Již v mládí získal Thaçi přezdívku Had. Nejspíš proto, že se mu vždycky podařilo záhadným způsobem uniknout srbské policii, která po něm intenzivně pátrala. Tato přezdívka však odpovídá i jeho povaze - byl sice vždy spíše plachý, ale nějakým způsobem se mu pokaždé podařilo proklouznout k moci.
Bojovnost měl však v krvi. Poté co tehdejší jugoslávský prezident Slobodan Milošević zrušil autonomii Kosova, začal organizovat studentské demonstrace a stal se zarytým bojovníkem za práva kosovských Albánců. V polovině 90. let ale odjel ze země a studoval na univerzitě v Curychu východoevropské dějiny. Spekuluje se však o tom, že tehdy spíše sháněl finanční prostředky pro svou Kosovskou osvobozeneckou armádu a měl i pašovat zbraně. Na jaře roku 1997 byl však již zpátky v Kosovu a jeho činy začaly být čím dál tím více vidět. Podnikal totiž útoky, jejichž cílem byli srbští policisté, ale i Albánci, které považoval za kolaboranty. Zrádci byli dovlečeni do jeho věznice, kde byli údajně mučeni tím nejkrutějším způsobem.
Poté ale přichází obrat podobný příběhům z červené knihovny. S kosovskoalbánským vůdcem se totiž setkává tehdejší americká ministryně zahraničí Madeleine Albrightová. „Thaçi je jediný albánský politik, který ví, co chce,“ prohlásila o něm ministryně, které tento dnes 39letý muž velmi imponoval. I proto zařídila, aby se zdokonalil v angličtině (na kurzech v USA), absolvoval lekce správného vystupování, oblékání, potřásání rukou, rozdávání úsměvů. Cílem bylo naučit ho řešit politické spory jinak než samopalem. A zatím to vypadá, že se to Albrigtové podařilo.
