21. března 2016 6:00 Lidovky.cz > Zprávy > Lidé

POHNUTÉ OSUDY: Živel Anquetil. Proslavil
se alkoholem, dopingem i bigamií

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 0Diskuse
Jacques Anquetil se stal prvním cyklistou v historii, jenž pětkrát vyhrál Tour... | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Jacques Anquetil se stal prvním cyklistou v historii, jenž pětkrát vyhrál Tour... | foto: Lidovky.cz
Stal se prvním cyklistou v historii, jenž pětkrát vyhrál Tour de France. Jacques Anquetil, kontroverzní celebrita. Obranář na kole, elegán ve společnosti, nezkrotný v soukromém životě. Muž mnoha titulů i skandálů rychle jezdil, divoce žil a příliš brzy zemřel

Hned první den si vezmu žlutý trikot a nikomu ho už nedám!

Je neděle 25. června 1961, ráno před zahajovacím dnem Tour de France, když Jacques Anquetil pronáší toto své proroctví. Odvážný plán cyklisty, který sice už coby nováček ovládl Tour de France 1957, ale v následujících letech mu nemoci, únava i hádky se šéfy svého týmu znemožnily, aby svůj triumf zopakoval.

Tentokrát si věří. A navíc: velký stratég Anquetil se snaží takovým prohlášením zastrašit soupeře.

Jeho slova však dojdou naplnění. Téhož dne večer ve Versailles obléká žlutý dres. V Alpách i Pyrenejích jej úspěšně brání. A v časovce, která vždy byla jeho doménou, poté exceluje. Vyhrává Tour podruhé, halasných oslav se však nedočká. Tisk kritizuje jeho pasivní taktiku. Jacques Goddet, ředitel Tour, se na stránkách listu L’Equipe pouští do jeho soupeřů: „Jsou to impotentní, rezignovaní a ve své průměrnosti spokojení trpaslíci.“

A Anquetil? „Taky trpaslík! Zvlášť v porovnání s obry silnic, kteří ho na trůnu Tour předcházeli,“ tvrdí rozzlobeně Goddet.

Nejen zásluhou těchto článků začíná šampion ztrácet na popularitě. Aby ukázal při závodě emoce? Nedoufejte. Nedivte se, že mnozí jej považují za arogantního muže a jeho snahu kontrolovat věci za diktátorskou.

Jacques Anquetil

Jacques Anquetil

Je skutečně takový? Jaký vlastně je Jacques Anquetil?

Prosím, vyberte si.

Charismatický, blonďatý, modrooký. „Muž gentlemanských způsobů a velkého šarmu,“ tvrdí britský cyklista Vin Denson.

Playboy a svůdce žen. Primabalerinu Janine, manželku svého osobního lékaře, pobláznil natolik, že se kvůli němu rozvedla.

Inteligentní perfekcionista, racionální počtář a velký stratég. Ale zároveň až chorobně pověrčivý muž.

Milovník astronomie. Je tak nadšený, když se může setkat s kosmonautem Jurijem Gagarinem.

Karbaník. S přáteli vydrží hrát bridž dlouho přes půlnoc.

Alkoholik. Své pověstné večírky pořádá i během závodů.

Požitkář. „Tady je můj návod na večer před závodem: bažants kaštany, lahev šampaňského a sex se ženou,“ vykládá.

Gurmán. „Dieta? Neříkejte takovou nadávku v mém domě,“ tvrdí. Miluje humry, langusty, whisky.

Dopující muž. Zesměšňuje cyklisty, kteří tvrdí, že je možné závodit 200 dnů v roce bez amfetaminu.

Ryzí byznysmen. Úspěchy vidí očima peněz. Ovšem také o něm říkají: „Pokud vám dá slovo, můžete se na něj spolehnout.“

A zároveň je to i rolník. Nejšťastnější je údajně na poli, když řídí svůj nový traktor.

Budu cyklista. Kvůli holkám

Mezi rolníky vyrůstal. Syn pěstitelů jahod u normandského Rouenu. Později vyučený obráběč kovů. Na technické škole hrál biliár s přítelem Mauricem Dieuloisem, který závodil na kole. Anquetila ohromilo, jak je Dieulois atraktivní pro dívky jen díky tomu, že je cyklistou. Na jaře 1951 tedy nechal atletiky a následoval Maurice do jeho klubu. Za 50 starých franků denně začal makat v továrně – a za dernou šéfa klubu Bouchera po večerech trpěl jako pes.

Zlepšoval se závratně rychle. Coby amatér šestnáctkrát vyhrál a z helsinské olympiády 1952 si vezl bronz za časovku družstev. Boucher a jeho derna v trénincích přitvrdili. Šéf klubu pak shromáždil články o Anquetilovi a poslal je místnímu zástupci firmy Perle, výrobce kol. „Předejte je prosím manažerovi vašeho profesionálního týmu Francisi Pélissierovi,“ požádal. Ten si devatenáctiletou naději pozval k pohovoru.

„Dám ti 30 tisíc franků měsíčně, když budešjezdit za náštým,“ nabídl mu Pélissier.

Anquetil okamžitě přijal a hned si koupil své první auto, Renault Fregate. Během nejbližšího roku s ním dvakrát boural.

Vykalkulované triumfy

Povinná vojenská služba, k níž narukoval roku 1954, ho v rozletu přibrzdila, ale nadřízení ve 406. dělostřeleckém regimentu v Rouenu jej při ní nechávali trénovat i závodit. V červnu 1957 překonal na dráze světový rekord v hodinovce, vzápětí poprvé vyhrál Tour a záhy se také oženil. Ano, s Janine Boedovou, nyní už jen bývalou manželkou svého lékaře. Janine sice byla o sedm letstarší, ale nemohla si pomoci.

Zatímco na druhý titul z Tour si Anquetil musel potkat čtyři roky, na ten třetí už tak dlouho čekat nemíní. Při ročníku 1962 určuje jeho týmový manažer Raphael Géminiani taktiku neutralizování jakýchkoliv útoků protivníků. „Až utaháme soupeře, Anquetil v časovkách rozhodne. Není to pěkné, ale je to efektivní,“ říká Géminiani. Přesně tak se to stane. Opět jen časovky dovedou Anquetila k titulu, nic víc. Žádný útok. V horách je „Maitre Jacques“ zase pouze tím, kdo drží kontakt. Jeho bystrý, kalkulující mozek si vždy spočítá, co si může dovolit. Je připraven umlčet každého vyzyvatele.

Špalíry diváků ho pro takový kalkul odmítají přijmout za svého. Dokonce i organizátoři se mu v následujícím roce 1963 pokusí další atak na titul překazit. Zkracují celkovou délku časovek. Přidávají dojezdy na kopcích. Tohle Anquetila přece odrovná. Ale... Nebude to fungovat. Na pouti přes Aubisque a Tourmalet vyhrává svoji první horskou etapu! Svět žasne: Tohle je nový Anquetil, schopný konkurovat kovaným vrchařům (a porážet je) na jejich výsostné půdě. Dominuje potom též v Alpách na trase do Chamonix. Přidá tradičně skvostnou časovku a je prvním cyklistou v historii, který vyhrál Tour čtyřikrát. Alespoň některými Francouzi je konečně akceptován a vzat na milost.

Poulidor a bitva všech bitev

Tehdy se také rodí Anquetilova rivalita sodva roky mladším Raymondem Poulidorem, jeho pravým opakem. Právě Poulidor, cyklista s agresivním jezdeckým stylem, tolik nepodobným někdejší defenzivní strategii Anquetila, se stává miláčkem Francouzů.

Poulidorova středofrancouzská pomalá mluva kontrastuje s Anquetilovým ostrým severofrancouzským akcentem. Ten chlapík z malého a velmi chudého hospodářství má opálený zvrásnělý obličej, zatímco šampion Tour má vystouplé lícní kosti, hladkou tvář, vyčesané blond vlasy. Posedem na kole si Anquetil vysloužil označení cyklista-aristokrat. Zato Poulidor? To je šlapající buldok.

Při Tour 1964 ztrácí na Anquetila pouhých 56 vteřin, když na vyhaslém kráteru Puy de Dôme dochází k jejich bitvě všech bitev. Šplhají deset kilometrů po strmé silnici, vinoucí se jako stuha kolem majestátního kráteru, uzamčeni do sebe, bok po boku, rameno vedle ramene, loket na loket. Jsme jako siamská dvojčata, bratři v utrpení, napadá Poulidora. Vnímají, jak druhý lapá po dechu, zatímco kolem nich hučí půl milionu diváků, kteří obsypali horu. Úchvatný boj.

Trumfy má mít v rukou Poulidor, je lepším vrchařem. Nicméně lišák Anquetil vloží do toho souboje veškerý svůj strategický um. Jede u vnitřní strany hory, zatímco Poulidor po vnější. Třikrát obhájce titulu blufuje, že je v koncích, třikrát se ho protivník pokusí na velký převod odrovnat, jenže vše marné, Poulidor tím vyčerpává jen sám sebe. „Já zpomalil, on zpomalil. Já zaútočil, on odpověděl. Bylo to neuvěřitelné. Nikdy jsem se necítil na kole tak zle,“ přizná vyzývatel.

Před cílem etapy Anquetilovi přece jen ujíždí, tomu však v celkovém pořadí zůstane 14 vteřin k dobru. V Paříži popáté vyhrává Tour. Popáté a naposledy. Přesto je částí publika opět jednou vypískán. „Poulidor pořád přijíždí za mnou, a přece mu lidé fandí víc než mně,“ rozčiluje se.

Ti dva rozdělují Francii. Fanoušci, kteří se obdivují Anquetilovu stylu a eleganci na kole, jeho citu pro perfekcionismus a klidné síle, ti stojí o image vítězící Francie. Skromní a pokorní fanoušci se naopak vidí v Poulidorovi, jehož drsná tvář pro ně reprezentuje živots prací bez odpočinku, ale symbolizuje také smůlu a pozici věčně druhého. Jeho manažer a bývalý vítěz Tour Antonin Magne vypráví: „Vím o statcích v oblasti Limoges, kde Raymondův obraz visí mezi Bernadette Soubirosovou (čtrnáctiletou dívkou, která měla v Lurdách spatřit Pannu Marii) a fotografiemi rodinných předků.“

Bral doping? Řád i tak dostane

Za rok už Anquetil nestartuje. „Další vítězná Tour by moji tržní hodnotu nezvýšila. A kdybych prohrál, mohl bych naopak tratit,“ říká pragmaticky. V sezoně 1966, vědom si vlastních slabin a zároveň se obávající začínající éry dopingových testů, však jen pomůže týmovému kolegovi Aimarovi porazit nenáviděného Poulidora a dává tím závodu sbohem.

Ještě jednou se potom „Monsieur Chrono“, vítěz 65 časovek, pokusí v Miláně o světový rekord v hodinovce a výkonem 47,493 kilometru ho překonává, ale do análů se nezapíše. Lékaře Giuliana Marenu, který ho chce zavést na povinnou dopingovou zkoušku, odpálí: „Nejdřív se osprchuju a převleču a teprve pak se podrobím vaší prohlídce.“ Ve stanu na velodromu nicméně močit odmítá. „Přijďte za mnou na hotel,“ řekne. Marena po několika hodinách čekání na velodromu ztrácí trpělivost a odjíždí. Rozhodčí tak rekord neratifikují.

Prezident Charles de Gaulle se tehdy chystá Anquetilovi udělit Řád čestné legie za celoživotní úspěchy, prezidentovi poradci však namítají: „Přiznal se, že bere doping. Zaslouží si takový člověk řád?“ De Gaulle pokrčí rameny: „No a co? Nechal v cizině zaznít Marseillaisu, nebo ne?“

Nejen to. Anquetil je prvním cyklistou historie, jenž vyhrál během kariéry všechny tři největší Grand Tour, tedy Giro, Tour i Vueltu.

Francouzům nepromine, že preferovali Poulidora. Na znamení vzdoru pořádá 27. prosince 1969 svoji rozlučku s kariérou nikoliv ve Francii, ale v belgických Antverpách – za demonstrativního nezájmu francouzských médií.

Spravuje pak svůj zámek v La Domaine des Elfes u Rouenu, někdejší sídlo Guy de Maupassanta, obklopený 170 hektary půdy. Stává se korespondentem listu L’Equipe, spolupracovníkem stanic Europe 1 a Antenne 2, ředitelem závodu Paříž–Nice, šéfem francouzské reprezentace na mistrovství světa. Od konce kariéry usedne na kolo už jen třikrát. Poprvé při závodě veteránů v Nice, podruhé při vyjížďce s přáteli a potřetí s dcerou při oslavě jejích narozenin.

Dcera, dcera... Šílená cesta k ní vedla. Milostný život Jacquese Anquetila musí připadat příliš bláznivý i scenáristům jihoamerických telenovel.

Jenže tohle není telenovela, to je realita.

Potřebujeme náhradní matku

Jeho manželství s Janine zůstává bezdětné, manželka dvakrát potratila. Janine však má dvě děti z předešlého manželství, Alaina a Annie. Anquetil, tak moc zklamaný, že se sám nestal otcem, jí v roce 1970 říká: „Potřebujeme náhradní matku, která bude mít se mnou dítě. Mohla by to být tvá Annie.“

A Janine nakonec souhlasí!

O mnoho let později bude Annie vyprávět: „Když mi to máma navrhla, vzalo mi to dech. Ale souhlasila jsem ochotně. Bylo mi osmnáct a byla jsem zamilovaná do Jacquese. Vím, že jsem ho uměla potěšit. To je život.“

Anquetil začíná žít v bigamii. „Chodil se mnou do postele každý večer, milovali jsme se a potom se vrátil do manželské postele k mé matce. Každý z nás s tím byl spokojený,“ vylíčí Annie. Otěhotní a svému nevlastnímu otci porodí dceru Sophii. Původní dohoda s Janine zněla, že hned, jakmile se Jacquesovo dítě narodí, Annie se odstěhuje. Místo toho však Annie začíná žárlit na svoji matku a požaduje, aby se odstěhovala Janine. Ta odmítá. Deset let vydrží takhle spolu, než Annie konečně odchází.

Janine pak pozve svého syna z prvního manželství Alaina a jeho manželku Dominique, ať bydlí na zámku s nimi. Načež si Anquetil začíná milostný románek rovněž s Dominique! Janine se proto odstěhuje a roku 1983 se nechává rozvést. Školačku Sophii bere s sebou.

Dominique přivádí v roce 1986 na svět dalšího Anquetilova potomka, syna Christophera. Otec si ho dlouho neužije. Tou dobou už trpí někdejší král Tour chorobným strachem ze smrti. Bojí se, že doping, který během kariéry bral, ho brzy zabije. Odmítá jít večer do postele, v obavách, že ráno už se neprobudí. Raději brouzdá kolem svého sídla, pozoruje stíny noci, než ho rakovina žaludku konečně zbaví strachu. Ve vážném stavu je 10. října 1987 hospitalizován v nemocnici v Rouenu.

Leží už na smrtelné posteli, když jej v nemocnici navštěvuje Raymond Poulidor. „Moje rakovina je tak strašně bolestivá, že si připadám, jako bych každý den, každou hodinu vyjížděl na Puy de Dôme,“ říká mu Anquetil. „Můj příteli, je mi líto, ale zase dojedeš do cíle až za mnou.“

Osmnáctého listopadu ve spánku umírá.

Na jeho náhrobku je napsáno: „Před ním si člověk nedokázal představit, že může existovat nějaký Anquetil.“

Miliony ho obdivovaly, miliony nesnášely. Na jeho pohřbu se však scházejí legendy Poulidor, Merckx i Hinault.

  • 0Diskuse




REGISTRACE NA SERVERU LIDOVKY.CZ, NEVIDITELNÉM PSU A ČESKÉ POZICI

SMS Registrace

Diskuse LN jsou pouze pro diskutéry, kteří se vyjadřují slušně a neporušují zákon ani dobré mravy. Registrace je platná i pro servery Neviditelný pes a Česká pozice. více Přestupek znamená vyřazení Vašeho telefonního čísla z registrace a vyřazený diskutér se již nemůže přihlásit ani registrovat pod stejným tel. číslem. Chráníme tak naše čtenáře a otevíráme prostor pro kultivovanou diskusi.
Viz Pravidla diskusí. schovat

Jak postupovat

1. Zašlete SMS ve tvaru LIDOVKY REG na číslo 900 11 07. Cena SMS za registraci je 7 Kč. Přijde Vám potvrzující SMS s heslem.

2. Vyplňte fomulář, po odeslání registrace můžete ihned diskutovat

Tel. číslo = login,
formát "+420 xxx xxx xxx"
Kód ze SMS je rovněž heslo
Vaše příspěvky budou označeny Vaším jménem, např. K. Novák.
* Nepovinný.
Odesláním souhlasíte s Pravidly diskusí.

Najdete na Lidovky.cz