Před čtyřmi lety se Terezie Křížkovská, Adéla Mrázová a jejich spolužáci z filmové vědy rozhodli, že vybudují Národní muzeum filmu. „Nechtěli jsme vitríny s kostýmy ani interaktivní obrazovky. Naším cílem je přiblížit práci filmařů a zároveň ve zkratce vysvětlit jednotlivé kapitoly z dějin kinematografie na konkrétních příkladech,“ říká Terezie.
Vloni se studentkám podařilo sehnat pronájem v Museu Montanelli v Nerudově ulici. Pět měsíců vystavovaly zmenšenou verzi vysněného muzea. Letos filmovou laboratoří zabydlely několik sálů ve funkcionalistickém Paláci Chicago, který byl na Národní třídě 32 nedávno zrekonstruován. Ve druhém patře je nyní nová expozice, která nadchne filmové nadšence všech generací.
„Hlavním tématem naší výstavy je pohyb. Na praktických ukázkách si vyzkoušíte techniky iluze pohybu z počátků kinematografie, dozvíte se, co inspirovalo avantgardisty a jak se s nápodobou pohybu vypořádali filmoví animátoři. Úvodní část výstavy představuje optické klamy, o kterých psal Jan Evangelista Purkyně,“ vysvětluje Terezie Křížkovská u dvou „paobrazů“. Na každém z nich je pestrobarevný ornament. „Koukejte se na něj, pak na chvilku zavřete oči a podívejte se na bílou zeď,“ nabádá mě a já vidím znovu a znovu stejný ornament. Je to optický klam, který si moje oko pár vteřin pamatuje, i když už ho nevidí.
  |
Nakouknu do sousední místnosti, kde je velký černý válec, po celém jeho obvodu jsou figurky miniaturních tanečnic. Když stisknu tlačítko na stěně, spustí se obří stroboskop nad válcem a rázem se všechny tanečnice rozpohybují. Podobný trik je také o pár metrů dál, kde si zkouším laternu magiku. „Používala se od 16. století. V bohatých rodinách si takhle promítali obrázky, ke kterým se vyprávěly příběhy. U nás si můžete promítnout Oválný portrét od Edgara Allana Poea,“ říká kurátorka a před očima se míhají téměř komiksové postavičky.
Zdálky slyším hlas známého televizního hlasatele Alexandra Hemaly, který tu je a není přítomen. Jeho hlava je vytvořená analogovým hologramem a vysvětluje, co diváci vidí na plátně. V éře němého filmu se v kinech promítaly krátké zpravodajské pořady, zprávy ze světa či kuriozity. Hemalův hlas právě komentuje scénu na plátně: „Dámy a pánové, za malý okamžik spatříte, jak se vlak dá do pohybu. Mohutný stroj pojede přímo proti vám. Připravte se na přelomovou chvíli!“
Krajina avantgardistů
Od prvopočátků filmu se přesouváme do další části expozice, která je věnovaná tvorbě avantgardistů. Model několikametrové městské krajiny je inspirovaný texty Karla Teigeho nebo Vítězslava Nezvala. Jsou před námi koleje, zastávka vlaku, světla biografu a neony. Když se v místnosti zhasne, dá se vlak do pohybu a postupně osvětluje jednotlivé inspirační zdroje avantgardistů.
Obrazový vjem vystřídá zvukový, který si můžeme vyzkoušet v kabině, kde se do sluchátek pouští namluvené filmové scénáře Nezvala či Seiferta. „Avantgardisté věřili, že kouzlo těchto textů spočívá v tom, že si pouze představujete jednotlivé scény. Nechtěli, aby se scénáře zfilmovaly, protože si mysleli, že tím by už text dostal příliš konkrétní podobu,“ říká Křížkovská a vede mě do projekčního kinosálu. Na plátně běží černobílý film, kde se střídají makro a mikro detaily z přírody i všedních věcí. Filmař Jiří Lehovec přibližuje, jak vypadá svět pod mikroskopem při zaostření a rozostření kamery. Detailní pohled na maso, které vylézá z mlýnku, by se vyjímalo i ve filmech Jana Švankmajera.
Animace podle Jiřího Trnky
Podívejte se: K nejslavnějším filmům Krátkého filmu patří ty od Jiřího Trnky |
Optický klam je i o pár metrů dál, kde vidím na stěně dvacet speciálních plakátů. Na papírový podklad jsou vytištěné folie tzv. lentikulárním tiskem, kde autoři ukazují proměnlivost postav v animovaném filmu. Dívám se na kresbu muže s kamerou, když na něj pohlédnu zpříma, tak nese přístroj na zádech. Jakmile se ale pohnu pár centimetrů doleva, vidím, jak kameru teprve zvedá na záda, pokud uhnu doprava už svůj těžký náklad sundává. Nejlepší nakonec nás čeká v sále, kde jsou k dispozici podklady pro animovaný film. Na rozměrném stole leží čtyřiadvacet průhledných fólií s namalovanou postavičkou.
Jedna po druhé znázorňuje muže, který se odhodlává ke skoku. Na první fólii teprve našlapuje, na další se rozbíhá, běží a skáče. Jednoduchý pohyb rozběhu a skoku je ale potřeba postupně nafotit. Snímky se pak nahrají do tabletu a pustím si je jako krátký animovaný film. „V této místnosti chceme ukázat, jak vznikaly slavné disneyovky a jak se liší od českých animovaných filmů. U Disneyho nejdříve natočili reálného herce, který zahrál určitou scénu, a pak ho překreslili v animovanou postavičku. Například zde vidíme herce – siláka. Zvedá činku a pokládá na zem. Vedle je animovaná postava, která vlastně kopíruje tyto pohyby, ale má zvýrazněné některé partie těla. Rozdíl mezi disneyovkou a českým animovaným filmem je v tom, že naši filmaři tak nedbali na reálné proporce. Mnohem důležitější byl originální styl výtvarníka, který se na českém filmu podílel,“ vysvětluje kurátorka.
V poslední místnosti zážitkové expozice se promítají filmy českých výtvarníků Břetislava Pojara, Hermíny Týrlové nebo Jiřího Trnky. A tak malý i velký divák může obdivovat kouzelné příběhy, které zná z dětství. „Máme otevřeno od prosince, zatím sem chodí hlavně rodiny s dětmi nebo prarodiče s vnoučaty. Dost často se stává, že si něco zajímavého najde jak dědeček, tak vnouče, kterému se od nás nechce“ říká Terezie Křížkovská.
