Deník Haarec ve svém redakčním komentáři konstatuje, že Izrael dosud sám sebe chápal jako výspu Západu. V praxi to prý znamenalo, že neprojevoval žádný zájem o jazyk, kulturu a veřejné mínění v okolních zemích. S obyvateli arabských zemí navíc nepočítal jako s mocenských faktorem. Izrael se proto nikdy nepřipravoval na změny, které může přinést odchod autokratických vládců, jako je třeba Mubarak. Nyní si ale podle Haarecu musí Izrael zvykat na novou realitu. Její součástí je i to, že dění v arabských zemích ovlivňují jejich obyvatelé. Naopak staré mocenské režimy mají tendenci kolabovat. Haarec proto doporučuje, aby premiér Benjamin Netanjahu usiloval o dohody s Palestinci a Sýrií. Izrael by se tak prý mohl stát znovu "žádaným" partnerem. Jeho strategické postavení na Blízkém východě by se navíc opět zlepšilo. PŮVODNÍ ČLÁNEK ZDE
S komentářem Haarecu souvisí i příspěvěk bývalého ministra zahraničí Mošeho Arense. Ten si klade otázku, zda Izrael dokáže uzavírat mír pouze s diktátory. Arens tvrdí, že Izrael nikdy přímo netrval na tom, že bude jednat jen s demokratickými vládci. Důvody byly spíše praktické. Pro diktátory bylo jednodušší vyhovět izraelským požadavkům, zatímco pro demokraticky zvolenou arabskou vládu by to bylo téměř nemožné.
Co tím má Arens na mysli? Zaprvé podle něj pro autokratického vládce bylo lehčí prosadit to, že jeho země nebude mít vůči Izraeli další požadavky, či jinak řečeno, že mírová dohoda bude znamenat skutečný konec konfliktu. Za druhé pak arabský signatář musel zaručit, že bude schopný ve své zemi efektivně potírat vůči Izraeli namířený terorismus. Tyto požadavky byl podle Arense Mubarak schopný zaručit. PŮVODNÍ ČLÁNEK ZDE
