"Těší mě to natolik, že když si v noci připadám osamělá, prostě chvíli pletu," řekla osmdesátiletá Secuko Kasujaová. Při zemětřesení a následné přívalové vlně tsunami přišla o dům i obchod s potravinami na pobřeží rok poté, co jí zemřel manžel.
V místnosti vyzdobené z papíru skládanými origami v podobě jeřábů členky klubu celé hodiny pletou z příze darované z Austrálie, Skotska, Koreje či USA. Vyměňují si rady, jak plést copánkové vzory, stejně jako tipy na to, jak udržet teplo v prefabrikovaných buňkách lemujících fotbalové hřiště, kterým nyní říkají domov.
Tenhle pletařský klub je mikrokosmem problémů, s nimiž se část obětí potýká při snaze obnovit po katastrofě vlastní život. Mnozí z 326.000 lidí, kteří přišli o střechu nad hlavou a stále žijí v provizorních příbytcích, jsou starší 65 let. V některých městech jich je více než 30 procent. Obvykle mají jen minimální úspory a mizivou šanci na práci.
Klub, jako je "Obživlé vlákno", je jednou ze škály programů, které organizují dobrovolníci, aby lidem pomohli překonat traumata. Mnoho z dvou desítek členek klubu by se pravděpodobně nikdy nesetkalo, kdyby nebylo zemětřesení 11. března loňského roku. Jedna je farmářka, jiná pracovala jako úřednice v elektrárně, než odešla do důchodu. Dvě vlastnily kadeřnický salón. Jen některé přišly o členy rodiny, ale všechny ztratily domy a s nimi i téměř všechno ostatní, když zemětřesení a tsunami udeřily.
Třetina města zmizela
Tsunami vymazalo třetinu města. Lodě narážely do domů a valící se voda zničila stroje na sušení mořských řas, z nichž každý stál půl milionu dolarů. To pro město známé svými delikatesami z této "mořské trávy" znamenalo zabití místní ekonomiky. S myšlenkou vytvořit pletařský klub přišla křesťanská misionářka Teddy Sawkaová, která se do Japonska přestěhovala z amerického Ohia před 37 lety.
Její vlastní dům tsunami přežil. Chtěla nějak pomoct evakuovaným a pletení, které je v Japonsku oblíbenou zábavou, se samo nabízelo. Vydala se proto na sportovní stadion s přízí, kterou jí darovaly přítelkyně v USA, a několik žen z ní začalo vyrábět pokrývky pro ty, které katastrofa postihla stejně jako je. Nyní už pletou například i teplé návleky na nohy, které se prodávají v Tokiu. Výtěžek půjde na obnovu města.
Při jednom z nedávných pletařských posezení Sawkaová nešetřila pochvalnými výkřiky. "Sugoi!" (nádherné), znělo místností, když sbírala "domácí úkoly" svých členek. Jedním z výrobků byla i oranžovo-hnědá pokrývka s vlnkovaným vzorem. "Tohle je jako život," zažertovala. "Jde nahoru a zase dolů a pak znovu nahoru." Osmdesátiletá paní Kasujaová z darovaných přízí háčkuje a za poslední týden doma za bezpočet hodin vyrobila šátek přes ramena. V ručních pracích je pro ni ještě něco navíc - jedna z mála věcí, které se jí povedlo zachránit z tsunami poškozeného domu, byla skříňka s háčky na háčkování. Postupem času se z ní stalo něco jako trenér háčkování pro začátečnice.
Mezi její svěřenkyně patří i třiaosmdesátiletá Kanejo Katová, která má problémy dokončit růžovo-modrý šátek hlavně proto, že si na práci vzala chlupatou vlnu, v níž se těžko rozpoznávají očka. "Proč jste si vybrala takovou efektní vlnu?" peskovala ji jemně paní Kasujaová a vypárala část šátku. "Podívejte, tady vám chybí dva sloupky." Po několika měsících strávených v pletařském klubu zaznamenala Sawkaová změnu. Ženy už nejsou tak rezervované, poplácávají se po zádech a žertují o tom, jak pletou tak usilovně, až jim z toho naskakují puchýře. K jejímu překvapení se polovina pletařek začala sama od sebe scházet každý den.
Činnost klubu se ale neobejde bez třecích ploch. V posledních měsících se největším problémem stalo rozdělování vlny a přízí. Při jedné ze schůzek se několik žen dokonce seběhlo k přepravce s novými zásobami a snažily se popadnout jakýkoli pytel přízí, který jim přišel pod ruku. "Je to takový syndrom," míní Sawkaová, podle níž jde patrně o obyčejný projev toho, že tyhle ženy přišly skoro o všechno. "To není ani chamtivost, jenom to tak může vypadat," dodala.
