Jan Budař je totiž mužem činu. Když před třemi lety společnost European Film Promotion pořádala projekci filmu Vratné lahve v Madridu, v závěrečné debatě oznámil lámanou španělštinou publiku, že by si moc rád zahrál ve fimu Pedra Almodóvara a jestli by ho prý po debatě někdo, kdo Almodóvara třeba zná, nepočkal venku před kinem.
Skutečně pak věnoval DVD se sestřihem svých filmů manželce zaměstnance ministerstva kultury. Té pak jednou zavolala vycházející hvězda španělského nezávislého filmu Javier Rebollo. Shlédl při večeři Budařovo DVD a obsadil ho do hlavní role svého filmu Žena bez piána, po boku slavné španělské herečky Carmen Machi (prý slíbila, že se příště přimluví u samotného Almodóvara).
Jan Budař hraje ve filmu polského opraváře elektrických spotřebičů Radka Zagajewskeho. Má šarmantní knírek, těžký přízvuk ve španělštině a trpí epileptickými záchvaty. S Carmen Machi alias Rosou se potká na autobusovém nádraží Estación Sur, tedy na nádraží z něhož odjíždějí autobusy směrem na jih do Analuzie, ale také na východ do Polska.
Žena bez piánaRežie: Javier Rebollo |
Rosa je stejně jako Radek velmi hrdá na své obyčejné, ale přesto specializované zaměstnání – má doma salon v němž depiluje ženy. Jenže je unavená. Z manžela taxikáře, který nepřijde na oběd, protože uvízl v zácpě, z ošklivého obrazu, na němž je lovecká scéna, ze sobeckého syna a kdoví z čeho všeho ještě. Takže sundá obraz ze stěny a když manželův digitální budík ukazuje 23:52 sbalí si kufr a odejde.
Na autobusovém nádraží se pak seznámí s Radkem Zagajewskim – mají totiž stejnou melodii zvonění na mobilu. Jestli máte rádi smutné grotesky Akiho Kaurismakiho možná vám je Žena bez piana připomene. A třeba se pak, po návratu z kina rozhodnete prostě sundat obraz ze zdi a vyrazit na cestu za jedním nočním dobrodružstvím na nádraží.
