17. června 2009 8:12 Lidovky.cz > Zprávy > Kultura

Jablkoň přitvrdila a nevzdává to

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 1Diskuse
Michal Němec (Jablkoň) | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Michal Němec (Jablkoň) | foto: Pavel Wellner, Lidové noviny
PRAHA Více než třicetiletá Jablkoň, originální seskupení, které vstřebává snad všechny myslitelné žánry, nedávno vydala své už patnácté album Půlpes. Její zakladatel a frontman Michal Němec zároveň oslavil své šedesáté narozeniny. Energie mají ale oba stále na rozdávání.

V materiálech k novému albu se lze dočíst, že se jedná o vaši zatím nejtvrdší desku. Tohle přesvědčení se vzalo kde?
Tak tahle otázka mě překvapila. Já opravdu myslím, že nejtvrdší je. Zvukově i nástrojově. Dřív jsme nepoužívali baskytaru, místo bicích spíš perkuse. Písnička V bludišti, která je na začátku, je stará dvacet let, teď zní úplně jinak. Původně  jsme používali jen akustické kytary, ještě s nylonovými strunami…určitě je nejtvrdší. Všichni si tomu věříme.

A to byl už výchozí bod? Vědomý úmysl přitvrdit?
Honilo se mi to v hlavě už dávno. Tady jsou takové podivné stereotypy, že aby člověk mohl udělat rockovou písničku, měl by jako rocker žít a prezentovat se. Já jsem sice rockem kdysi začínal, na střední škole, jenomže to byl ještě rock, který už by dneska za rock nikdo nepovažoval. Před asi čtyřmi lety jsme si začali pohrávat s písničkou V bludišti, jen tak nezávazně jsme si blbli – a najednou nám ta verze připadla dobrá. Tak jsme se dohodli, že by nebylo špatné v tom duchu udělat celou desku. Ona tedy úplně celá bigbítová není, ale tvrdší rozhodně je.

Na konec jste zařadili dvě coververze. Proč zrovna Jiří Suchý?
Musím se přiznat, že jsem dlouho netušil, že Zdvořilý Woody je od něj. To jsou písničky, které si zpívám pětačtyřicet let, speciálně Woodyho si pamatuju, že jsem ještě hrál s kytarou na devítiletce. Už jako čtrnáctiletému se mi hodně líbila. Stará láska – tak proč ne?

To jste to mohli mediálně zúročit. Věnovat ji Karlu Gottovi k sedmdesátinám jako jiní obraz…
Mohli, ale…  nezúročili jsme.

Na téhle desce je novum to, že se autorsky zapojili krom vás i další členové Johnny Jůdl a Anička Duchaňová. To se autorsky projevili sami, nebo byli vyprovokováni?
Johhny už je s námi asi dvanáct let. A je skvělý muzikant, jen je asi trošku líný. Asi určitě. On tedy hraje ještě s kapelou Kujooni a ještě má jednu, a tak jsem mu říkal: „Přines něco, vždyť jinde skládáš…“ A on mi na to odpovídal: „To určitě a ty mě s tím vyhodíš.“ Na což jsem mu nemohl říct nic jiného, než že ho těžko můžu s něčím vyhodit, když ještě nic nepřinesl. Tak pak donesl svou první skladbu pro Jablkoň. Samozřejmě je trochu jiná než ostatní, text je takový poněkud divoký, já bych něco podobného asi nenapsal, ale líbilo se mi to a tak jsme ji udělali.

Jablkoň - V bludišti

A u příspěvků od saxofonistky Aničky to bylo stejné?
Nene, to je jiný případ. Anička toho dělá tolik, že neví čí je. Má asi dvacet aktivit, je tak trochu workoholik. Od začátku jsme byli domluveni, že určitě něco udělá, ale čas se nedostával. Takže tam má tři texty a jednu skladbu  kompletní - to jsem upravil její divadelní písničku. Sice trošku zabojovala, ale znám málo lidí, kteří by si takové zásahy do skladby nakonec nechali líbit. Jediná moje klika je ten věkový a výškový rozdíl, že si na mě netroufne – jinak bychom se asi pomlátili.

Ona je ale věkově jinde i oproti ostatním – jak jste na ni vůbec kdysi přišli?
Přišlo mi tenkrát, že se tam objevila úplně nenápadně.
Já jsem tehdy hrál v Semaforu, dělal jsem hudbu k jedné hře režiséra Jiřího Havelky. Nakonec jsme přišli na to, že ten hudební doprovod budu hrát přímo na pódiu. Použili jsme tam takový ten rozhlasový způsob, že hudba místy kopíruje konkrétní dění.  Což  se jinak v divadle moc nedělá. A Anička v té hře hrála. Trošku jsme se skamarádili, jednou z legrace si s námi zahrála v Malostranské Besedě, mělo to úspěch. U ní není zas až tak důležité jak hraje, ale spíš ten drajv, energie. To míval náš původní perkusista Ivan Podobský. Byl to – jak mu říkali Němci - Schauspieler. Ze začátku to nebylo bez problémů, protože jako muzikant byla naprostý amatér, ale pak se to spravilo a začalo všechno do sebe zapadat.

Teď tedy máte „Velkou polní Jablkoň“. Znamená to konec spolupráce s orchestry, s Jaroslavem Svěceným apod. Je už to pro vás minulost a nebo jen odbočení a časem se k tomu vrátíte?
S Jardou jsme teď pár měsíců nehráli, to je pravda, ale jinak s ním hrajeme pořád. Už dvacet let. Vždy těch 10 – 15 koncertů ročně spolu odehrajeme. On je samozřejmě hvězda, takže pro spoustu pořadatelů je to drahé, ale pořád se nám to daří udržovat. Co se týče spolupráce se symfonickými orchestry, ta se řídí zájmem. Program je připravený, noty jsou rozepsané. Teď jsme s žádným symfoňákem nehráli asi dva roky, ale občas se nějaký zájem objeví. Ono také ne pro každého je to úplně stravitelné. Obvykle jsme hráli v nějaké sérii abonentních koncertů. Není toho mnoho, ale trvá to. Spoustu těch našich Jablkoňkých odboček tady ani nikdo nezná – dělali jsme třeba s takovým speciálním orchestrem – žestě plus varhany plus tympány, to se hrálo jen v Rakousku.  My si zkrátka snažíme zachovat všechny  polohy „Malá lesní Jablkoň“ „Velká polní Jablkoň“, „Jablkoň a Svěcený“, „Symfonický Jablkoň“…

Jablkoň: Pět policajtů (živě)

Nicméně nová deska – i když je jak říkáte zvukově  tvrdší – je pro mě v mnohých směrech spíš návratem k původnímu pojetí.
To určitě. Ta snaha nevyhýbat se ničemu trvá. Máme to rádi pestré.

Máte vůbec nějaký filtr? Co ještě udělat aniž byste měli pocit že je to už  moc?  Nebo máte disciplinovanou a důslednou autocenzuru?
To nikdy dopředu nevíme. Já jsem pro tuto desku původně připravil asi dvacet nápadů – a vzniklo z nich asi jen šest skladeb, zbytek se musel teprve vymyslet. Ale když máme pocit, že se něco zrovna nehodí, rozhodně to vyhodíme, jen uložíme do šuplíku. Určitě se to někdy bude hodit.

V průběhu nahrávání zemřel zvukař Petr Werner, což byl vlastně nehrající člen Jablkoně. Jak moc se to do desky odrazilo?
Určitě dost. My jsme spolu dělali už skoro 25 let. Nejviditelnější bylo, jak se to celé zdrželo. Já po různu tu desku vlastně už avizuju dva roky.  Petr byl zkušený zvukař, který to hodně ovlivňoval, bez něj bylo dokončování takové trochu partyzánské. Desku dokončoval Aleš Ondrovčík, což byl Petrův i náš dlouholetý spolupracovník, který se ovšem v posledních letech věnoval jiné práci, a teď se k tomu, kvůli nám, vrátil. Bylo v tom hodně hledání a improvizace, ale zvládl to skvěle. Když si nahrávku s odstupem poslechnu, tak jsem vlastně velmi spokojený.

Vy jste na křtech avizoval oslavu svých narozenin, a dokonce na desce zpíváte „…včera mi bylo patnáct, dneska čtyřikrát víc, zejtra mi bude sto dvacet a potom nebude nic...“ Jak nakonec probíhaly oslavy?
My jsme ani moc neslavili. Já ani nemám ve zvyku tyhle osobní věci tahat na světlo, třeba třicetiny Jablkoně mi připadaly mnohem zajímavější, spíš jsme to vypustili, aby  křest byl něčím zajímavější. Ty vlastní narozeniny ostatně ještě vůbec neproběhly. A jak se znám, bude to klidný.

Když jsme u těch let, co Jablkoň funguje, sledujete co dělají vaši tři bývalí spoluhráči?
S Ingo Bellmanem jsme staří kamarádi, občas i spolupracujeme na nějaký písničce. On se už teď pohybuje někde v managementu, ale nápady a chuť má pořád. Vždycky si děláme legraci, že on má peníze, ale chybí mu hudba, zatímco já mám hudbu, ale zas nemám peníze. Oběma se nám stýská. Ivan Podobský je můj nevlastní bratr, takže s tím se také vídáme. On má svůj atelier a věnuje se výtvarničení. No a pak byl s námi už jen Ďusi Burmeč, u něj byla komplikace, že je až z Otrokovic, takže jsme se tehdy rozešli spíš kvůli praktičnosti. Ale vídáme se, na koncerty chodí. Jinými slovy všechny ty rozchody byly v dobrém.

Pojďme zpět. Vy teď krom Jablkoně působíte i s Aničkou v jejím divadélku „Vyrob si své letadýlko“. To je asi pro vás příjemná změna, ne?
To je bezvadný. Tam se dějou úplně jiný věci. I písničky dělám jinak, hodně mě to občerstvuje. Vůbec, v tom má Jablkoň obrovskou výhodu. Někdo si může říci, že už je starej a vypálenej…, ale s tímhle se vlastně nedá vyhořet. Člověk pořád odněkud někam přeskakuje, jedním relaxuje od druhého. Ten široký záběr vlastně způsobuje, že jsem pořád vcelku čerstvej.

Jablkoň: Kdopak nám zazpívá

Jak se u vás – přece jen nemainstreamové skupiny – projevila ta všude skloňovaná krize?
Doba dobrá není – pociťujeme to taky. Ovšem máme výhodu, že na nás chodí spektrum od sedmnácti do sedmdesáti. Ale i nám už odřekly dva zahraniční festivaly, protože přišly o hlavní sponzory, odpadlo i několik koncertů u nás, protože ty klasické kulturáky jsou dotované městem, a když je  málo financí, tak se první ušetří na kultuře. Ale držíme se.

A co další album? Bude zas jiné?
Určitě bude jiné. Úplně konkrétní představu ještě nemám, ale nejspíš bude vstřícnější, písničkové. A už dlouho se mi honí hlavou nápad udělat album baladické. Všichni mě mají za legračního, ale já mám mollové balady moc rád. Ale jak se znám, klidně se to může zvrtnout.

Mně přijde docela vážný i Půlpes. Nejveselejší je na něm asi booklet.
Já tu desku vnímám jako veselou. Příkladem je text Petra Váši. „Když na tebe banalita vytáhne své banány...“ – to pro mě je geniálně vtipný. A až dodatečně mi došlo – a nemálo lidí mě na to upozornilo – že vyznění celé písničky je vlastně dost temný. Nebo Písnička pro Aničku. Já to vždy bral jako veselou záležitost. A pak jsem zjistil, že ji mnozí vůbec nechápou jako veselou.

Já také ne. Na druhou stranu mi přijde zábavné řazení, kdy po ní následuje „drsná odpověď“ v podobě skladby Feministka.
Je to tak. Anička mi tím jakoby odpovídá. I když nevím, co tím vlastně myslí.

Řeší se tam partnerské vztahy - nebyli jste kvůli tomu dotazováni zda nejste třeba pár?
I to se občas stane, ale zpravidla jsem dotazován, jestli nejsem její tatínek. Odpovídám, že dědeček. Ale jinak jsme jen dobří kamarádi.

  • 1Diskuse




REGISTRACE NA SERVERU LIDOVKY.CZ, NEVIDITELNÉM PSU A ČESKÉ POZICI

SMS Registrace

Diskuse LN jsou pouze pro diskutéry, kteří se vyjadřují slušně a neporušují zákon ani dobré mravy. Registrace je platná i pro servery Neviditelný pes a Česká pozice. více Přestupek znamená vyřazení Vašeho telefonního čísla z registrace a vyřazený diskutér se již nemůže přihlásit ani registrovat pod stejným tel. číslem. Chráníme tak naše čtenáře a otevíráme prostor pro kultivovanou diskusi.
Viz Pravidla diskusí. schovat

Jak postupovat

1. Zašlete SMS ve tvaru LIDOVKY REG na číslo 900 11 07. Cena SMS za registraci je 7 Kč. Přijde Vám potvrzující SMS s heslem.

2. Vyplňte fomulář, po odeslání registrace můžete ihned diskutovat

Tel. číslo = login,
formát "+420 xxx xxx xxx"
Kód ze SMS je rovněž heslo
Vaše příspěvky budou označeny Vaším jménem, např. K. Novák.
* Nepovinný.
Odesláním souhlasíte s Pravidly diskusí.

Nejsem perfektní máma!
Nejsem perfektní máma!

Své dítě miluji, ale dávám mu opravdu to nejlepší?