Čtvrtek 28. března 2024, svátek má Soňa
130 let

Lidovky.cz

Ikarus: Příjemný, ale ne zásadní

Kultura

  8:05
PRAHA - Jaromír Nohavica vydal novou desku Ikarus. Těm, kteří ji chtěli mít doma ještě před oficiálním „pultovým“ prodejem, nabídl umělec, aby si ji objednali z jeho webových stránek.

Jaromír Nohavica foto: Pavel WellnerLidové noviny

Deska Ikarus vznikala na osmi koncertech v Ostravě během týdne od 17. do 24. ledna. Fanoušci na ní najdou patnáct písní, které složili Nohavica, Vysockij a Beethoven, a to v poměru 13:1:1.

Album Ikarus bylo napjatě očekáváno nejen proto, že jde o další desku od jednoho z nejlepších českých písničkářů, ale také proto, že zároveň s ním měla přijít konfrontace s písní Jaroslava Hutky Udavač z Těšína. V té Hutka odsuzuje Nohavicovu spolupráci s StB a donášení na Karla Kryla po jejich setkání v srpnu 1989 ve Vídni. K písni se tehdy Nohavica nechtěl vůbec vyjádřit, na albu Ikarus tak učinil hned několikrát - a ne vždy se mu to vydařilo. Některé skladby zní až zbytečně jedovatě a vztekle, jinde to zase přežene s patosem - celkovou úroveň desky ale zvedají nadprůměrné Nohavicovy písně, kterých na Ikarovi není zase tak málo.

Beethoven ne, Vysockij o fous
„Udavač z Těšína, koncert mu začíná, vtíravým hlasem svým bude nám zpívat,“ uvedl by zřejmě desku Jaroslav Hutka. Nohavica otevírá koncert, potažmo nahrávku, asi nejtypičtější písní, která dobře mapuje náladu čtyřicetiminutového celku; snaží se toho říct víc, než je schopen slovy vyjádřit. Občas napoví tón hlasu, jinde zabarvení strun na kytaře.

Mezi lepší skladby patří Mám jizvu na rtu, kde hostuje Dalibor Cidlinský na piano,vtipná Ostravian Pie nebo zmíněná úvodní Já si to pamatuju. Naopak výpůjčka melodie Ludwiga van Beethovena, na kterou je navléknutý původní český text, je nepřesvědčivá, a i Vladimir Vysockij, byť jeho umělecký život několikrát ten Nohavicův protíná, nezní made in Český Těšín úplně bezchybně. Ačkoliv „znít bezchybně“ záměrem celého pokusu jistě nebylo.

Nohavica má svůj dost těžko zaměnitelný rukopis, který mu navíc v komorní atmosféře koncertu a jen s akustickou kytarou nedovolí nikam odbíhat ani experimentovat. Na jednu stranu se tu písničkář představuje tak, jak jej mají fanoušci nejradši (tedy jen v doprovodu kytary a klidně i s malými chybičkami), na druhou stranu přináší v aranžích a přístupu k tvoření hudby jen pramálo nového. Vznikla docela příjemná, ale ani pro Nohavicovy fanoušky, ani pro ty ostatní nijak zásadní deska.