Právě před padesáti lety zemřel v Praze významný český architekt a profesor pražské techniky Theodor Petřík (narozen 8. října 1882 v Táboře), který si získal autoritu především jako autor vzorových zemědělských staveb. Tomuto tématu zasvětil většinu života. Navrhoval usedlosti, sýpky, hřebčíny, sila, hospodářské budovy a školní statky (např. v Uhříněvsi) v jednoduchých formách, ale vždy s velkým citem ke krajině, takže krásně zapadaly do daného prostředí.
Tento obor také léta přednášel na Fakultě zemědělského a lesního inženýrství ČVUT, kde vedl speciální ústav (jeho asistenty byli později respektovaní architekti Jan Víšek, Karel Caivas nebo Stanislav Šnajdr). Na toto téma psal odborné texty, skripta i řadu článků. Ve spolupráci s hlavním projektantem dejvického kampusu Antonínem Engelem se též podílel na projektu fakulty v Zikově ulici, která později, když vznikla samostatná Vysoká škola zemědělská – dnes Zemědělská univerzita v Suchdole, sloužila potřebám Fakulty stavební a také Vysoké školy chemicko-technologické. Sám jsem v této budově kdysi studoval a její velkorysé řešení nepřekonaly ani moderní stavby ze 70. let, kam jsme se postupně (neradi) stěhovali.
Asketická moderna U Kamenného stolu Trochu ve stínu zemědělských areálů jsou ale rané Petříkovy stavby a projekty z období kolem roku 1910, kdy byl po absolutoriu pražské techniky velmi zaujat dílem Jana Kotěry. Ve stylu asketické moderny pak – ve spolupráci se svým mladším kolegou Karlem Roštíkem – projektoval známý dům U Kamenného stolu na nároží Karlova náměstí a Ječné ulice s charakteristickými půlválcovými arkýři a jemně kanelovanými plochami z umělého kamene. Oba projektanti ve stejném stylu navrhli i rodinný dům na hradčanských baštách hned za Píseckou branou nebo dva činžovní domy v Husitské ulici na Žižkově s výrazným motivem stupňovitého orámování oken v horním patře.
Petřík byl rovněž autorem kotěrovsky pojatých soutěžních projektů na dostavbu Staroměstské radnice v roce 1909 nebo na budovu brněnského Národního divadla o rok později.
Kromě Prahy se však projektant pravidelně věnoval i architektuře a urbanismu rodného Tábora, kde dle jeho návrhů vznikla řada staveb: od adaptace městské spořitelny a projektu školních i výzkumných areálů přes rodinné domy až po hospodářské objekty. Společně s Kotěrovým žákem Janem Chomutovským také připravili koncept i jednotlivé pavilony pro významnou regionální Jihočeskou výstavu v roce 1929.
Snad nejpůsobivější stavba vznikla vlastně náhodou. Petřík kdysi maloval akvarel s vedutou města Tábora a z kompozičních důvodů přidal na okraj obrázku ještě rozhlednu, jejíž organický tvar vycházel z lidových dřevěných staveb podkarpatských zvonic. Přátelé z Klubu českých turistů ho pak přemluvili, aby takovou věž skutečně navrhl, a tak v roce 1919 vznikla známá rozhledna Hýlačka, kterou pro velký úspěch ještě autor zopakoval v Žamberku.
Manželé architekti
Ve 20. a 30. letech se stálou spolupracovnicí profesora Petříka stala jeho choť Milada Pavlíková-Petříková (1895–1985), první česká absolventka oboru architektura na ČVUT. První společné projekty byly ještě ve stylu národního dekorativismu, jak je patrné na pražských realizacích: budově Arco na nároží ulic Hybernské a Dlážděné, domově důchodců (dříve Domu osamělých žen) v dejvických ulicích Evropské a Šolínově nebo holešovickém činžáku v Jankovcově ulici či spořitelně naMasarykově náměstí v Táboře.
Velmi zajímavá je i adaptace budovy Banky pivovarníků na rohu Jindřišské ulice a Senovážného náměstí v centru Prahy. Stavbu ve stylu historismu od architekta Rudolfa Tereby z roku 1905 s kvalitními freskami na průčelí Petřík upravil v duchu art deco – neorenesanční prvky nahradil geometrický ornament včetně dvoubarevného "táflování" spodní části fasády. Freskovou výzdobu však ponechal, takže vznikl stylově zajímavý hybrid.
Pozdější stavby jsou již ve znamení konstruktivismu, ale na rozdíl od prací avantgardistů jsou zpravidla ukončeny valbovou střechou. Jde o vily na Hanspaulce, domov Charlotty Masarykové pro opuštěné ženy ve vinohradské Dykově ulici či budovu Ženského spolku v ul. Ve Smečkách (dnes je tam Činoherní klub), mimo Prahu pak Výzkumný ústav bramborářský v Havlíčkově Brodě nebo impozantní železobetonové silo v Trebišově na Slovensku.
Kromě pedagogické činnosti se prof. Petřík věnoval i ochraně památek, byl také členem Státní regulační komise pro hlavní město Prahu a členem Spolku výtvarných umělců Mánes. Když v roce 1941 předčasně zemřel, vyšlo v časopise Architektura několik vzpomínkových textů jeho přátel a spolupracovníků. Karel Caivas například píše: "Jako architekt vystihl velmi dobře poměr venkovské stavby k prostředí, ve kterém vzniká, jehož je součástí a organickým doplňkem, zachovávaje vždy měřítko vesnice tvarově odpovídající novým účelům. V tom vidím vedle stavebně technického zdokonalení největší přínos prof. Petříka a jeho jasný cíl: vrátit venkovu jeho venkovský ráz formou odpovídající novým účelům doby, zapadající do rámce krajiny právě tak dobře jako tradiční stavby lidové, vyrůstající stejně jako tyto z půdy a zvyklostí kraje."
Nezbývá než dodat, že kdyby někdejší Petříkův asistent viděl, co z mnoha nádherných zemědělských areálů zbylo poté, co s nimi po léta hospodařili bolševici, asi by hořce zaplakal…
