumentální muzika. Na každé větší společenské sešlosti někdo dříve nebo později vytáhne kytaru a začne se hrát, zpívat, tančit a tleskat do rytmu.

LN Původně lokální a de facto folklorní záležitost se podařilo postupně popularizovat až do celosvětových rozměrů. Jaký je stav vývoje dnes?
Flamenco se stále víc obohacuje, a protože má značné mezinárodní renomé, mnoho jeho protagonistů, včetně mladých muzikantů, běžně vystupuje po celém světě. Dokonce i dnes, přestože je koncertní scéna poznamenaná finanční krizí. Zcela jistě zůstává lidový původ flamenka, je to hudba doslova vycházející z lidu. Dnes je ovšem ovlivněná hlavně tím, že přední interpreti sami mnohem intenzivněji píší, a existuje také řada studovaných skladatelů, kteří do ní vnášejí nové prvky. Pokud jde o kytaru, za posledních řekněme deset let došlo k prohloubení technické připravenosti hráčů i rozšíření hudebních znalostí. Jinými slovy, vzniká větší počet nových kompozic, často technicky nesmírně náročných, a dalo by se říci, že se do hudby dostává víc not. Dřív bylo flamenco o něco omezenější. A také na něj působí různé další hudební vlivy.

LN Také na vás?
Pochopitelně žiju v době, ve které žiju. Všude je ohromná spousta informací ve všech komunikačních prostředcích a veškeré zvuky, které člověk slyší kolem sebe, nemůže abstrahovat. A je tedy možné, že něco z toho všeho se – třeba podvědomě – přenáší i do hudby, kterou skládám.

LN Umíte si představit, že by specifickou kytarovou techniku flamenka šlo aplikovat také na kytaře elektrické?
To mi připadá téměř nemožné. Už proto, že je flamenková kytara speciálně stavěná, má odlišný hmatník, používají se na ní jiné struny. Nevím, jak by šlo hrát flamenkovou technikou na elektrickou kytaru, která vyžaduje úhoz tvrdým trsátkem a tak dále. Ostatně kdybychom kytaristovi uvyklému na elektrickou kytaru dali do rukou flamenkový nástroj, byl by z toho také spíš bezradný.

LN Na jednom z vašich alb jste zhudebnil básně velkého andaluského autora 20. století Rafaela Albertiho. Jak k tomu došlo? A nenapadlo vás uchopit také verše jiného krajana, totiž Federika Garcíi Lorky, který se ve sbírce Cikánské romance flamenkem do jisté míry inspiroval?
K Albertimu jsem se dostal přirozenou cestou. Jak jsem opakovaně četl jeho básně, začala se mi v hlavě vynořovat hudba. Ostatně jsem podobným procesem zhudebnil verše i jiných básníků. U Lorky jsem zatím takovou potřebu nepocítil. Ale stát se to samozřejmě může.