14. srpna 2015 6:30 Lidovky.cz > Zprávy > Lidé

POHNUTÉ OSUDY: Irena
Kačírková. Odsouzená k samotě

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 6Diskuse
Irena Kačírková | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Irena Kačírková | foto: ČTK
Málokomu osud nadělil do rukou lepší karty: bohatá rodina se služkami, perfektní vzdělání, aristokratická krása a nesporný herecký talent. Jenomže život nehraje podle pravidel. Ireně Kačírkové zůstal hodně dlužný.

Kdyby se narodila jindy a jinde, mohla si podmanit filmový svět. Jenže se strefila do Československa reálného socialismu. Se vším všudy. Se stopkou u filmu i s vydíráním StB. Role angažovaných traktoristek ani uvědomělých soudružek z lidu se pro ni nehodily, krátký nádech, který pro ni znamenala 60. léta a slavná Radokova éra v Městských divadlech pražských, definitivně zatípla normalizace. Byla odleskem starých časů, ve filmu zůstala uvězněná v rolích koketních, povrchních paniček, talent mohla vložit především do divadla. 

Pro veřejnost držela až do posledních dnů tvář divadelní heroiny, uvnitř zůstala osamělou ženou, jež na bedrech vleče zatraceně těžký náklad. A přitom si nikdy nestěžuje. „Když jsem přišla do nemocnice převzít, co po mámě zbylo, dostala jsem župánek, bačkůrky a čtyři kartony amerik... To bylo vše. Byl to takovej její podpis,“ líčila v televizním dokumentu Ten drak jednou spadne hereččina dcera, scénografka Kristina Novotná. 

Nejkrásnější ženy umírají samy

„Byla až moc krásná. Až moc. To je přeci známá pravda, že nejkrásnější ženy umírají samy. Chlapi si na ně netroufají, radši vybírají mezi průměrem,“ říká jedna z nejbližších kamarádek Kačírkové, herečka Jana Šulcová. „Irena navíc vynikala inteligencí, měla úroveň. A to bylo vysloveně na obtíž.“ Kostýmní výtvarník Jan Skalický její půvab vystihl slovy: „Měla smutný oči Jeanne Moreau a vášnivou pusu Brigitte Bardot.“ Jenomže jestli se krásné Kačírkové něco nedařilo, byly to paradoxně vztahy. Jedno nepodařené manželství, z nějž vzešla dcera Kristina, a pak série kratších či delších vztahů s kolegy z branže. 

Miloval ji Jiří Šlitr, režisér Starců na chmelu Ladislav Rychman, Václav Voska, ale žádný ze vztahů nepřerostl v rodinné zázemí. Nejbližšími mužskými přáteli jí byli Eduard Cupák a jeho partner Václav Květ. „Všichni jsme o ní snili, ale málokdo dosáhl tak vysoko,“ říká rozhlasový režisér Karel Weinlich. „Mezi českými herečkami bychom těžko hledali krasavici jejího formátu. Ale pozor, Irenka rozhodně nebyla do větru. Sice se dodnes mluví o její aféře s Gérardem Philipem, ale kdo ví, jak to tenkrát bylo,“ naráží na historku z poloviny 50. let. Tehdy do Prahy s velkou slávou přijel Théâtre National Populaire se svou hlavní hvězdou, tehdy levicově smýšlejícím Philipem. Kačírková, která mluvila plynně francouzsky (ale také německy a anglicky), delegaci doprovázela a slavného Fanfána Tulipána prý okouzlila natolik, že z toho vznikl románek. Tolik legenda. Jediný člověk, který zná pravdu, je hereččina dcera. „Svěřila se mi. Ale musela jsem jí slíbit, že to nechám jako příběh s otevřeným koncem,“ vyprávěla Kristina Novotná. „Prý to tak bude hezčí.“ 

Růže a komín

POHNUTÉ OSUDY

Že chce být herečkou, věděla. Narodila se 24. března 1925 v Praze, ale vyrůstala v

Ostravě, kde otec vlastnil obchod s kožešinami. Maminka, vyhlášená kráska, v něm předváděla kožichy. A jedináčkovi Ireně se dostalo vzorné péče: chodila na tanec, zpěv, učila se jazyky, všestranně se rozvíjela, aby se po gymnáziu mohla přihlásit na vysněnou konzervatoř. 

Irena Kačírková

Irena Kačírková

O jejím entrée do hereckého světa se vyprávějí legendy. „Ladislava Peška tehdy napadlo, že by součástí zkoušky měla být promenáda v plavkách. Irena to měla nakoukané od maminky, ladně vešla do učebny, odložila kabátek - a bylo vymalováno,“ vzpomínala spolužačka a pozdější herecká kolegyně Nina Jiránková. „Pak jí dali růži, ať s ní hovoří, jako by ji sváděla. To byla její parketa! No a mně řekli, abych předvedla komín,“ smála se. Po škole spolu zamířily do Realistického divadla, kde zkoušky začínaly zpěvem budovatelských písní a četbou z Rudého práva. Vydržet se do dalo akorát rok. Poté obě mladé herečky spolu se skupinou herců jako Svatopluk Beneš, Lubomír Lipský či Miloš Kopecký oslovil ke spolupráci režisér Ota Ornest, který právě přišel do Městských divadel pražských. Téhle štaci zůstala Kačírková věrná až do smrti. „Ona se lehce dokázala převtělit do jakéhokoli stylu a charakteru. Řekl bych, že nejblíž jí byly konverzační komedie, ale to bych křivdil těm Shakespearům,“ prohlásil o ní před lety Ornest. 

První větší filmovou příležitost jí dal režisér Jiří Krejčík ve filmu Svědomí. Hrála - jak jinak - okouzlující femme fatale. Film ale rychle zapadl, slovy tehdejší kritiky patřil do „buržoazní éry“. Při natáčení se Kačírková sblížila se scenáristou snímku Josefem Aloisem Novotným. A pak to šlo rychle: 1950 svatba, 1951 narození dcery, 1954 rozvod.

Drsný střet s realitou umocnila další událost: záhy po únoru 1948 Kačírkům vyvlastnili firmu v Ostravě a rodiče - bez prostředků a bez nároku na důchod - se přestěhovali do hlavního města. Kačírková se v devětadvaceti ocitla v roli živitelky čtyřčlenné rodiny. Zvládla to. I když rodina rozprodávala majetek. Niveau se muselo držet alespoň na oko. 

„Tohle v mámě bylo. Nevyšla na ulici, dokud nebyla perfektně upravená. Už tehdy kouřila ameriky, ty stály dvacet korun - a ona nechávala v obchodech třicet korun diškreci,“ vyprávěla její dcera. A Jana Šulcová dodává: „Vždycky byla za dámu: nalíčená, vysoké podpatky. Říkala mi: ,Ještě že nemám víc peněz, já bych je všechny prohadřila!‘ To jí vydrželo až do stáří.“ 

A ke stolu židli

V roce 1951 dostala od režiséra Krejčíka další roli, Sirael v Císařově pekaři. Jenomže když natáčení převzal Martin Frič, společně s Janem Werichem roli přeobsadili - ve filmu si zahrála Nataša Gollová. O tři roky později se Kačírková s Werichem na natáčení přeci jen setkala. Hrála parádivou princeznu Drahomíru v pohádce Byl jednou jeden král. A s Fričem natočila dnes neprávem opomíjené drama o alkoholismu Dnes naposled. Sešla se silná sestava: Štěpánek, Ráž, Sovák, Menšík, Zázvorková, Brodský, Munzar, Bohdalová... 

Roku 1957 Kačírková nazpívala s Josefem Bekem duet Dáme si do bytu. K lehce prostoduché písničce vznikl v Čs. televizi videoklip, prý vůbec první v historii. „Jestli to bylo prvenství, to se můžeme jen dohadovat,“ říká filmový publicista Pavel Taussig. „Točil to tenkrát Ladislav Rychman, aby měla televize co vysílat v případě neočekávané pauzy. Takových hraných písniček pak vznikla řada. Ale jedno se musí nechat, Irena Kačírková zpívala skvěle. A z té písničky byl hit.“ 

Irena Kačírková

Irena Kačírková

Veselý duet vznikl v době,kdy Kačírkové do zpěvu vůbec nebylo. Měla co dělat s nátlakem StB, která ji lanařila ke spolupráci. Chystala se totiž světová výstava EXPO 58 v Bruselu a herečka dostala nabídku účinkovat v programu, který režírovali Miloš Forman a Alfréd Radok. Pro Kačírkovou začala pravidelně jezdit černá „šestsettrojka“. „Já si z toho pamatuju jen to, že pro maminku vždycky přijelo velké černé auto a dědeček s babičkou začali mluvit německy, abych jim nerozuměla,“ vyprávěla hereččina dcera. Nejdřív Kačírkové slibovali mezinárodní kariéru a peníze, potom vyhrožovali, že bude mít utrum u filmu, a když ani to nezabralo, vsadili na nejtěžší kalibr: Hrozili, že jí odeberou dceru, aby nevyrůstala v reakcionářské rodině. Kačírková spolupráci odmítla - a do Bruselu se místo ní vydala jiná herečka. 

Kačírková nezahořkla. Dál žila společenským životem, do bytečku na Václavském náměstí, který jí pomohl zařídit Eduard Cupák, zvala kamarády: Václava Vosku, Danu Medřickou, Václava Vydru, Ninu Jiránkovou, Vlastu Fabiánovou, Libuši Švormovou, Janu Šulcovou, Otu Janečka, Cyrila Boudu... Většinu bytu zabírala knihovna s 3500 svazky. Kačírková je prý přečetla všechny. Celé noci dokázala bdít s knihou u přetékajícího popelníku. Ve čtyřiceti pesimisticky prohlásila, že zemře na rakovinu a že bude mít i infarkty. Odhadla to přesně, s infarktem byla hospitalizovaná dvakrát. „Přišla jsem za ní do nemocnice po prvním infarktu. Ležela na pokoji – a kouřila,“ vzpomíná Jana Šulcová. 

Duší komediantka

V polovině 60. let dostala dvě větší role. Zahrála si učitelku v muzikálu Starci na chmelu a Bílou paní ve stejnojmenné komedii Zdeňka Podskalského. Těžiště její práce ale zůstalo v divadle, na jevišti Městských divadel vystoupila jako Zlodějka z města Londýna, Lady Torrance v Sestupu Orfeově, Alžběta v Marii Stuartovně, Jeffersonova Médea, zvlášť si oblíbila lehkou konverzačku Benátská vdovička. S kolegy Voskou, Němcem a Spalem hráli cizince, a protože všichni nějaký jazyk ovládali, prokládali hru slovními hříčkami. „Bylo to excelentní, půvabné a inteligentní představení, vzpomíná Pavel Taussig. „Ona byla duší komediantka, ale s intelektuálním rozměrem. Je to vidět třeba v jedné z jejích posledních televizních prací - detektivní komedii Egyptologové.“ 

V televizi zúročila i jazyky, s Marií Drahokoupilovou moderovaly televizní kurz francouzštiny. „Pravidelně jsme spolu v pátek večer natáčeli Armádní večerník,“ vzpomíná rozhlasový režisér Weinlich na natáčení s Kačírkovou, Karlem Šiktancem, Karlem Kynclem i mladým Zdeňkem Svěrákem. „Tehdy byla v módě karetní hra ,prší‘ a Irenka tomu úplně propadla. Sotva jsme se sešli, už rozdávala karty, všichni jsme hulili a nalévali si po decinkách, takže jsme většinou nenatočili zhola nic a museli se sejít znovu. Kdyby tehdejší vedení tušilo, kolikrát jsme v pondělí večerník odpálili live rovnou do éteru!“ 

Už nikdy nebudu hrát...

Po roce 1968 byla Irena Kačírková definitivně odstavená na vedlejší kolej. Z divadla musel odejít Ota Ornest a nový šéf Lubomír Poživil si přivedl tým mladých dychtivých herců. Staří museli ustoupit. U filmu dostala stopku a objevila-li se na plátně, tak jedině v malých a záporných rolích. V divadle dostávala nedůstojné štěky. 

Od února 1981 věděla, že je vážně nemocná. S rakovinou žaludku čtyři roky hrála, i když trpěla silnými bolestmi. Nikdy si nestěžovala. A těšila se z každého dne se svým vnukem, který se narodil měsíc poté, co se dozvěděla diagnózu. „Irenku jsem potkal krátce před smrtí,“ vypráví Karel Weinlich. „Byla vtipná, milá, jako vždycky. Nechtěla obtěžovat starostmi.“ Jana Šulcová zas za kamarádkou jezdila na letní byt. „Couraly jsme spolu přírodou, já se tvářila, že nevím, Irena zas, že neví, že já vím...“ vypráví herečka. 

„Pak mi jednou volala za špitálu. Byly jsme domluvené, že za ní přijdu ve čtyři, a bylo teprve poledne. Naléhala, ať přijdu dřív, že mi musí něco důležitého říct. Vyděsila jsem se, že mi chce říct, že umírá. Ale stalo se něco jiného. Poprvé se přede mnou rozplakala, že už nikdy nebude hrát. A v tom zoufalství bylo slyšet, že říká i to druhé.“ Rolí zralých žen, na které se těšila, se už nedočkala. Zemřela 26. října 1985, bylo jí šedesát let.

MARIE GIBONOVÁ, Lidové noviny
  • 6Diskuse




REGISTRACE NA SERVERU LIDOVKY.CZ, NEVIDITELNÉM PSU A ČESKÉ POZICI

SMS Registrace

Diskuse LN jsou pouze pro diskutéry, kteří se vyjadřují slušně a neporušují zákon ani dobré mravy. Registrace je platná i pro servery Neviditelný pes a Česká pozice. více Přestupek znamená vyřazení Vašeho telefonního čísla z registrace a vyřazený diskutér se již nemůže přihlásit ani registrovat pod stejným tel. číslem. Chráníme tak naše čtenáře a otevíráme prostor pro kultivovanou diskusi.
Viz Pravidla diskusí. schovat

Jak postupovat

1. Zašlete SMS ve tvaru LIDOVKY REG na číslo 900 11 07. Cena SMS za registraci je 7 Kč. Přijde Vám potvrzující SMS s heslem.

2. Vyplňte fomulář, po odeslání registrace můžete ihned diskutovat

Tel. číslo = login,
formát "+420 xxx xxx xxx"
Kód ze SMS je rovněž heslo
Vaše příspěvky budou označeny Vaším jménem, např. K. Novák.
* Nepovinný.
Odesláním souhlasíte s Pravidly diskusí.

Najdete na Lidovky.cz