Jejich obrazy jsou dialogem s tradicí, reinterpretací historické malby, často odlehčené humornou nadsázkou. S ironií poukazují na rozporuplné okamžiky vývoje lidské civilizace, zabývají se také postavením malířství, které přes vývoj nových digitálních médií neztrácí svůj nadčasový význam.
Boj proti principu originality
Oba autoři podle kurátora výstavy a ředitele Galerie Rudolfinum Petra Nedomy bojují proti principu originality, snaze umělců vymyslet za každou cenu něco, co tu ještě nebylo, která podle něj svazuje dnešní evropské a americké umění. "Obrátili se do pokladnice, jíž jsou dějiny umění, a k dílům, která považujeme za základ naší vizuální kultury," uvedl.
Viktor Pivovarov, Moskevská gotika, 2008,
Viktor Pivovarov se narodil v Moskvě v roce 1937 a od roku 1982 žije a pracuje v Praze. Je pokládán za jednoho z čelních představitelů takzvané Moskevské konceptuální školy, jejíž členové ve svých pracích reflektovali vliv ideologie na sovětský životní styl. Vedle dříve neoficiálních a dnes světově uznávaných moskevských umělců, například Erika Bulatova, Ilji Kabakova či Eduarda Štejberga, se řadí ke členům skupiny Šretěnskij Bulvar.
Kolektivní paměť jako zdroj inspirace
V roce 1999 se stal laureátem Ceny Revolver Revue. Jeho zatím nejvýznamnější výstava v Praze byla v roce 1996 v Galerii Rudolfinum. Zdroj inspirace umělce má podle Pivovarova různé roviny - nejhlubší je kolektivní paměť, pak individuální paměť a především paměť z dětství, kdy se vytváří podstata člověka. Podstatná je i kultura, prostředí, ve kterém se narodil, a sociální prostředí. Pro práci je pro něj - na rozdíl od života - důležitá i změna, aby se vyhnul umělecké rutině; mění proto občas materiál, rozměr i téma práce.
Ged Quinn, Hegel’s Happy End, 2012
Quinn se narodil v roce 1963, dnes žije v Cornwallu, na zahájení výstavy ale nemohl kvůli tamním záplavám dorazit. Jako zdrojový kód své tvorby si zvolil holandské zátiší 17. století a stejně jako Pivovarov tyto obrazy používá k naznačení nových významů. V Rudolfinu vystavuje hlavně kolekci obrazů, zátiší s dortíky, které mají tvar bunkru. Obrazy odkazují nejen ke stavbám v nichž je podle Nedomy cosi lidského i nelidského zároveň a jejichž význam je často sporný, ale i ke známému fotografickému dílu z 60. let, které se také architektuře bunkru věnuje.
