Ve svém článku Česko kontra Julínek se Bohumil Doležal udivuje nad tím, že se Ústavní soud ocitl v roli poslední instance české politiky. Přiznávám, že tento údiv nechápu, neboť ústavní právo přece právem, které právem nanejvýš politickým. Proto je tak důležitá hodnotové a nebo chcete-li právněpolitická orientace soudce. To platilo vždy, platí dnes a platit bude. Nejen v České republice, ale všude na světě, kde ústavní soudy působí,ať již se nazývají jakkoliv.
Připomeňme si například jak Ústavní soud nastolil restituční judikaturu, která výkladově podle mnohých právníků šla dalece za znění záklonů. A proč ne ?! Následné složení Ústavního soudu, některé dosavadní názory zásadně změnilo. A znovu proč ne?! Tak jako poslanci tvoří zákony (ale i Ústavu) podle své hodnotové orientace, rozhodují ústavní soudci obdobně. Samozřejmě své hodnotové nebo chcete-li politicko právní názory mají mnohem dokonaleji právně odůvodněny, ale ve své podstatě princip hodnotové orientace je primární.
Lapidárně z toho vyplývá, že výrok Ústavní soudu, že něco je či není ústavní platí potud, že se na něm usnesla zákonem stanovená většina. V jistém smyslu nic víc a nic méně. To ovšem neznamená, že se například v jednotlivém případě nemůže (a často tomu bylo) rozhodnout jinak Mezinárodní soud pro lidská práva ve Štrasburku. To také neznamená, že zákonodárci nemohou hledat obranu v tom, že se nepokusí změnit Ústavu, kterou by měl být Ustavní soud vázán.
Nechci přirozeně tvrdit, že každé rozhodnutí Ústavního soudu nezbytně musí nabývat až tak dramatických pohledů, jako je projednávaná materie tzv. regulačních poplatků ve zdravotnictví. Budou desítky případů, které mají výrazně nižší politicko hodnotový obsah, kde Ústavní soud bude postupovat víceméně rutinně. Ovšem tak tomu nesporně nemůže být u této tak závažné otázky, která se dotýká výkladu jednoho z nejdůležitějších ústavních práv občanů právo na bezplatnou zdravotní péči.
