Hledal jsem ve všech vědách, vypisoval si moudra z mnoha knih, citoval stovky nápisů z náhrobních kamenů, začetl se i do mnoha snářů, prošel historii smrti a umírání od dob pohanských, od starověké kultury, starořeckou filozofii , talmud, korán, evropskou renesanci a humanismu až po současnou literaturu a dramata, zaposlouchal jsem se už mnohokrát do smutečních skladeb, studoval místopisné názvy o smrti, vypsal desítky vtipů o smrti, zamyslel jsem se nad úmrtností, hospicovým hnutím, pohřebními službami , trestem smrti, navštívil ještě pohřebiště, kostnice, muzea a památníky – a to všechno po mnoho let, abych posléze - sám vyváznuv ze spárů smrti po mozkové cévní příhodě - vše sepsal do populárně naučné encyklopedie Co víme o smrti (vydala Epocha v roce 2006 na 416 stranách). Doléhají na každého z nás doteky smrti, čteme-li noviny, sledujeme televizi, bavíme se v kruhu rodinném například o sepsání závěti, dostáváme smuteční oznámení o odchodu přátel, známých - čili smrt patří k životu, jde tu o dvojjedinný fenomén a nelze se divit soudobým (nejen soudobým, jak píše autor) symbolům. Dospěl jsem k závěru či k poučení, které vyslovil kdysi dávno neznámý filozof či spisovatel: chceš-li v klidu zemřít, musíš se naučit žít, chceš-li dobře žít, se smrtí se musíš seznámit...
A druhá moje poznámka nad čtením Lidovek: řecké slovo eutanazie vzbuzuje také hrůzu proto, že je dokázali zneužít nacisté při hromadném vyvražďování příslušníků údajně nižší rasy a také duševně nemocných. Kořeny uvažování o eutanazii tkví často v představě, že dlouhodobé choroby a umírání jsou v rozporu s životními hodnotami, jakými jsou zdraví, výkony a úspěchy, či vůbec užitečnost, že tedy postrádají jakýkoliv smysl. Odpíračů eutanazie bych se proto rád zeptal: co vlastně má podle vás hodnotu a smysl?
