Jsem tady hýčkán, říká bluesman Jan Spálený o unikátním místě, kde natočí album |
Jana Spáleného u elektrického piana a s kornetem doplňuje hráč na trubku a křídlovku Michal Gera a s tubou a basovou kytarou Filip Spálený. Natáčelo se na tvrzi Cuknštejn v Tereziině údolí nedaleko Nových Hradů. Repertoár koncertu obsahoval jak klasické písně z repertoáru Jana Spáleného, tak několik novinek a převzatých songů.
To, že už druhé album v řadě vydáváte s triem, bymohlo ukazovat, že vás toto hraní naplňuje víc než větší sestava ASPM. Je to tak?
Tak se to říct nedá. Koncertujeme paralelně. Ale písničky, které mají být komorní, hrajeme komorně. A pokud ještě někdy vznikne nějaká další, studiová deska, bude s celým ASPM.
Liší se publikum obou kapel?
Je možné, že v nějakém segmentu ano, protože trio víc komunikuje verbálně. Když mi publikum dá podnět, já na něj naskočím. Můžeme tam hrát věci, které jsou vysloveně postavené na textu, to v ASPM vždy nejde. Jsou tam dlouhé instrumentální plochy, protože v kapele hrají výrazní muzikanti, kteří musejí dostat prostor. Trio je v tomto ohledu mnohem intimnější.
Takže možná míříte i na folkové publikum...
Ne, takhle jsem o tom nikdy nepřemýšlel, zajímají mě úplně jiné úhly pohledu. Když jsem dostal nabídku natočit další koncertní album, uvědomil jsemsi, že je to naposled. Že to je moje už třetí živá nahrávka a že mi za pár let bude osmdesát. Navíc jsem dostal zadání, které se mi líbilo. Vydavatelství mi totiž dalo příležitost natočit desku tam, kde to mám rád. Čímž padla volba na Nové Hrady.
Proč právě tam?
V době divokého odsunu Němců byli lidé navzájem nenávistní, podráždění, mstili se. Někdy právem, někdy proti právu. Poté, co Angličané osvobodili koncentrační tábor Bergen-Belsen, byli lidé, kteří přežili a mohli hýbat rukama, částečně nasazeni tam, odkud byli odsunuti Němci. Tedy i na Novohradsko. Tam tedy přišel můj po tyfu vyzáblý otec. Odjinud přijeli Rumuni, Slováci, zlatokopové, zloději, chudí lidé, kteří se potřebovali někde chytit. Taková to byla společnost. A do toho jsme se objevili my dva s bratrem. Bráchovi byly dva, mně čtyři. Ti bolaví, podráždění lidé si uvědomovali, že nás mohou rozmazlovat, protože nás nikdo neudal a my taky nikoho neudali. Všichni na nás byli strašně hodní. A to je to, co si pamatuju.
Jak se ale stalo, že jste se tam vrátil?
Jednou si přes našeho manažera objednalo Kulturní a informační středisko Nové Hrady koncert ASPM na tamním nádvoří. A mně se tam podařilo navázat několik pěkných kontaktů. Pak jsme tam za nějakou dobu přijeli jako trio, no a postupně jsem do toho prostředí vnikal. Pak jsem si tam pronajal byt na léto, nejprve na čtrnáct dní, pak na tři týdny, na měsíc, letos jsme tam byli s manželkou už šest neděl. A najednou jsem zjistil, že se nevracím z Nových Hradů do Pyšel, kde léta bydlím, ale z Pyšel do Nových Hradů. Protože tam mám pocit klidu a jsem tam šťastný. Navíc je to nejkrásnější kus přírody v Čechách.
Jan Spálený
Kromě písní, jež máte na repertoáru léta, se na albu objevují i takové, které ve vašem podání zatím známé nejsou.
Některé jsou úplně nové a některé úplně staré. Asi nejbizarnější je píseň Příliš mlád. To je Nat King Cole z roku 1951 s českým textem pana Bohuslava Nádvorníka, u nás ji snad zpíval Richard Adam nebo Rudolf Cortés, už nevím. Nat King Cole, to je takový sameťák, „black velvet“, zpíval to úžasně a já si to z té doby pamatuju. Téma textu – když jsem za tebou přišel poprvé, všichni říkali, že jsem příliš mladý, když jsem přišel podruhé, byl jsem podle nich už příliš starý – mě zaujalo už tenkrát. Proto jsem se rozhodl tu píseň zpívat, i když mě kolegové zrazovali, že Nat King Cole měl nejkrásnější sametový hlas na světě, zatímco já skuhrám...
Překvapilo mě zařazení Šlitrovy a Suchého Terezy.
Tu jsme hráli dokonce z not a tak trochu proti mému gustu. Je to dobrá píseň, mám ji rád, ale je úplně mimo náš repertoár. Sám bych si ji nikdy nevybral. Nicméně to bylo přání místních posluchačů, a když už jsme byli v Terčině údolí...
Převzatá je i slavná You Are So Beautiful.
Tu na koncertech rád hrávám a sám pro sebe si umím zdůvodnit, proč to dělám. Je strašně těžké složit jednoduchou píseň – a tady se to Billymu Prestonovi povedlo na sto deset procent. Chtěl bych taky někdy takovou písničku na tři akordy napsat. Zkusil jsem to stokrát, ale pokaždé to vyhodil. Druhý důvod je Joe Cocker. Já si ho pamatuju jako mladého bigbíťáka, ale když mu pak vypadaly vlasy a z hlasu zůstalo jen sípání, najednou jsem tam viděl jisté paralely. Když mu zmizela hlasová muskulatura, náhle bylo lépe slyšet, o comu vlastně jde. Myslím, že tohle máme společné, když to řeknu trochu nafoukaně.
