Jeho filmy - k nejznámějším patří Možnosti dialogu, Něco z Alenky, Lekce Faust, Spiklenci slasti či Šílení - překypují obrazností, prolíná se v nich sen s realitou, černý humor a agresivita s básnickým viděním světa. "Mojí snahou je co nejautentičtěji a nejdůsledněji ze sebe vypudit démony, které mě sužují. Jde o proces osvobozování," říká o své tvorbě. V pátek 4. září oslavil 75. narozeniny.
Patří k aktivním stoupencům surrealismu, který se podle něj "pokouší vrátit tvorbě magický rozměr". Díla surrealistů jej inspirují (například Salvador Dalí či Luis Buňuel) a nutí hledat. "Surrealismus se vrací k základním otázkám po smyslu svobody, lásky či poezie. Není to jen umělecký směr. Je to postoj ke světu a k životu," říká Švankmajer, který také jednou řekl, že "si celý život jenom hrál".
Kromě surrealismu je v jeho tvorbě patrná i freudovská psychoanalýza či rudolfinský manýrismus (kupříkladu s Arcimboldovými portréty z ovoce a zeleniny), mezi své oblíbence a zdroje inspirace řadí Lewise Carrolla, Edgara Allana Poea, markýza de Sade, Arthura Rimbauda, Vratislava Effenbergera či svou ženu Evu, která zemřela v říjnu 2005.
Pole svobody je neustále okrajované
Ve svých filmech experimentuje, kombinuje animaci s triky a hranými scénami. Zdůrazňuje význam rozporů, které ho obohacují, originálně pracuje například s humorem a napětím. Zároveň je ale patrný kritický tón některých jeho děl. "Umění se dostalo na šikmou plochu v okamžiku, kdy se začalo emancipovat od svých magických kořenů. Současné umění je v podstatě narcistní reklamou na osobu autora. Nejde tu o autentickou výpověď."
Vždy sázel na prolínání snu a skutečnosti a zejména na imaginaci. "Ta má jednu nevyzpytatelnou moc: prostřednictvím všemohoucnosti touhy, kterou ovládají mohutné síly našeho nevědomí, usiluje o svou realizaci," říká. Klíčovou je pro něj i otázka svobody. "Pole svobody je neustále okrajované. Člověk se vlastně svobody bojí a nechce ji. Pak padá do náruče manipulace. Alespoň pocit svobody může člověku přinést jen revolta."
Může si na své diváky počkat
Pražský rodák Švankmajer studoval v letech 1954 až 1958 scénografii a loutkovou režii na Divadelní fakultě Akademie múzických umění, dva roky vedl skupinu Divadla masek v divadle Semafor a působil i v Laterně magice. Zde se poprvé setkal s filmem, který jej okouzlil: "Film má před divadlem jednu velkou výhodu. Může si na své diváky počkat." Debutoval snímkem Poslední trik pana Schwarzewaldea a pana Edgara v roce 1964.
S nastupující normalizací ale nemohl několik let točit vůbec, poté nepravidelně, některé jeho filmy (Byt, Zahrada) skončily v trezoru, jiné zmrzačily "vysvětlující" zásahy. Živil se jako trikař a výtvarník na Barrandově, spolupracoval na filmech jako Adéla ještě nevečeřela, Tři veteráni či Tajemství hradu v Karpatech.
Na začátku 70. let se společně se svou ženou Evou také stal členem surrealistické skupiny, která se znovu formovala kolem básníka Vratislava Effenbergera. Spolupracoval na mnohých kolektivních projektech, které často sám inicioval, vytvořil mnoho koláží či objektů.
A blázinec je jeho výstižnou kulisou
Mezinárodně jej proslavily Možnosti dialogu (1982), které ale byly v normalizačním Československu označeny za exemplární příklad toho, jak nemá vypadat socialistický film. Následoval další zákaz práce. A pak hned celosvětový úspěch se snímkem Něco z Alenky (1987).
Velký úspěch měl jeho filozofický snímek Lekce Faust či jeho nejvíce surrealistický film Spiklenci slasti. Hlavním tématem Lekce Faust je strach ze smrti, Spiklenci slasti jsou zase tragikomickou obhajobou lidské sexuality. Pak následoval Otesánek a v roce 2005 "filozofický horor" Šílení. "Tento film je alegorií dneška. A blázinec je jeho výstižnou kulisou," prohlásil o Šílení jeho tvůrce.
O Švankmajerovi vznikají odborné studie i knihy, hlásí se k němu řada významných filmařských osobností, například Tim Burton nebo Terry Gilliam. Za svou tvorbu ("Celý život jsem se úzkostlivě snažil nevytvořit si svůj umělecký rukopis, svou stylizaci.") byl mnohokrát oceněn. Už v 60. letech například získal třikrát cenu Trilobit, počtvrté ji získal v roce 1994. O rok později převzal Českého lva za dlouholetý umělecký přínos českému filmu a letos dostal na MFF v Karlových Varech Křišťálový glóbus za mimořádný umělecký přínos světové kinematografii.
