14. března 2016 6:30 Lidovky.cz > Zprávy > Lidé

POHNUTÉ OSUDY: Vlastence a ekologa Dejmala nezlomil ani komunistický kriminál

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 6Diskuse
Ivan Dejmal s Petruškou Šustrovou a Janem Frolíkem (vpravo) v roce 1972 | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Ivan Dejmal s Petruškou Šustrovou a Janem Frolíkem (vpravo) v roce 1972 | foto: Lidovky.cz
PRAHA Federální ministr životního prostředí strávil čtyři roky v komunistickém vězení. V 61 letech podlehl krátké těžké nemoci.

Nejhlouběji se mi Ivan Dejmal vryl do vzpomínek, jak trochu nahrbeně tři dny a dvě noci stojí a točí klikou cyklostylu. Někdy asi mezitím musel jíst a spát, ale to vzpomínka nějak vytěsnila. Rozmnožoval tehdy „dokumentaci o podstatě systému“, kterou připravili – tedy hlavně přeložili – členové Hnutí revoluční mládeže (HRM). Ta situace ho vystihuje dost přesně: Ivan nebyl revolucionář, byl spíše konzervativní věřící katolík, ale svoboda mu byla milejší než ideologie, a tak se po okupaci Československa spojil s lidmi, kteří byli ochotni nějak protestovat i v době, kdy už většina ostatních rezignovala.

A byl pevně přesvědčen, že ke zvůli a utlačování jiných člověk nemá mlčet. Byl také zarputilý vlastenec – a když si s ním člověk o vlastenectví promluvil, za deset minut mu bylo jasné, kudy vede hranice mezi vlastenectvím a nacionalismem: tu nikdy nepřekročil. Také nikdy nepožádal o finanční odškodnění za vězení, tvrdil, že „za práci pro vlast se neplatí“.

Ivan Dejmal se narodil 17. října 1946 v Ústí nad Labem, vyučil se zahradníkem, absolvoval Střední zemědělskotechnickou školu v Děčíně a od roku 1965 studoval agrární fakultu Vysoké školy zemědělské (VŠZ), obor zemědělské krajinářství. Doma v severních Čechách měl kolem sebe obrovský příklad, jak se to dělat nemá,abyl pevně odhodlán napomáhat tomu, aby se příroda přestala ničit. Do života mu však – stejně jako jeho generaci a celé společnosti – vstoupilo Pražské jaro a pak srpnová okupace Československa armádami zemí Varšavské smlouvy.

Ivan byl na VŠZ jedním z politicky nejangažovanějších studentů. Je příznačné, že na této škole po poměrně samovolném zániku Československého svazu mládeže nezřídili studenti Akademickou radu, tedy studentský parlament, ale studentská politika se tam odehrávala v rámci výběrového spolku, Samostatné organizace studentů. A po okupaci vstoupil do HRM: byl člověkem plurality, nevadilo mu, že někdo smýšlí jinak než on, ale své zásady by nikdy nepřekročil.

Činnost v HRM mu vynesla dva roky vězení (od ledna 1970 do ledna 1972), které strávil v pražské ruzyňské věznici a v Plzni na Borech, a vyloučení ze školy. Napsal tenkrát rodičům: „Vím přesně, kde stojím, kde je moje místo, a co jsem povinen svému poznání, své cti a myšlenkám, jež jsem přijal za své.“

Další dva roky kriminálu

Po návratu z vězení se marně pokoušel školu dokončit, a tak alespoň pracoval „v oboru“ – jako dělník u pražských Sadů, lesů a zahradnictví, tedy jako lepší metař. V dubnu 1973 byl povolán k výkonu dvouleté vojenské služby. Tam si „vydělal“ na další dvouletý kriminál – za poslech svobodné Evropy a za to, že měl „záporný vztah“ k normalizačnímu režimu... Na vojně byl jako bývalý politický vězeň samozřejmě „pod drobnohledem“ vojenské kontrarozvědky, s níž odmítl jakoukoli spolupráci.

V prosinci 1976 se podílel na vzniku Charty 77 a byl jedním z jejích prvních signatářů. Byt jeho rodiny (jeho manželka v té době čekala dítě) byl jedním z míst, kde se konaly bytové semináře – a tudíž byl zase „pod drobnohledem“ Státní bezpečnosti, která tam občas vtrhla a všechny odvedla k výslechu. Později pak vedl ekologickou komisi Charty a redigoval samizdatový časopis Ekologický bulletin – příroda a krajina prostě byly jeho světem. Znal je, rozuměl jim, a věděl, že proklamace jsou proklamace, ale pole je potřeba zorat, o zvířata se musí pečovat, a všechno to člověk musí dělat s jasným vědomím celku, jehož je součástí. Prostě skutečný ekolog.

Po 17. listopadu 1989 se okamžitě zapojil do Občanského fóra a hned v prosinci 1989 zakládal Konfederaci politických vězňů. Ale také co nejrychleji dostudoval, jakmile to bylo možné. To už pracoval na ministerstvu životního prostředí, jemuž stál od února 1991 do července 1992 v čele. Poté byl v letech 1994–1995 ředitelem Českého ústavu ochrany přírody – a pak už o něj státní správa nestála. K vlastní škodě.

Politici to s ním neměli snadné: nesnášel lež, podvod ani překrucování faktů, a byl dostatečně bystrý, aby si jich rychle všiml, a dostatečně odvážný, aby je každému důstojně a beze zlosti vytkl. Po odchodu ze státní správy se stal nezávislým projektantem, předsedou občanského sdružení Společnost pro krajinu a členem předsednictva Společnosti pro trvale udržitelný život, kterou společně s Josefem Vavrouškem založil.

Poslední „státní“ funkce, ve které působil, bylo místopředsednictví rady Ústavu pro studium totalitních režimů. Bohužel jen krátce – po několika dnech těžké nemoci zemřel 6. února 2008.

PETRUŠKA ŠUSTROVÁ
  • 6Diskuse




REGISTRACE NA SERVERU LIDOVKY.CZ, NEVIDITELNÉM PSU A ČESKÉ POZICI

SMS Registrace

Diskuse LN jsou pouze pro diskutéry, kteří se vyjadřují slušně a neporušují zákon ani dobré mravy. Registrace je platná i pro servery Neviditelný pes a Česká pozice. více Přestupek znamená vyřazení Vašeho telefonního čísla z registrace a vyřazený diskutér se již nemůže přihlásit ani registrovat pod stejným tel. číslem. Chráníme tak naše čtenáře a otevíráme prostor pro kultivovanou diskusi.
Viz Pravidla diskusí. schovat

Jak postupovat

1. Zašlete SMS ve tvaru LIDOVKY REG na číslo 900 11 07. Cena SMS za registraci je 7 Kč. Přijde Vám potvrzující SMS s heslem.

2. Vyplňte fomulář, po odeslání registrace můžete ihned diskutovat

Tel. číslo = login,
formát "+420 xxx xxx xxx"
Kód ze SMS je rovněž heslo
Vaše příspěvky budou označeny Vaším jménem, např. K. Novák.
* Nepovinný.
Odesláním souhlasíte s Pravidly diskusí.