Hypnotizující symfonie rytmu. Steve Reich na Strunách podzimu

Když navíc přičteme brilantní interpretaci Colin Currie Group, založené přímo s úmyslem provádět kvůli atypickému obsazení zřídka hraná Reichova díla, dal se očekávat fascinující zážitek.

Steve Reich si odbyl muzikantský vstup hned v úvodu večera, kdy v duu s kritikou opěvovaným skotským perkusistou Colinem Curriem převedl legendární Clapping Music, skladbu pro dva tleskající hudebníky. Reich ji vytvořil v roce 1972. Původně chtěl pro Clapping Music použít metodu fázování, kterou předtím rozvinul v kompozicích Reed Phase či Piano Phase, kdy dva muzikanti začnou hrát stejný motiv, ale jeden z nich pomalu mění tempo. Výsledkem je přelévání motivu mezi unisonem a „posunem“, „ozvěnou“. Pro zvuk tlesknutí se ovšem metoda fázování ukázala jako nevhodná, proto „pouze“ nechal jednoho interpreta tleskat rytmus ve dvanáctiosminovém taktu, zatímco druhý sice vytleskává stejný rytmický vzorec, ale po každém taktu o jednu osminovou notu „skočí dopředu“. Dokud se zase oba nesejdou v unisonu.

Zdánlivě jednoduché, dokud si nevyzkoušíte, jaký posluchačský dojem to dokáže vyvolat. Výsledný efekt sice trochu rušil odražený zvuk v karlínském sále, ale dozvuky šlo buď v duchu vytěsnit, nebo je brát jako další složku kompozice.

Druhá ze tří skladeb večera, Sextet zkomponovaný v letech 1984 až 1985, vyvážila úvodní hříčku harmonickou bohatostí. Vyklenutým cyklem akordů, kombinací dvou prolnutých klavírních repetitivních figur, zvukových ploch syntezátoru, těkání vibrafonů a marimb. Zvláštní efekt, trochu podobný zvuku tibetských mís, v Sextetu vytvářela hra na jednotlivé plátky vibrafonu smyčcem. Přívlastek „meditativní“ se sice často nadužívá, ale harmonizující, velebný dopad Sextetu popisuje přesně.

„Hraje to líp než já,“ prohlásil s hranou závistí Steve Reich (vpravo) na adresu Colina Currieho při diskusi po koncertě.

Krása v úderech Druhá polovina večera patřila kompozici Drumming (1970–1971), vrcholné ukázce využití minimalistického rozvoje témat a techniky fázování. První věta spočívá v bubnování na bonga v podání čtyř hráčů. Polyrytmikou a změnami dynamiky hry dokáže téměř hypnotizovat, a když motiv postupně převezmou marimby, snadno si představíte třeba přívaly tropického deště.

K interpretaci Drumming se perkusisté Colin Currie Group spojili s duem Synergy Vocals. Heather Cairncrossové a Micaele Haslamové připadl úkol pojmout pěvecké party také doslova „perkusivně“ a úderně podpořit zvukové spektrum. Jindy jejich koloratury mohly připomínat třeba vokalizaci pygmejského etnika Baka. Ne, že by šlo o záměr, spíše o náhodný souběh postupů. Ostatně samotný Reich vždy zdůrazňoval, že ho cesta do západní Afriky utvrdila v tom, že je na správné umělecké cestě, ale prvky tamní hudby intuitivně používal již dříve. Možná přefiltrované jazzem.

Ve třetí větě, vystavěné nad vibrujícími, prostory sálu sonicky zahlcujícími zvonkohrami, se zpěvačky spolu s hráčem na pikolu Rowlandem Sutherlandem soustředily na pohvizdování jediného „ptačího“ motivu. Po gradaci i katarzi čtvrté věty, kdy motiv napřed silově převezme celý ansámbl, aby se nakonec postupně vytratil v tichnoucích úderech na první dobu, mohl pisatel jen omámeně rozjímat. A později přemýšlet, jak dokázal Reich vystavět více než hodinové dílo v jediné tónině, v dlouhých pasážích spočívající pouze na rytmu, aniž by ztratil pozornost publika.

Závěrečnou diskusi Q&A moderoval Pavel Klusák.

Milý přídavek koncertu představovala diskuse diváků s Reichem a Curriem, zasvěceně moderovaná Pavlem Klusákem. Skotský perkusista se svěřil, že bubnování i Bubnování (Drumming) pro něj představuje „opravdový zážitek, je to něco jako přírodní síla“. A to i navzdory nutnosti velmi přesného následování sofistikované partitury. Samotný autor, který často interpretoval skladbu v první polovině 70. let s ansámblem Steve Reich and Musicians, ucedil s hranou „závistí“ Curriemu poklonu: „Hraje to líp než já, přestože jsem Drumming prováděl snad tisíckrát.“