Vědci z nově vybudovaného Ústavu jaderného výzkumu v Řeži uvedli 24. září 1957 krátce před půlnocí do provozu výzkumný reaktor, který slouží potřebám atomové energetiky dodnes.
Česko se tak stalo v pořadí devátou zemí světa provozující jaderné zařízení a kromě Sovětského svazu také prvním členem neoficiálního atomového klubu ze států střední a východní Evropy. Před tehdejším Československem se povedlo zahájit štěpnou reakci jen Sovětskému svazu, Spojeným státům, Kanadě, Velké Británii, Francii, Švédsku, Belgii a Indii.
„Technologie pro výzkumný reaktor byla prakticky kompletně dovezena z tehdejšího Sovětského svazu, který tak chtěl z politických důvodů podpořit rozvoj civilní jaderné energetiky v socialistických zemích,“ říká dnes sedmasedmdesátiletý Milan Čapek, který první „štěpení“ jádra v Česku zahajoval.
Výstavba reaktoru trvala na dnešní poměry neuvěřitelně krátce, pouhých sedmadvacet měsíců. A to i přesto, že čeští inženýři museli řadu komponentů dodaných Sověty reklamovat. „Některé součástky odcházely, musely se předělávat. Vedoucí reaktoru Pavel Kovanic byl právě kvůli těmto reklamacím nakonec odvolán z funkce, údajně neměl kladný vztah k Sovětskému svazu,“ říká Čapek.
Podle Pavla Kovanice byl však hlavním důvodem reklamací nesoulad sovětských norem s českými. „Týkalo se to například elektroinstalace,“ tvrdí Kovanic. Štěpná reakce v reaktoru byla ale nakonec úspěšně zahájena. U tohoto historického kroku tenkrát paradoxně neasistoval žádný z tehdejších komunistických politiků. Když se v roce 2000 zahajoval zkušební provoz Temelína, byla u toho celá politická generalita včetně premiéra Zemana.
Výzkumný reaktor v Řeži významnou měrou přispěl k budoucímu rozvoji jaderné energetiky na území Československa. V roce 1972 byl spuštěn první blok jaderné elektrárny v Jaslovských Bohunicích na Slovensku, v roce 1985 se připojily české Dukovany, pak slovenské Mochovce, v roce 2000 po šestnácti letech výstavby i jihočeský Temelín. Při plánech na další rozvoj využívání energie z jádra už je ale Česko v názorech odborníků i laiků rozděleno stejně jako většina dalších vyspělých zemí.
Po tragické jaderné havárii v ukrajinském Černobylu v roce 1986 se později celkem dvanáct z patnácti starých členských států unie rozhodlo, že nebude stavět další atomové elektrárny. Jedinou zemí, která v poslední době začala budovat nový atomový blok, zůstává zatím Finsko.
Mnozí zastánci jaderné energetiky však tvrdí, že se svět bez jaderných zdrojů, nevypouštějících takzvané skleníkové plyny, do budoucna prostě neobejde. Havárie v Černobylu také přispěla k tomu, že technologie atomových elektráren je mnohem bezpečnější než před dvaceti lety. Zatímco tak Evropa s renesancí jaderné energetiky stále váhá, její prudký rozvoj plánují zejména asijské státy jako Čína či Indie, stejně jako Rusko a Spojené státy.
Odpůrci atomových zdrojů ale dnes kromě bezpečnostních rizik argumentují stále nevyřešeným problémem likvidace vyhořelého jaderného paliva. „Když už budou zastánci jaderné energetiky slavit výročí první štěpné reakce na českém území, neměli by zapomínat, že i po padesáti letech zůstává tato otázka nevyřešena,“ říká ekolog Pavel Vlček z Občanské iniciativy za životní prostředí.
Obyvatelé všech šesti lokalit, vytipovaných v Česku k možné výstavbě trvalého podzemního úložiště palivových článků, tvrdě odmítají jakoukoliv zmínku o tom, že by v jejich blízkosti měl být dlouhodobě „zakopán“ radioaktivní materiál.
Česko se tak stalo v pořadí devátou zemí světa provozující jaderné zařízení a kromě Sovětského svazu také prvním členem neoficiálního atomového klubu ze států střední a východní Evropy. Před tehdejším Československem se povedlo zahájit štěpnou reakci jen Sovětskému svazu, Spojeným státům, Kanadě, Velké Británii, Francii, Švédsku, Belgii a Indii.
„Technologie pro výzkumný reaktor byla prakticky kompletně dovezena z tehdejšího Sovětského svazu, který tak chtěl z politických důvodů podpořit rozvoj civilní jaderné energetiky v socialistických zemích,“ říká dnes sedmasedmdesátiletý Milan Čapek, který první „štěpení“ jádra v Česku zahajoval.
Výstavba reaktoru trvala na dnešní poměry neuvěřitelně krátce, pouhých sedmadvacet měsíců. A to i přesto, že čeští inženýři museli řadu komponentů dodaných Sověty reklamovat. „Některé součástky odcházely, musely se předělávat. Vedoucí reaktoru Pavel Kovanic byl právě kvůli těmto reklamacím nakonec odvolán z funkce, údajně neměl kladný vztah k Sovětskému svazu,“ říká Čapek.
Podle Pavla Kovanice byl však hlavním důvodem reklamací nesoulad sovětských norem s českými. „Týkalo se to například elektroinstalace,“ tvrdí Kovanic. Štěpná reakce v reaktoru byla ale nakonec úspěšně zahájena. U tohoto historického kroku tenkrát paradoxně neasistoval žádný z tehdejších komunistických politiků. Když se v roce 2000 zahajoval zkušební provoz Temelína, byla u toho celá politická generalita včetně premiéra Zemana.
Výzkumný reaktor v Řeži významnou měrou přispěl k budoucímu rozvoji jaderné energetiky na území Československa. V roce 1972 byl spuštěn první blok jaderné elektrárny v Jaslovských Bohunicích na Slovensku, v roce 1985 se připojily české Dukovany, pak slovenské Mochovce, v roce 2000 po šestnácti letech výstavby i jihočeský Temelín. Při plánech na další rozvoj využívání energie z jádra už je ale Česko v názorech odborníků i laiků rozděleno stejně jako většina dalších vyspělých zemí.
Po tragické jaderné havárii v ukrajinském Černobylu v roce 1986 se později celkem dvanáct z patnácti starých členských států unie rozhodlo, že nebude stavět další atomové elektrárny. Jedinou zemí, která v poslední době začala budovat nový atomový blok, zůstává zatím Finsko.
Mnozí zastánci jaderné energetiky však tvrdí, že se svět bez jaderných zdrojů, nevypouštějících takzvané skleníkové plyny, do budoucna prostě neobejde. Havárie v Černobylu také přispěla k tomu, že technologie atomových elektráren je mnohem bezpečnější než před dvaceti lety. Zatímco tak Evropa s renesancí jaderné energetiky stále váhá, její prudký rozvoj plánují zejména asijské státy jako Čína či Indie, stejně jako Rusko a Spojené státy.
Odpůrci atomových zdrojů ale dnes kromě bezpečnostních rizik argumentují stále nevyřešeným problémem likvidace vyhořelého jaderného paliva. „Když už budou zastánci jaderné energetiky slavit výročí první štěpné reakce na českém území, neměli by zapomínat, že i po padesáti letech zůstává tato otázka nevyřešena,“ říká ekolog Pavel Vlček z Občanské iniciativy za životní prostředí.
Obyvatelé všech šesti lokalit, vytipovaných v Česku k možné výstavbě trvalého podzemního úložiště palivových článků, tvrdě odmítají jakoukoliv zmínku o tom, že by v jejich blízkosti měl být dlouhodobě „zakopán“ radioaktivní materiál.
