Výběr předkapel byl docela logický, i když trochu nečekaný a v případě Vypsané fixy snad i zbytečný. Ta měla za úkol bavit studenou, spíš prázdnou než plnou arénu už po sedmé hodině, a tak na nesnadnou výchozí pozici reagovala spíš lehkou rezignací. Po utahané skladbě Druhá půlka žárovky dostal zpěvák kelímkem s pivem, ještě se s „fanouškem“ trochu slovně kočkovali, až to definitivně zabalili Drogovým večírkem. Pravděpodobně už v minulosti odehráli i horší koncerty, ale patrně jich mnoho nebylo.
To Visací zámek předvedl naprosto bezchybný klasický hitový set v čele s Traktorem, Známkou punku i Pitomou, do pauz mezi písničkami promlouval Jan Haubert se svým typickým „dramatickým“ akcentem. „Tato píseň je věnována všem výčepákům a konzumentům piva. Předpokládám,“ odmlčel se na pár vteřin, aby vzápětí zahromoval, „že konzumentů alkoholu je tady většina!!“ Načež spustili píseň Stánek u Johna Debila. „Visáči“ si vysloužili zasloužené ovace, a nebýt pauzy, vyplněné trapným PR pořadatelské agentury, mohl se večer přesunout do své hlavní části mnohem plynuleji.
Aréna znovu potemněla krátce před devátou. Nedbaje Haubertových výzev („Je tady dost zima a nedoporučuju spát na zemi!“) si nejeden společensky unavený pankáč ustlal na okrajích ledové, dřevem pokryté plochy. O dost přišel.
Který je rok?
Iggy Pop nastoupil za doprovodu původních členů The Stooges Scotta a Rona Ashetonových; baskytaru obstaral Mike Watt (bývalý člen Minutemen nebo fIREHOSE, na hudební scéně doslova legenda, např. Red Hot Chili Peppers mu věnovali svou desku z roku 1991 Blood Sugar Sex Magik), na saxofon se v průběhu večera přidal také Steve MacKay. Byl to ale do půl těla nahý Pop (61), kdo byl hlavní hvězdou a středem pozornosti.
„We are fucking Stooges. We are fucking happy to be here!“ Už od první skladby, Loose z desky Fun House (1970), běhal po pódiu jako smyslů zbavený, nekontrolovatelně vřískal, házel mikrofonem a s „hladovým“ výrazem šílence hledal místo, kde ještě nebyl. Skutečnost, že na jednu nohu kulhá, mu pranic nebránila v jeho kvazitanečních kreacích. Na reproduktor se vyhoupl s elegantní samozřejmostí a předvedl ukázkovou soulož. Hned jeden z úvodních songů, skladbu 1969, okořenil skopnutím reproduktorů ze strany pódia a při hitu I Wanna Be Your Dog se nerozpakoval a skočil šipku mezi nadšené publikum. Který že to máme rok?
Setlist postavili The Stooges téměř výhradně na skladbách slavných alb přelomu 60. a 70. let. Písně T. V. Eye, 1970 (I Feel Alright) nebo Real Cool Time – všechny byly zahrány s takovou vervou, jako by byla sotva polovina sedmdesátek. Kapela zřejmě používá nějaký druh teleportu, protože i Popovo (mimo)pódiové řádění odpovídalo spíš době před třiceti lety.
V No Fun si na pódium přizval skoro dvě desítky fanoušků a společně si tam udělali večírek. Ač na to ochranka musí být dávno zvyklá, na pankáče se dvakrát zdvořile netvářila – zato frontman byl šťastný jako děcko, které konečně dostalo svoji těžce vydupanou a vyřvanou vanilkovou zmrzlinu.
Jako z archivních snímků
Jeden zásadní problém ale koncert měl. Jakmile se zvuk se třetí písničkou usadil, Pop se rozhodl, že shodí i zbytek reproduktorů z pravé strany – a podařilo se mu to na jedničku. S výrazem velké spokojenosti pokračoval ve své zběsilé produkci, ale kvalita zvuku v hale klesla na nějakých odhadem 60 procent. Pár stovkám rozdováděných fanoušků v kotli to bylo zřejmě úplně jedno a The Stooges to nakonec zvládli docela dobře. „Fuck! Shit! Fuck! Shit!“ vyřvával Pop a pár vteřin po něm už celá aréna. První, asi hodinovou část koncertu uzavírali všichni zpocení, pošrábaní a dokopaní, ale publikum bylo připraveno vyřvat si své hrdiny zpátky.
Ti na sebe nenechali čekat dlouho a koncert dotáhli skladbami z loňského alba The Weirdness a Iggyho sólovky Skull Ring. „Thank you. Thank you so fucking much. So fucking much. So fucking much!“ Iggyho slovní zásoba byla po dobu koncertu dost omezená a šablonovitá, ale působila neuvěřitelně opravdově. Zdálky celá pódiová scenerie, včetně zkroucené zpěvákovy siluety, vypadala jako vystřižená z archivních snímků konce 70. let. Punk v podání The Stooges vypadal dobře. Vůbec ne mrtvý.
To Visací zámek předvedl naprosto bezchybný klasický hitový set v čele s Traktorem, Známkou punku i Pitomou, do pauz mezi písničkami promlouval Jan Haubert se svým typickým „dramatickým“ akcentem. „Tato píseň je věnována všem výčepákům a konzumentům piva. Předpokládám,“ odmlčel se na pár vteřin, aby vzápětí zahromoval, „že konzumentů alkoholu je tady většina!!“ Načež spustili píseň Stánek u Johna Debila. „Visáči“ si vysloužili zasloužené ovace, a nebýt pauzy, vyplněné trapným PR pořadatelské agentury, mohl se večer přesunout do své hlavní části mnohem plynuleji.
Aréna znovu potemněla krátce před devátou. Nedbaje Haubertových výzev („Je tady dost zima a nedoporučuju spát na zemi!“) si nejeden společensky unavený pankáč ustlal na okrajích ledové, dřevem pokryté plochy. O dost přišel.
Který je rok?
Iggy Pop nastoupil za doprovodu původních členů The Stooges Scotta a Rona Ashetonových; baskytaru obstaral Mike Watt (bývalý člen Minutemen nebo fIREHOSE, na hudební scéně doslova legenda, např. Red Hot Chili Peppers mu věnovali svou desku z roku 1991 Blood Sugar Sex Magik), na saxofon se v průběhu večera přidal také Steve MacKay. Byl to ale do půl těla nahý Pop (61), kdo byl hlavní hvězdou a středem pozornosti.
„We are fucking Stooges. We are fucking happy to be here!“ Už od první skladby, Loose z desky Fun House (1970), běhal po pódiu jako smyslů zbavený, nekontrolovatelně vřískal, házel mikrofonem a s „hladovým“ výrazem šílence hledal místo, kde ještě nebyl. Skutečnost, že na jednu nohu kulhá, mu pranic nebránila v jeho kvazitanečních kreacích. Na reproduktor se vyhoupl s elegantní samozřejmostí a předvedl ukázkovou soulož. Hned jeden z úvodních songů, skladbu 1969, okořenil skopnutím reproduktorů ze strany pódia a při hitu I Wanna Be Your Dog se nerozpakoval a skočil šipku mezi nadšené publikum. Který že to máme rok?
Setlist postavili The Stooges téměř výhradně na skladbách slavných alb přelomu 60. a 70. let. Písně T. V. Eye, 1970 (I Feel Alright) nebo Real Cool Time – všechny byly zahrány s takovou vervou, jako by byla sotva polovina sedmdesátek. Kapela zřejmě používá nějaký druh teleportu, protože i Popovo (mimo)pódiové řádění odpovídalo spíš době před třiceti lety.
V No Fun si na pódium přizval skoro dvě desítky fanoušků a společně si tam udělali večírek. Ač na to ochranka musí být dávno zvyklá, na pankáče se dvakrát zdvořile netvářila – zato frontman byl šťastný jako děcko, které konečně dostalo svoji těžce vydupanou a vyřvanou vanilkovou zmrzlinu.
Jako z archivních snímků
Jeden zásadní problém ale koncert měl. Jakmile se zvuk se třetí písničkou usadil, Pop se rozhodl, že shodí i zbytek reproduktorů z pravé strany – a podařilo se mu to na jedničku. S výrazem velké spokojenosti pokračoval ve své zběsilé produkci, ale kvalita zvuku v hale klesla na nějakých odhadem 60 procent. Pár stovkám rozdováděných fanoušků v kotli to bylo zřejmě úplně jedno a The Stooges to nakonec zvládli docela dobře. „Fuck! Shit! Fuck! Shit!“ vyřvával Pop a pár vteřin po něm už celá aréna. První, asi hodinovou část koncertu uzavírali všichni zpocení, pošrábaní a dokopaní, ale publikum bylo připraveno vyřvat si své hrdiny zpátky.
Ti na sebe nenechali čekat dlouho a koncert dotáhli skladbami z loňského alba The Weirdness a Iggyho sólovky Skull Ring. „Thank you. Thank you so fucking much. So fucking much. So fucking much!“ Iggyho slovní zásoba byla po dobu koncertu dost omezená a šablonovitá, ale působila neuvěřitelně opravdově. Zdálky celá pódiová scenerie, včetně zkroucené zpěvákovy siluety, vypadala jako vystřižená z archivních snímků konce 70. let. Punk v podání The Stooges vypadal dobře. Vůbec ne mrtvý.
