Žádné Malagelo. Žádná Aranka. A ani žádné Na kolena. Přestože tyhle písničky patří k tomu nejlepšímu z klasického českého písničkářství a jsou to opravdové hity Ivana Hlase, autorova doména je přece jen trochu jinde. Právě takové písničky, které teď vyšly na Krásným daru. Který – pokud použijeme zažitou anglickou hudební terminologii – není Hlasovým „greatest hits“, nýbrž jednou z možných variant „the best of“. Tedy po našem: místo toho nejslavnějšího nabízí to nejlepší.
Ty nejhezčí chvíle
Myšlenka alba je vlastně jednoduchá: zapátrat v paměti, resp. na starších albech, vytáhnout písničky, na které se neprávem zapomnělo, ale jež autor dodnes považuje za povedené, a nahrát je v aranžmá odpovídajících tomu, co mohou dnes návštěvníci slyšet na koncertech. Tedy v komorní, avšak zajímavé a emočně silné instrumentaci pro Hlasovu základní doprovodnou kytaru, violoncello Jaroslava Olina Nejezchleby, obstarávající neomylné „spodní proudy“, a virtuózní, v invenčních vyhrávkách perlivou kytaru Norbiho Kovácse.
Samozřejmě, Ivan Hlas za ta léta napsal desítky skvělých písní a výběr toho nejlepšího, byť třeba poněkud utajeného, by asi každý jeho letitý posluchač sestavoval jinak. Autor této recenze citelně postrádá například Námořníkův pláč, který by v tomto obsazení a v nastaveném kontextu alba nepochybně krásně zafungoval. Ale jedno je jisté: ve výběru, jehož autorem je sám Ivan Hlas, není žádná píseň přebytečná. Žádná nejen špatná, ale dokonce ani takzvaně slabší.
Většina písniček alba pochází ze začátku 90. let, i když některé patrně budou v autorském slova smyslu starší, ale byly na začátku této dekády teprve nahrány. A právě ony patří k tomu nejsilnějšímu, co můžeme od Hlase slyšet.
V první řadě je to titulní písnička, která by mohla posloužit jako typická ukázka nejsilnějších zbraní Ivana Hlase: nenápadná, ale pod kůži se zadírající melodie a milostný text, ve kterém se prolíná nostalgie s naprosto přirozeně pozitivním pohledem na svět. Žádné zbytečné metafory, přemoudřelosti. Čirá písničkářská poezie. A ve verších „Ty nejhezčí chvíle jsem / kočičko / prožil s tebou“ směs něžnosti a hanspaulského frajerství muzikanta, který byl v rodné čtvrti hvězdou první velikosti dávno a dávno předtím, než Hřebejk s Jarchovským vstoupili do svých soukromých šakalích let.
Studie kocoviny
Ze stejného období jsou i písničky Žízeň, Já se neumím smát a Pod zrcadlem. Původně vyšly na hrubě nedoceněném albu Cesta tam a zase zpátky. To totiž vyšlo v roce 1991, kdy měli všichni trochu jiné starosti než poslouchat hudbu, navíc u jedné z prvních nezávislých firem, která album nedokázala dostat k lidem. Nemluvě o tom, že nebylo ani zrovna nejkvalitněji natočeno. Ale co naplat, po obsahové stránce je jedním z vůbec nejlepších v Hlasově diskografii (ostatně, najdeme na něm i první zaznamenanou verzi hitového Malagela).
A tak je skutečně dobře, že Ivan Hlas právě z téhle desky vybral nejvíc písní. Už třeba kvůli Žízni, opět jedné z nejlepších písniček z jeho dílny a možná vůbec nejpronikavější „studii“ alkoholických stavů v češtině – kdo zažil někdy opravdovou kocovinu, potvrdí, že každé slovo textu je dokonale autentické. A vztahuje se nejen na kocovinu v tom nejužším slova smyslu.
Z písniček velmi vyváženého alba se poněkud vymyká Třeba jo svým pohádkovým motivem, který ovšem dokládá, že Medvídek Pú ve své hravosti, přenesené do písničky, radostně oslovuje nejen děti. Námětově v Hlasově tvorbě poněkud kuriózní jsou jeho „písničkové pašije“ Evangelium neboli nehledaným výrazivem jeruzalémského floutka vyprávěný příběh posledních dní Ježíše Krista, zhudebněný v ležérním mexikánském duchu, ale přitom nikterak svatokrádežně. Pointa „S Marií z Magdaly / si večer ve stínu šeptám / Ježíš, to byl vážně dobrej chlap“ nemůže urazit ani toho nejkonzervativnějšího věřícího.
Mezi nejhezčí písničky ovšem patří i původně v podstatě účelový song Báječná léta pod psa: k napsání titulní písničky pro vieweghovský film byl Hlas osloven jako hvězda první velikosti s hlubokým zářezem ve filmové muzice. Ale jemná, nostalgická, ale ani za mák programově retro písnička je ve skutečnosti „víc Hlas“ než celá Šakalí léta.
