12. září 2016 7:00 Lidovky.cz > Zprávy > Osudy 20. století

Ignác Bilík: Komunisti byli horší než gestapáci. Ti také fackovali, ale nechtěli vymyšlená přiznání

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 51Diskuse
Ignác Bilík | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Ignác Bilík | foto: Post Bellum
Ignác Bilík vystudoval učitelství, jako člen Obrany národa byl zatčen gestapem a odsouzen na šest let za velezradu. Prošel několika německými kriminály, v roce 1945 byl propuštěn. Za ukrývání a pomáhání k útěku hledaným osobám byl po převratu zatčen komunisty. Za velezradu byl odsouzen ke dvanáctiletému žaláři. Prošel věznicemi Mírov, Leopoldov, poté uranovými doly na Jáchymovsku (Rovnost, Prokop, Vykmanov) v Leopoldově seděl s Gustavem Husákem a Richardem Slánským. Ke své původní profesi nikdy nevrátil a živil se jako zedník.

„Gestapáci, na rozdíl od estébáků, nevynucovali od lidí přiznání na základě vykonstruovaných procesů.“

Ignác Bilík se narodil 31. července 1920 v Boršicích u Buchlovic na Uherskohradišťsku do rodiny malozemědělce. Otec, ruský legionář, vlastnil sedm hektarů půdy, s manželkou měli šest dětí. „Moseli jsme pomáhat, tak jsme pomáhali, ale já jsem v tom nikdy neviděl nejakou křivdu, to byla samozřejmost.“ V Boršicích a Buchlovicích vychodil měšťanku, poté čtyři roky studoval učitelství pro základní školy v Učitelském ústavu ve Svatém Janu pod Skalou u Berouna.

Zatčen gestapem

„Dolní Počernice, tam jsem učil náboženství, a ten rok 1940 mě zavřelo gestapo, protože jsem byl v Hradišti vedený na Obraně národa. Tam se našlo moje jméno, tak chtěli vědět, jak to bylo. Tak jsem řekl, jak to bylo. ́A vy jste chtěl střílet po našich vojácích? ́ Povídám: ́Ano. ́ Tak jsem hned dostal facku. Tam od nás, to byl JUDr., tak on věděl, že jim nesmí na sebe nic říct. Ptali se ho: ́Vy jste chtěl střílet na naše vojáky? ́ On povídá: ́Ne. ́ ́Tak proč jste měl tu zbraň? ́ ́No, když jsme čekali, že bude válka, tak jsem chtěl nejakého toho zajíca střelit, abych se měl čím živit. ́ Oni se tomu smáli, že si to tak vymyslel, a nic mu neudělali. Vím, že kdybych toto řekl po heydrichiádě, tak jsem šel na popravu. Ale tenkrát ne.

Do Kounicových kolejí mě poslali a z těch jsem odjel do Breslau, tam jsem byl souzen a dostal jsem šest roků za přípravu velezrady. Tady potom jsem dostal v Hradišti za velezradu dvanáct roků. Když jsem řekl: ́Jakto, vždyť já jsem žádnou velezradu neudělal, já jsem jenom pomáhal za hranice, ́ zástupce generálního prokurátora doktora Javory mně řekl: ́Vy jste se nedopustil velezrady se zbraní, to byla ideová velezrada. ́ A to bylo tenkrát horší než ta se zbraní. Já povídám: ́Tak mně, pane prokurátore, ukažte paragraf, kde je ideová velezrada. ́ A on mně neřekl nic na to. Když potom byly ty kriminály (v Německu) přeplněné, tak vzali transport do nějakého koncentráku. A mě to vždycky minulo, tak já jsem v koncentráku nebyl, jenom v těch kriminálech.“

V německých kriminálech

U soudu v Breslau dostal Ignác Bilík šest let za přípravu velezrady. „Potom jsem jel po kriminálech. Napřed Breslau, potom Kassel. Potom se ze západu přiblížila fronta, tak nás naložili na vagony a jeli jsme do Bavorska a Rakouska. Tam už byl konec války, tak mě to všecko minulo, nic se mně nestalo. V Rakousku si pamatuju, že jsem byl hrozně zavšivený, tak už mě ani nebavilo ty vši chytat. Kolega, učitel Blaha ze Znojma mně to pomáhal vychytat.“

Předtím na marodce se mnou byl jeden Němec a ten dostával přídavek, který nesnědl. On to začal jest, ale už nechtěl, tak já jsem vzal ten jeho šálek a snědl jsem to po něm. Ale on tam byl s tuberou na umřítí. Mně to bylo jedno, akorát že jsem se mohl najest. To jeho bylo lepší, to jsem si pochutnával. Ale nedostal jsem tuberu, nic mně nebylo.“

Krátce na svobodě

Po květnovém osvobození roku 1945 se Ignác Bilík vrátil domů do Boršic, kde se oženil. Na svůj návrat vzpomíná takto: „Já jsem měl schované jakési protikomunistické letáky, tak jsem jich hledal, kde jsou. Měl jsem je u sekačky, ale nic tam nebylo. Ptal jsem se tatínka a ten říká: ́Já jsem je našel, tak jsem to zničil, protože jsem věděl, že to ti nesmí najít. Já jsem věděl, co jsou Němci, ale i komunisti. ́ On, když mě zavřeli a dostal jsem těch dvanáct roků, tak řekl mé manželce, že už se nevrátím, že to už je konec. Že on to zná z Ruska.“

„Jste horší než gestapáci.“

Osudy 20. století

Lidovky.cz pro čtenáře vybírají zajímavé osudy lidí zapsané a uložené v digitálním archivu Paměť národa.

Jste přesvědčeni, že autentické vzpomínky lidí, jichž se bezprostředně dotkly dějiny 20. století, musejí být zachovány? Vidíte smysl ve vyprávění příběhů, které v učebnicích dějepisu nejsou? Staňte se členy Klubu přátel Paměti národa a podpořte natáčení svědectví.

Paměť národa - partneři

Další životní osudy najdete na lidovky.cz/pribehy.

V roce 1951 byl pan Bilík opět zatčen, tentokrát komunisty, za ukrývání a pomáhání k
útěku hledaným osobám. Vyslýchán byl v Uherském Hradišti: „Ale když mě začal Višénka vyšetřovat, on už je mrtvý, a ještě Zlámalík z Polešovic, tak ten Višénka se mě ptal: ́Pane Bilík, co si o nás myslíte? ́ Já povídám: ́Že jste horší než gestapáci. ́ A ho to nějak zarazilo... U mě při prohlídce našli v knížce sokolská hesla z posledního sletu. Měl jsem tam: ́Beneš patří na sletiště, Gottwald patří na smetiště. ́ Tak nejdřív tvrdili, že jsem to vymyslel a rozšiřoval. Tak jsem povídal, že jsem nebyl takový podnikavý. Když jsem jim řekl, že jsou horší než gestapáci, ten Višénka chtěl tři týdny vědět, od koho jsem to dostal. Já jsem jim řekl, že jsem to nevymyslel, ani nerozšiřoval, ale že jsem si to jenom schoval na památku. Tak chtěl vědět, od koho jsem to dostal. To už jsem byl natolik chytrý, že jsem jméno neřekl a nechal jsem to na sobě. Chtěl mně ukázat, že nejsou gestapáci, tak mě nemučil, ale tři týdny to trvalo, kdy chtěl, abych to řekl. Ale víc po mně nechtěli, kdo mně dal ty hesla sokolské. Ten vyšetřovatel Miloš Zlámalík z Polešovic byl pomocný. Hlavní byl Višénka, ten se nafukoval. A tento Miloš, on se nudil, tak aby také něco řekl, tak: ́Pane Bilík, to je na Vás, co? Gottwald patří na smetiště. ́ Povídám: ́Vidíte, ode mě jste to neslyšeli a já od vás už dvakrát. ́ Tak jsem měl konec s výslechama a se všeckým. Já jsem toto řekl, tak oni chtěli dokázat, že jsou lepší. Ten Miloš se mně chtěl vysmívat, tak to pořád opakoval, a já jsem ho chytl za slovo, tak se cítili tak zahanbení, že už mě nechali být a už po mně nic nechtěli.“

Ve vazbě v uherskohradišťské věznici strávil Ignác Bilík rok do doby, než proběhl soud. Na pobyt ve vazbě vzpomíná takto: „Ostré světlo do očí, pochodování celý den i noc po pokoji. Já když už jsem nemohl, tak jsem si sedl. Oni začali bušit na dveře. A když jsem nestál, tak donesli hadicu a ostříkali mě.“

Rozsudek a trest

V březnu 1952 byl před státním soudem v Uherském Hradišti vynesen rozsudek nad celou jedenáctičlennou skupinou a Ignác Bilík byl za velezradu odsouzen ke dvanáctiletému žaláři. Prošel Mírovem, Leopoldovem a poté uranovými doly na Jáchymovsku: „Na Mírově jsem byl rok, v Leopoldově myslím dva a na Jáchymovsku to napřed byla Rovnost, potom Prokop, poté mě dali na ústřeďák a v roce 1960 už byl konec, tak mě odtamtud pustili.“

Mezi nejsmutnější zážitky Ignáce Bilíka patří případ doktora Součka, lékárníka z Uherského Brodu, se kterým se potkal ve vězení: „Toho chtěli donutit, aby podepsal vymyšlenou akci se zbraněmi. Když potom podle hlasu slyšel manželku a oni mu vyhrožovali, že pokud to nepodepíše, zavřou ji, tak to podepsal. Podepsal, že sbíral zbraně, aby zachránil manželku. Toto já neuznávám. Toto gestapáci nedělali. Oni také fackovali, když se nechtěl přiznat. Ale nechtěli, aby se člověk přiznal k tomu, co neudělal. Nevynucovali přiznání na základě vykonstruovaných procesů.“

„Čekám, až to praskne!“

„V tom Mírově mám jeden takový zážitek. Z naší skupiny, to byl kaplan Felix Davídek, když byl filcunk, otevřely se dveře, zavolalo se ́Pozor! ́, každý se musel postavit do pozoru a oni dělali prohlídku. Jednou tam také tak došli a zavolali ́Pozor! ́ Felix se vůbec nepostavil do pozoru a díval se z okna, ze kterého byl pěkný rozhled. Velitela to vzteklo: ́Davídek, co tam děláte? ́ On nic, pořád se díval z toho okna, tak on vešel až dovnitř a zas na něho: ́Odsouzený Davídku, co tam děláte? ́ A on povídá: ́Čekám, až to praskne! ́ Oni nevěděli, co mají dělat, tak ho dali k raportu a dostal za to osmadvacet dní temnice. Já jsem mu povídal, co si tak zahrává, a on na to: ́Já si tam aspoň odpočinu. ́ Nemusel tam dělat ty štrykovačky, ty síťky, anebo ty obálky.“

V Leopodově s Husákem a Richardem Slánským

V roce 1954 se Ignác Bilík dostal do kriminálu v Leopoldově na Slovensku: „Do Leopoldova jsem přijel, když zemřel Stalin a Gottwald. Do té doby to bylo vyhlazovací, ale poté se to prý úplně změnilo.“

Na jedné z leopoldovských cel seděl Ignác Bilík s budoucím československým prezidentem Husákem: „V Leopoldově jsem byl na světnici s Gustavem Husákem. Tož na něho mám takovú vzpomínku. On dělal takového čestného mukla. To peří, tam se těžko dělala ta norma. Přišlo se na to, že když chlapi nalijí kýbl vody do toho draného peří, tak ta norma bude aj překročená. A tento Gustav, ten nechtěl s nama dohromady, nechtěl ošidit ty zákazníky venku, tak poctivě dělal a nenechal si tam nalét tu vodu. To je fakt toto, to jsem viděl. A my jsme na to nedbali, enom když jsme měli splněné. A on neměl. My jsme dostali o krajíček chleba víc a on ne. Jako kamoš tam byl dobrý, normální. Ale jako blbec komunistickej byl blbec. To jsem mu řekl. Totiž pořád ten komunismus uznával a Rusáky, Sovětský svaz ten nemožem zradit. A ani je nechtěl šidit v peří.“

Kromě Husáka zde Ignác Bilík potkal také Richarda Slánského, který jako mnoho jiných vězňů nevěděl, proč jej komunisté zavřeli: „Rudolfovi Slánskému, Richardově bratrovi, na návštěvě v Moskvě ukradli dcerku a Löbl po tom pátral a zjistil, že to udělala manželka nějakého velikého komunisty, že ona mu tu dcerku sebrala. Rudolf Slánský se to bál oznámit, že mu tu dcerku sebrala, tak to neoznámil. Tak toto když mně Löbl vykládal, tak říkám: ́Tak, dobře kurvě tak, že ho pověsili. ́ Richard Slánský, on byl velvyslancem v Íránu, dojeli pro něj, ať se vrátí, tak se vrátil. Oznámili mu, že je zatčen. Dostal facku a že bude souzen. No tak byl souzen, ale provaz nedostal. On to vykládal, on to netajil, aj o tom bráchovi, že se bál ohlásit zmizení dcerky. Löbl, ten to měl prohlédnuté, ten byl nejrozumnější. Právě on také přemýšlel, proč ho zavřeli. Tak přišel na to, že jednou jel s tím Vyšinským a zkritizoval něco, myslím jestli ne toho Rudu kvůli té holčičce. Tak potom toto byla odplata, že ho zavřeli. Ale on se nesral.“

Spoluzakladatel KSČ v Kladně Josef Maxa v SSSR

Z leopoldovského kriminálu si Ignác Bilík odnesl také vzpomínku na spoluzakladatele kladenské KSČ Josefa Maxu a pozdějšího prezidenta Antonína Zápotockého: „To tam byl, jmenoval se Josef Maxa, a zakládali v Kladně se Zápotockým komunistickou stranu. Potom byl vybraný, aby se šel zocelit do Sovětského svazu jako komunista. Tak vykládal, co všecko zažil. Jak přejeli hranice, tak tam jich rozesadili. Dělníky, komunisty dali do dobytčáků, ale tento Josef Maxa byl tesařský mistr, takže u nich inženýr, tak on dostal normální vagon. Dali ho dolů kdesi na Krym a tam dělali nějakou halu nebo divadlo, tak on tam vedl ty tesaře a provedl. A měl takové postavení, že měl volno v sobotu, v neděli a dostal koňa a takovou bryčku, že mohl jet aj do terénu, tak jel. A když přijel nekde do nejakej dědiny, tak nikoho tam nenašel. Všeci zmizeli, lidí tam nebylo. No tak napřed mu to bylo divné. Tak nechal daleko před vesnicí koníka, vzal si obyčejné pracovní šaty, došel tam a chytil jakési stařečky. Oni před ním utěkali, tak on jich zachytil. Ptal se, proč se bojí, proč utíkají. Ja, tož když on je veliký tovaryš, tak oni mysleli, že jich chce dat zavřít. Tak toto tam takové poměry. Tak jak dojel dom, tak vzal legitimaci a řekl Zápotockému, co tam zažil, co to je. Že je to všecko podfuk, ten komunismus. A že on vystupuje z tej strany a vystoupil. A Zápotocký ne, on zostal. Pamatuju si, jak byl Zápotocký zvolený prezidentem, tak potom začaly ty famfáry a my všeci na tom peří jsme začali řvat: ́Tonda je vůl! ́ Ale všeci tak z plna hrdla, že sa až okna třásly, že ti bachaři nevěděli, co mají dělat. Jestli už není převrat nebo něco. To jsme si tak ulevili, tak jsme řvali, opravdu se třepaly okna. Potom vždycky, když nás zavolali na nejaké školení a jak se tam ozvaly ty famfáry, tak my jsme vždycky začali: ́Tonda je vůl. ́ A nic sa nestalo.“

„Člověk se nemá nechat, vždycky klást odpor.“

V Leopoldově zažil Ignác Bilík i úsměvné momenty: „On ten Američan (říkali mu Američan, ale byl to Němec) také neměl těch roků moc, tak chodil v té věznici na prácu. Když stavěli pec a ten komín, on tam chodil pomáhat. Až byl postavený ten komín, tak on po tom venkovním žebříku vylezl nahoru na komín. Bachařom se to nelíbilo: ́Ve jménu zákona, slez dolů. ́ Kterýsi ten bachař lezl po žebříku za ním, ať jde dúle a až tam skoro byl, tak ten Američan ho začal oscávat. Tak ten bachař slezl dúle. No a Američan šel do korekce a ještě se s něma popral. On se uměl prat a oni ne. To jsem zjistil, že člověk se nemá nechat, vždycky klást odpor. Oni se cítili, že jsou cosi. Ale toto se stalo po roce 1954. Do té doby to bylo tvrdé, to by myslím nepřežil.“

V „jáchymovském pekle“

V roce 1956 byl Ignác Bilík převezen z Leopoldova do uranových dolů na Jáchymovsko. Nejdřív na Rovnost, poté na Prokop a Vykmanov: „Na Rovnosti jsem byl jako lamač, ale kdyby nebylo Zdenka z Blatnice... Když jsem přijel na tu šachtu, to nás tam přijímal jeden Rusák. On nás chytil za svaly, ale já jsem měl jenom kosti. Sbíječku jsem nemohl unést, ale přesto jsem byl vyhodnocený jako lamač. Jeden mladý kluk, Zdeněk Navrátil z Blatnice, viděl, že to nemůžu unést, tak to dělal za mě. Potom jsem dostal nášup, že jsem splnil normu, tak jsem trochu zesílel. Ale to byla Zdeňkova zásluha, byl šikovný na prácu. Tak jsem to přežil, díky Zdeňkovi, velice snadno a dobře.“

Jako lamač dostal Ignác Bilík přilbu, mundúr, ale proti záření nijak chráněný nebyl. Vzpomíná na svého krajana p. Josefa Cukra, který byl vystaven silnému záření na Věži smrti ve Vykmanově: „Jeden od nás, Josef Cukr, ten v té Věži smrti mlel uran čtyři roky a také nic, žádná ochrana, prachu z toho bylo, to dýchal.“

Ve Vykmanově se Ignác Bilík setkal s dalším krajanem, se sochařem Josefem Šlezingerem: „On musel ve Vykmanově dělat nějaké komunistické sousoší, ale při tom vytesal křížovou cestu. Stojí v Ostrově nad Ohří. On byl ohromný člověk, aj sochař.“

Na svobodu

V roce 1960 se Ignác Bilík dočkal při velké amnestii propuštění na svobodu a v devadesátých letech byl rehabilitován. K učitelskému povolání se po návratu z kriminálu už nikdy nevrátil, i když s dětmi pracoval rád: „Já jsem rád učil, já jsem to s děckama uměl. Udělal jsem i zkoušky na měšťanku, ale už jsem tam neučil. Já jsem pětky nedával. Povídal jsem, že se nikdo nemusí bát, že propadne. A na jedničku mosí umět. A ještě jsem zavedl veliké jedničky přes celou stránku. A ty děcka, ty by se rozškubaly. Mě se to tak líbilo, já bych učil. Ale když jsem nesměl, tak jsem vydělával peníze. Měl jsem mladšího kamaráda, který byl u zedníků, a on mě vzal do jejich party.“

„Komunismus neuznává člověka jako člověka a toto já jim nemožu odpustit.“

Teď jsem byl v hospodě a nějak tam politizovali u stolu a jeden povídá: ́A mě to všecko sere, tak já budu volit komunisty. ́ A já povídám: ́Aspoň ukazuješ, že jsi pěkný blbec. ́ “

Pavla Krystýnová pro projekt Příběhy 20. století - Post Bellum
  • 51Diskuse




REGISTRACE NA SERVERU LIDOVKY.CZ, NEVIDITELNÉM PSU A ČESKÉ POZICI

SMS Registrace

Diskuse LN jsou pouze pro diskutéry, kteří se vyjadřují slušně a neporušují zákon ani dobré mravy. Registrace je platná i pro servery Neviditelný pes a Česká pozice. více Přestupek znamená vyřazení Vašeho telefonního čísla z registrace a vyřazený diskutér se již nemůže přihlásit ani registrovat pod stejným tel. číslem. Chráníme tak naše čtenáře a otevíráme prostor pro kultivovanou diskusi.
Viz Pravidla diskusí. schovat

Jak postupovat

1. Zašlete SMS ve tvaru LIDOVKY REG na číslo 900 11 07. Cena SMS za registraci je 7 Kč. Přijde Vám potvrzující SMS s heslem.

2. Vyplňte fomulář, po odeslání registrace můžete ihned diskutovat

Tel. číslo = login,
formát "+420 xxx xxx xxx"
Kód ze SMS je rovněž heslo
Vaše příspěvky budou označeny Vaším jménem, např. K. Novák.
* Nepovinný.
Odesláním souhlasíte s Pravidly diskusí.

Akční letáky
Akční letáky

Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!

Najdete na Lidovky.cz