Úterý 19. března 2024, svátek má Josef
130 let

Lidovky.cz

Jak ‚oči‘ StB propásly revoluci. Večeře U Pinkasů a honem do tepla

Česko

  7:10
Když se v roce 1989 chystala demonstrace k výročí 17. listopadu, vedení StB vytvořilo speciální malou skupinu, která měla akci pozorovat a vše důležité hlásit centrálnímu štábu, případně vedení KSČ. Příslušníci ale svou práci nebrali příliš vážně a klíčový moment 17. listopadu strávili v hospodě. Jejich pohyb a „nasazení“ v Praze popisuje historik Pavel Žáček v posledním čísle časopisu Paměť a dějiny.

17. listopad 1989. foto: Pavel Štěcha

Ačkoli se může zdát, že o 17. listopadu už víme vše, ukazuje se, že lze stále nacházet zajímavé a neznámé podrobnosti.

O chystaném shromáždění se StB dozvěděla předem díky svým agentům uvnitř studentského hnutí. Takzvanou kontrarozvědnou ochranu středoškoláků a vysokoškoláků měla na starosti StB Praha. Ta následně předala avízo výše, tedy šéfovi hlavní správy kontrarozvědky StB Karlu Vykypělovi.

StB samozřejmě následně aktivovala své agenty, díky kterým získávala přesnější informace o připravovaném pochodu a byla v plné pohotovosti. Na nejvyšší úrovni se ale zdálo, že jak bezpečnostní, tak stranické špičky akci nepřikládají větší význam. Vedení KSČ dokonce na rozdíl od jiných podobných událostí nevyžadovalo podat předem zprávu o bezpečnostní situaci a návrh opatření ze strany Sboru národní bezpečnosti.

Sám Vykypěl byl osudného dne v kanceláří šéfa celé StB Alojze Lorence. Večer měli oba nejvyšší muži československého represivního aparátu naplánovanou večeři se sovětskou delegací v luxusní rezidenci na Břevnově.

„Při večeři jsem se informoval u s. Bytčánka (náčelník pražské StB) průběžně o stavu v centru Prahy, tedy o pohybu demonstrace. Frekvence telefonátů se s postupem doby zvětšovala,“ řekl později Vykypěl.

Speciální skupina byla tvořena příslušníky kontrarozvědky, odboru sledování a pražské správy StB a to, co měli dělat, se v oficiální mluvě nazývalo operativní průzkum.

Je samozřejmé, že vedení StB i její různé součásti nebyly odkázány pouze na informace  této skupiny. Hlášení přicházela po celou dobu i z jiných míst. Informace si ale často odporovaly. Podle Žáčka tak nic neříkající zprávy a někdy až zarážející lhostejnost přispěla k dezinformaci celé události a v následném řetězci událostí pak i k podcenění důsledků zásahu bezpečnosti.

Budeme si je sázet jako zajíce...

První část skupiny se 17. listopadu sešla už ve dvě hodiny.  Úkol zněl jasně, „vmísit se do davu na Albertově“. Informace měli podávat pomocí telefonních budek. Když byla skupinka na služebně v nechvalně známé Bartolomějské ulici, setkali se náhodně s připravenými muži Odboru zvláštního určení (policisté v červených baretech). Od nich pak zaslechli větu, která se znalostí pozdějších událostí zní až mrazivě. „Dneska si je tady budeme sázet jako zajíce,“ prohlásil jeden z nich.

Pozorovací skupina, na rozdíl od bijců, vyrazila do služby beze zbraně, obušku i kasru.

„Bylo nám řečeno, že máme provádět operativní výzkum, kdy je potřebné si všímat případných narušení veřejného pořádku, sledovat obsah hesel a v žádném případě nezasahovat,“ uvedl později jeden z StBáků.

Ostrá akce začala kolem čtvrté, kdy dorazili k Purkyňovu ústavu. Odtud hlásí, že se nic neděje. Podobná slova pak předávají vlastně neustále. Druhá skupina dorazila na Albertov, kde se naopak pro dav lidí skoro nemohla pohybovat. Když pak chtěli telefonovat,  nedostali se k budce. Proto si jen snažili zapamatovat hesla na transparentech. Pak si zaskočili do restaurace zahřát se. Také tento postup se u většiny zúčastněných opakoval častěji. Když studenti vyrazili na Slavín, šli sice s nimi, ale velice brzy skončili opět v hospodě. Kolem sedmé večer pak hlásí, že situace je klidná a vrací se na základnu.

Další skupina vyrazila do okolí Václavského náměstí. Vzhledem k velké zimě se její členové střídají a zatímco jeden hlídkuje, druhý se jde zahřát do vytopeného obchodu.

Pokud nějaká hlášení podávají, tak jen o tom, že je klid. Když se v 19.30 vraceli, stále hlásí, že se nic neděje (v tu dobu dospěl průvod demonstrantů na úroveň Národního divadla). 

Byla mi zima...

Nejblíže opravdovému dění byl zřejmě skupina majora Lály, která se dostala právě až k Národnímu divadlu. Kolem půl osmé dav lidí zastavil policejní kordon na úrovni budovy Albatrosu. V několika minutách lidé vyplnili celý prostor a nemají kam postupovat.  V 19.40 kordon zahradil cestu od Mostu legií. Zbývá poslední únik - Mikulanskou ulicí, i ten byl po osmé hodině uzavřen. Před půl devátou začínají policisté bít demonstranty. Na dav najíždějí transportéry. Příslušníci SNB s obušky nechávají několik propustí kudy se valí bití a přidušení lidé. V těchto uličkách jsou opět biti. Asi ve 21.10 je zákrok u konce.

V tu dobu ale operativní skupina sedí v restauraci U Fleků a večeří. Major Lála se vrací na místo v půl desáté. „V okolních ulicích jsem viděl několik zraněných nebo vyděšených osob, kteří zřejmě prodělali zákrok. Protože jsem nebyl dostatečně oblečen a byla mi zima, tak jsem šel domů,“ řekl později.

Všechno je v prdeli

Až bizarně pak působí střet oficiálních informací a hlášení s realitou. Zatímco například právě operativní skupina převážně hlásila, že se vlastně nic neděje, na centrále kontrarozvědky zavládlo zděšení.

„Někteří, takoví ti dogmatici, ti se řehtali, jiní byli zaraženi a říkali, hele oni to zmlátili. Všeobecně se vědělo, že to bylo hrozný, že tam příslušníci zavřeli a najížděli tam do toho transportéry, že to byl takový masakr, který nemá obdoby. Potom přišla parta Špringer a spol. (příslušník StB, který po celý den shromažďoval informace v krajích) ten vyprávěl svoje zážitky, jak tam strhnul nějakýho novináře zahraničního. Tenkrát Sláva Kohout vystoupil a řekl, tedy pánové, jestli jste tohleto udělali, tak si pamatujte, že to je tedy kompletně totálně všechno v prdeli. Říkal,  že tím skončil všechen socialismus,“ popsal situaci kapitán Milan Málek.

Autor: