Važme si demokracie. Pokud někdo říká, že si nás politické strany svými sliby kupují, pak má nepochybně pravdu. Inteligentní volič to ví. Proto mediální termín "předvolební populizmus" nepovažuje za něco sprostého. Pouze za radu, jak volit. Kdo tvrdí, že volit nepůjde, neboť se pro něj stejně nic nezmění, volební inteligencí zrovna moc neoplývá. Pokusím se to vysvětit.
Ti voliči co si myslí, že by se o svůj výdělek měli co nejméně dělit,že by neúspěšní měli tíhu svého osudu řešit bez spoléhání na pomoc státu, což neplatí pokud mohou být oni samotní příjemci všemožných státních a evropských dotací, tak jistě půjdou volit stranu, která jim jejich vidění světa, v případě volebního úspěchu, zajistí. Bude-li jich většina, pak se odměna za čas, který věnovali volebnímu aktu, promítne v jejich peněženkách. Stejnou možnost mají občané, kteří poptávají stát založený na celospolečenské solidaritě, ve kterém si občané uvědomují, že každý nemůže být úspěšný a proto si myslí, že by se úspěšní měli důstojně rozdělit s neúspěšnými, nemocnými a starými, ale také, že by stát měl pomáhat soukromému sektoru, pokud to pro společnost bude mít prokazatelný užitek. Bude-li takových voličů většina, tak se odměna za čas, který věnovali volebnímu aktu, promítne v jejich peněženkách. Obě dvě skupiny voličů, které jsem popsal jako modelový příklad, by si neměli vyčítat, že se jedni nebo druzí chtějí mít lépe na úkor druhých. Každé vítězné volební rozhodnutí totiž "poškozuje" toho, kdo vítěze nevolil a každému "poškozenému" se čas, který věnoval volebnímu aktu, promítne v jeho peněžence. Stejně tak se promítne v peněženkách těch, kteří volit nechtějí. Ti si však nemají nač stěžovat, když si od voleb nic neslibovali. A o tom demokracie je.
Ti voliči co si myslí, že by se o svůj výdělek měli co nejméně dělit,že by neúspěšní měli tíhu svého osudu řešit bez spoléhání na pomoc státu, což neplatí pokud mohou být oni samotní příjemci všemožných státních a evropských dotací, tak jistě půjdou volit stranu, která jim jejich vidění světa, v případě volebního úspěchu, zajistí. Bude-li jich většina, pak se odměna za čas, který věnovali volebnímu aktu, promítne v jejich peněženkách. Stejnou možnost mají občané, kteří poptávají stát založený na celospolečenské solidaritě, ve kterém si občané uvědomují, že každý nemůže být úspěšný a proto si myslí, že by se úspěšní měli důstojně rozdělit s neúspěšnými, nemocnými a starými, ale také, že by stát měl pomáhat soukromému sektoru, pokud to pro společnost bude mít prokazatelný užitek. Bude-li takových voličů většina, tak se odměna za čas, který věnovali volebnímu aktu, promítne v jejich peněženkách. Obě dvě skupiny voličů, které jsem popsal jako modelový příklad, by si neměli vyčítat, že se jedni nebo druzí chtějí mít lépe na úkor druhých. Každé vítězné volební rozhodnutí totiž "poškozuje" toho, kdo vítěze nevolil a každému "poškozenému" se čas, který věnoval volebnímu aktu, promítne v jeho peněžence. Stejně tak se promítne v peněženkách těch, kteří volit nechtějí. Ti si však nemají nač stěžovat, když si od voleb nic neslibovali. A o tom demokracie je.
