TÉMA

Výtvarná tvář pražské zoo se mění - nevytváří ji už nápaditý Michal Cihlář. Vedení zahrady se snaží, aby to nebylo příliš poznat. Bohužel je. A citelně.

Dlouholeté působení výtvarníka Michala Cihláře v pražské zoo je už více než rok minulostí. Málokdy se najde tak naplněné spojení výtvarníka s institucí, jako bylo právě toto. V domácích poměrech bychom těžko hledali srovnání. Svého času se podobně o Národní galerii staral grafik Jaroslav Šváb a z nedávna je známá spolupráce designéra Milana Jaroše s Národním divadlem, která však ne vždy působila šťastně.

Plodná spolupráce v zoo však skončila roztržkou mezi Michalem Cihlářem a jejím ředitelem Petrem Fejkem. Zdá se, že jde o zásadní konflikt a není cesty zpět, neboť výtvarník dokonce známý podnik žaluje. Michal Cihlář vytvořil pro zoo přes devět stovek děl, která mají jednotný styl a instituci dodala skvělou image. Počínaje logem, má na svém kontě množství propagačních materiálů: billboardy, letáky, citylighty, poplotrované dopravní prostředky, suvenýry, trička, výtvarně doplňoval některé pavilony, poutače k nim a podobně.

Opisuje nový výtvarník?

Cihlář říká, že spolupráci ukončil, protože byl dlouhodobě nespokojen s podmínkami. Vadilo mu především, že nemá supervizi nad celou výtvarnou podobou zahrady a jeho díla jsou používaná nevhodně nebo ve špatných kontextech. Ukazuje například letáky, které zoo rozesílala se žádostí o podporu po povodních. „Je to obrovská fotografie slona a v této hmotě je nesmyslně použité logo a na druhé straně s textem je grafický chaos, takový materiál bych nikdy jako výtvarník nepustil. A zoo jej rozesílala určitě půl milionu lidí,“ říká.

Michal Cihlář podal na Zoo Praha žalobu ve věci porušování autorských práv. „Používá řadu mých děl včetně loga neoprávněně, bez toho, že by na ně měla řádnou smlouvu nebo zaplatila licenci na jejich užití. Seznam děl, která jsem pro zoo vytvořil, obsahuje přes 950 položek. Písemné smlouvy ale existují jen na čtyři díla,“ tvrdí.

Petr Fejk se brání a dodává, že zoo se může vykázat platnými a řádně uzavřenými a zaplacenými smlouvami na loga a dále na řádné užívání všech děl, která byla vytvořena na základě objednávek vždy pro konkrétní účel. „Takto vytvořená díla byla zaplacena a jsou užívána přesně v souladu s účelem, pro který vznikla, a na dobu, která z toho vyplývá. Není důvod nyní za tato díla chtít víc peněz nebo jejich užívání přerušit. Tím důvodem není ani ukončení spolupráce mezi výtvarníkem a zoo,“ říká Fejk a popírá, že by zoo výtvarníkovi cokoliv dlužila. „Že mu něco dlužíme, je argument velmi zlý a jednostranný. Dluh v jeho podání je prostě odmítnutý požadavek na zvýšení ceny díla. V tomto smyslu dlužím každému, kdo chtěl kdy od zoo víc, než kolik bylo dohodnuto.“

Celá kauza má však jeden nepřehlédnutelný aspekt, o kterém se po celé Praze může přesvědčit i veřejnost. V něm je třeba dát za pravdu Michalu Cihlářovi. Zoo po jeho odchodu vybrala nového výtvarníka Vladimíra Veselého. Ten začal nepokrytě na jeho díle parazitovat. Kopíruje jeho tvorbu po všech stránkách - napodobuje jeho témata i styl. Není ovšem tak technicky dokonalý a pečlivý. Kromě toho využívá i nápady s prvky, které vymyslel Cihlář - třeba „hřadující“ zvířátka. Těžko lze uvěřit, že umělec může přistoupit na požadavek, aby se dobrovolně vzdal vlastních ambicí. Tím spíš, že Michal Cihlář je kritikou ceněn jako výtvarník s neobyčejnou invencí. Nápady z něj jen srší a umělecky se s ním porovnat může být i zajímavým podnětem. Ne ho však opisovat.

Dokázat, že někdo záměrně napodobuje, tedy parazituje na stylu jiného výtvarníka, je však právně obtížné. Záležitost mimo jiné také vypovídá o přetrvávajícím nízkém právním vědomí v oblasti autorského práva a duševního vlastnictví.

Petr Fejk ale vidí problém úplně jinak a soudí, že zoo pouze pokračuje ve stejném zadání, se kterým kdysi oslovila i Michala Cihláře. „Chceme se prezentovat ruční prací výtvarníka, nikoli fotografií nebo počítačovou grafikou, chceme výraznou barevnost, výraznou obrysovou linku a reálné zpodobení zvířat. Na takové zadání nemá nikdo žádný patent,“ vysvětluje a pokračuje s tím, že nikdo nemá patent třeba na linoryt. „Budete-li se snažit linorytem nebo perokresbou realisticky zobrazit zvíře, skončíte teď vlastně vždy jako Cihlářův parazit. Jenže všeobecná známost jeho stylu neznamená, že například linoryt už nemůžete použít. To zoologická zahrada udělala z této techniky fenomén, který mají všichni spojený s Cihlářem,“ uzavírá.

Nicméně při prostém srovnání řady děl, které Cihlář vytvořil pro zoo, s těmi, jež vyrábí jeho nástupce, je až příliš viditelné, že jde o neumělé kopírování originálního rukopisu. Postup výtvarníka Veselého je eticky nepřijatelný, o lecčems vypovídá i to, že nové poutače postrádají údaj o autorovi. Také kurátor Českého muzea výtvarného umění Richard Drury je přesvědčený, že Veselého práce jen nevhodně rozmělňují Cihlářův rukopis. „Je to jen a la Cihlář, ale absolutně to postrádá jeho hloubku, jeho vizi. On má svoji značku a tu mu někdo krade, je to celé nešťastné,“ uzavírá.

Rozhovory s Michalem Cihlářem a Petrem Fejkem čtěte na straně 14