Jak vzniká průšvih

Pokud by se vláda měla teď a tady postavit plnou vahou za olympiádu, každý by viděl, že se zbláznila. Před schvalováním rozpočtu vydávala zvláštní prohlášení ke každé přesunuté miliardě a teď najednou přiklepne na program jakéhosi spolku stamiliardy? Ať už olympijští lobbisté čarují s čísly jakkoli, celkové náklady včetně investic do infrastruktury, z nichž by přímo či nepřímo, vědomky či nevědomky, valnou část stejně zaplatil stát, stále odhadují na 600 miliard. To je více než polovina státního rozpočtu. To bychom rovnou mohli zrušit volby, vláda by nemusela vymýšlet žádný program a rovnou by mohla předat moc v zemi pořadatelům olympiády. Je jasné, že to žádná vláda, která je při vědomí, nemůže udělat.

Takže udělá co? Podepíše jen právní záruky, které ji k ničemu nezavazují. Topolánek by se vykoupil ze střetu se svým stranickým rivalem Bémem a přesně podle hesla „nedělej dnes, co můžeš odložit na zítřek“ se jede dál. Dokdy? Na to je přesná odpověď. Do února příštího roku, kdy se budou muset uchazečská města vykázat finančními zárukami. A člověk, který dnes ujišťoval Topolánka, že ho podpis nebude stát ani halíř, bude kroutit hlavou: když premiér podpisem právních garancí kývl na olympiádu, musí nám na ní přece taky dát peníze, teď už nelze couvnout. A v zemi vyrostou stadiony, na které nikdo nebude chodit, a k nim silnice, po nichž nikdo nebude jezdit. A my budeme platit a divit se, jak se to mohlo stát.

Takhle vzniká většina průšvihů vládnutí. Jenže v tu chvíli, kdy politici jako náměsíční spustí soukolí, které pak už nejde zastavit, zpravidla nikdo nedává pozor, neboť se všichni spravedlivě rozhořčují nad nějakou aktuálnější katastrofou. Spouštěcí mechanismus budoucí olympijské katastrofy máme výjimečně možnost sledovat v přímém přenosu. Nikdo se nebude moci vymlouvat, že netušil, co dělá.