Inscenace o Mašínech nemá hluchá místa

Inscenaci, která má podtitul Česká (mašín)érie, lze zařadit do stále oblíbenějšího žánru dokumentárního nebo chcete-li sociologického divadla, které u nás zatím není příliš rozšířené. Věnuje se mu třeba brněnské Divadlo Feste a Jiří Honzírek, lze sem také zahrnout Miroslava Bambuška. Ve vyšším řazení lze pak pochopitelně všechny tyto projekty shrnout do škatulky s názvem divadlo politické.

Díky festivalu německého divadla jsme u nás viděli již řadu projektů všímajících si různých společenskopolitických jevů od slavného Rimini Protokoll až po letošní She She Pop. To, s čím přichází Havelka a jakou metodu volí, je však zcela unikátní a svou naléhavostí předčí vše, co bylo dosud zhlédnuto. Konečně někdo stvořil domácí variantu, která je originální a pro české publikum také vysoce aktuální.

A navíc nejde jen o důmyslné rozebírání věčného sporu, zda byli bratři Mašínové vrazi, nebo hrdinové, jde také o překvapivě přesnou sondu do myšlení současné společnosti. Havelka inscenaci nastudoval s letošním absolventským ročníkem katedry alternativního a loutkového divadla. Interpretování vzdálené historie, která již téměř nemá pamětníky, dostává v podání mladých herců zvláštní rozměr, snad i trochu záměrné naivity, s níž režie také pracuje, a objektivizujícího odstupu. A nutí zamyslet se i nad tím, že aktéři, o nichž se hraje, byli v době, kdy šli proti komunistickému režimu, ještě mladší než ti, kteří je ztvárňují. Jiří Havelka také hovořil o tom, že přístup studentů k tématu nebyl ničím zatížený a že se jejich stanoviska utvářela až v průběhu vzniku inscenace.

Bez hluchých míst

Režisér našel skvělou metodu, rozkrývá celou problematiku pomocí kriminalistické rekonstrukce. Jeviště se stává „výslechovou místností“ a od hlediště je odděleno průhlednou stěnou. Technicky vzato, divák má odstup, ale chladná rekapitulace událostí, tak jak se mu předkládá, jej nesmírně atakuje, vtahuje.

Uzavřený prostor, který má po straně regály se složkami případu, je také „ohavně“ vysvícený zářivkami a umělé světlo tu opět funguje jako další dimenze. Používají se propriety, jež divák zná z detektivek - třeba držáky s čísly označujícími místo činu, na šedé podlaze se zakreslují siluety obětí a podobně. Jednotlivé epizody příběhu Josefa a Ctirada se rekapitulují ve stylizované zkratce: zpomaleně a mechanicky. Tímto způsobem se zdivadelňují a do dramatických situací převádějí přepadení služeben SNB v Chlumci nad Cidlinou a Čelákovicích a vozu s výplatami, které skupina bratří Mašínů provedla v letech 1951 a 1952.

Herci oblečení do neutrálně šedých obleků (muži) a kostýmků (ženy) děje předvádějí v náznaku a zároveň je bez emocí slovně popisují, čímž se vše ještě zabarvuje do výmluvné grotesky. Herec nožem dvakrát projede po hrdle ležícího příslušníka SNB a nevzrušeně pronese: podřezávám, další dupe po podlaze se slovy rozkopávám trezor a tak dále. Vše se několikrát zopakuje a každá varianta významově i divadelně posune, což je výtečný prostředek ke stálému iritování diváka. K tomu se ještě přidružuje divadelní využívání dalších pramenů - pitevních protokolů, policejních zpráv, svědectví pamětníků.

Režie stále udržuje rovnováhu, ve chvíli, kdy hrozí, že se pomyslné závaží sympatií začne přiklánět na jednu stranu, dostane divák další „pecku“ z té druhé. Začne-li pochybovat o tom, zda v teroru rozpoutaném komunisty lze zabíjet i ty, kteří mu sloužili nepřímo, dostane se mu strohého vylíčení, jak krutě umírala Milada Horáková, kterou její vrazi nechali čtvrt hodiny viset na oprátce, takže se pomalu udusila. Vysloveně komickým pandánem k tomu všemu je pak epizoda ze seriálu Třicet případů majora Zemana, příslušně překroucená v duchu režimní propagandy.

Havelka nestraní nikomu, jen skládá fakta a stanoviska otáčí ze všech možných úhlů. A protože má smysl pro humor, nechybí tu ani rozmanité komické detaily. Ty jsou více přítomné v další tematické linii, kterou je nekončící vzrušení nad případem stále probíhající napříč celou naší společností.

Co na Mašíny říká Facebook?

Tady se režie velice trefně dotýká i fenoménu internetových diskusí i internetu samotného, ostatně i slovníková hesla z Wikipedie fungují jako absurdní pointy. Herci imitují postavy šílených diskutérů z internetu, samotné Mašíny v televizních debatách a rozhovorech, politiky a další aktéry autentických publicistických pořadů ve všech médiích. Pro ilustraci: na dotaz moderátora, zda byli bratři Mašínové hrdinové třetího odboje, odpovídají pozvaní historikové naprosto rezolutně: ano i ne.

Inscenace má i přesné načasování, minutu pot, co jsem se poprvé podívala na hodinky, skončila. Čas je beze zbytku využit, neexistují tu žádná hluchá místa, režie žene téma svižně před sebou a ví, kdy skončit, aby se neopakovala. Na závěr může každý divák roztrhnout lístek, který dostal, na dvě poloviny a do hlasovací schránky vhodit buď vraha, nebo hrdinu. Co si mysleli ostatní, se dozví na Facebooku. Možná je překvapí, co soudí vesměs mladé publikum. To se přiklání k většinovému názoru, a tak zatím vedou vrazi...

U tak kontroverzního tématu je stejně těžké vzdát se vlastního stanoviska, a i když Já, hrdina všemi silami bojuje o ambivalenci a objektivitu, osobní a možná i mimoděčně zvěřejňované postoje herců se do celkové výpovědi stejně profiltrují. Nejsou však u každého stejné a je zajímavé sledovat i tuto rozporuplnost.