16. února 2016 14:04 Lidovky.cz > Zprávy > Osudy 20. století

Jarmila Bočánková přišla o mládí a první lásky. Komunisté ji zavřeli v sedmnácti

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 35Diskuse
Paní Bočánková | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Paní Bočánková | foto: Jarmila Bočánková
„Všechno jsem ochotna odpustit, ale nikdy komunistům neodpustím, že když jsem byla mladá, že mi chlapec docela obyčejně lidsky neřekl - Mám tě rád.“ Takovou křivdu si odnesla Jarmila Bočánková z komunistického vězení. Stigma si pak nesla po celý život, který jí „pokrokový“ režim nezapomněl řádně ztrpčovat.

Jarmila Bočánková, rozená Indráková, se narodila 14. srpna 1931. Pochází z Olomouce. Její rodina byla česko-německá, otec byl Čech a maminka Němka, což rodině přineslo řadu problémů. Rodiče byli spíše chudší, maminka byla v domácnosti a otec pracoval jako cestář na úpravách silnic, jezdil s parním válcem.

Rodina bydlela ve Šternberku u Olomouce, odkud ale musela při obsazování Sudet na podzim roku 1938 utéct, protože otec byl český vlastenec a náčelník Sokola, a byl by tedy ohrožen agresí Němců.

Když zabírali Němci Sudety, my jsme bydleli v Sudetech ve Šternberku, to je blízko Olomouce městečko. A když Němci zabírali v tom osmatřicátým roce Sudety, tak došlo k tomu, že můj tatínek dělal náčelníka Sokola a maminka tedy jako Němka, tak nastal problém, že by byli ti Němci tatínka odstřelili, protože si nenechal nic líbit, do toho svýho češství si nenechal nikým hovořit. Takže by byl tatínek přišel o život. Ten jeden Němec – který znal moji maminku, přestože jaksi s těmi Němci nebyla v přátelském styku, to vůbec ne, ale přece jenom vědělo se, že je Němka – takže ten jeden Němec maminku navštívil a řekl jí, že má vzít dítě, mně bylo sedm let, a manžela a všechno nechat ležet a jít pryč. Takže my jsme z toho Šternberka v noci ještě utekli – teda po svých, auto jsme neměli, nic. Takže po cestě nás brali sedláci potom druhý den, co už jsme šli, to už lidi jezdili na pole tam na těch vesnicích, jak jsme kráčeli. A měli jsme každý jenom pár věcí osobních – ani nic, peníze z banky, prostě nic, opravdu každý měl pár drobností. A šli jsme do Tovačova, protože z Tovačova pocházel můj tatínek. Maminka tedy z Olomouce a tatínek z Tovačova. A šli jsme, že tam nás jeho sourozenci přijmou, jenže protože maminka byla Němka a ti tatínkovo sourozenci byli zas takoví zazobaní Čecháčci, takže tu maminku neměli rádi. Ačkoliv stařenka i stařeček, oba zemřeli v náručí mojí mamince, protože vždycky každý z nich, když bylo ouvej, když byl v nouzi, tak šli za maminkou. Protože maminka byla vzácná osoba, tak je vždycky bez rozmýšlení přijala. Takže tak to bylo. A když jsme přijeli do toho Tovačova, přišli tedy po svých, tak to bylo druhý den k večeru. Tak stařenka nás tam uložila na půdě do sena a my jsme tam všichni tři usnuli, protože jsme byli značně vyčerpaní. A ve čtyři hodiny ráno někdo bouchal na vrata od tý kolny, kde my jsme leželi, spali. A to byl tatínkův bratr, který říkal: ‚Jarošu, vstávej. Je mobilizace. Rukujem.‘ Takže tatínek odešel na tu vojnu. A my s maminkou jsme zůstaly v tom Tovačově.“

Na kolenou prosila za život maminky

Když se otec vrátil z mobilizace, žila rodina v Tovačově. Dostali zde byt, Jarmila tady začala chodit do školy, měla přátele a strávili zde celou válku.

Matka chodila v mládí do německé školy v Olomouci, měla tedy spolužáky a kamarády mezi Němci, kteří měli v protektorátu velký vliv. Jeden její bývalý spolužák byl náčelníkem gestapa v Přerově. Díky těmto svým kontaktům zachránila spoustě lidí život. Její přítel vždy přijel, nechal auto opodál, přišel k nim a řekl jí, koho má varovat, ke komu se chystá gestapo kvůli ilegálnímu poslouchání rádia z Londýna a Moskvy. Lidé se zbavili přijímače, a když u nich gestapo nenašlo rádio, nemohlo jim nic dokázat. Také pomohla k návratu domů jedné nemocné paní, která byla nuceně nasazená v Ulmu.

Přestože paní Indráková tímto způsobem pomohla asi stovce lidí, setkala se na konci války s nenávistí a málem lynčem, protože byla Němka. Bývalí otcovi spolužáci – členové Národní gardy – ji zavřeli do sklepa zámku a snad by ji i zastřelili. Nepomohla ani petice se sto dvaceti podpisy lidí, kterým paní Indráková za války zachránila život. Zasáhli až Rusové. „A v pětačtyřicátým roce, když Rusové osvobodili Tovačov, tak já jsem se oblékla do svýho kroje hanáckýho, který byl, myslím, na světě nejkrásnější, protože ho dělala maminka, byl paličkovaný, (...) tak já jsem tam v tom kroji klečela s tatínkem, na kolenou jsme prosili toho jednoho důstojníka ruskýho, který měl taky flintu, pušku. A já jsem tam klečela, prosila jsem ho, sepjatý ruce, tatínek vedle mne a prosili jsme o tu maminku, aby ji nestříleli jako Němku. Já neumím rusky, ale on něco říkal jako: ‚A što ty? A kdo ty jsi?‘ A já jsem řekla: ‚To je moje maminka.‘ A on mně řekl: ‚To je mať?‘ A to jsem věděla, že to je patrně matka, tak jsem řekla: ‚No, to je moje maminka.‘ A on tý mamince rozvázal ty ruce vzadu na zádech. A řekl: ‚Idi damu.‘ To jsem taky pochopila, že mně a mojí mamince říká: ‚Běž domů.‘ Takže jsme všichni šli domů. A ta moje kamarádka na tý slavnosti, když se vítali Rusové, tak mi kamenem rozbila hlavu a křičela na mě: ‚Ty Němko jedna!‘ Takže to byl střet s tou společností osvobozenou.“

Osudy 20. století

Lidovky.cz pro čtenáře vybírají zajímavé osudy lidí zapsané a uložené v digitálním archivu Paměť národa.

I vy se můžete stát dokumentaristy. přihlaste se do soutěže Příběhy 20. století, nahrajte vyprávění babičky, dědy, rodičů nebo sousedů a můžete vyhrát iPhone 6, nebo 50 000 kč. Uzávěrka soutěže je 29.2.!http://www.pribehy20stoleti.cz"

Paměť národa - partneři

Další životní osudy najdete na lidovky.cz/pribehy.

Paní Bočánková vzpomíná také na ředitele cukrovaru v Kojetíně, který za války dával tajně Čechům cukr zadarmo. A po válce ho hnali ulicemi s hákovým křížem na zádech a bodali ho hřebíky. Otec po těchto zkušenostech na Sokol i své české vrstevníky poněkud zanevřel. Rodina držela hodně pohromadě, byli hlavně spolu a nechodili nikam do společnosti. Z Tovačova se přestěhovali do Hluboček u Olomouce. A adoptovali malou holčičku, jejíž matka, než zemřela, svěřila svou dcerku paní Indrákové.

Zatčení, vazba a soud

Na Silvestra 1948 byla celá rodina Indrákových zatčena Státní bezpečností. Paní Bočánková dodnes neví, co mohlo dát komunistům záminku k jejich zatčení, jak na ně přišli, protože nebyli nijak společensky aktivní, nevykonávali žádnou zvláštní činnost, s nikým se nescházeli.

Ovšem již z počínání estébáků při zatýkání bylo vidět, že měli vše předem připraveno a promyšleno. Jinak nelze vysvětlit, že již při zatýkání si začali bezostyšně rozebírat majetek Indrákových, hlavně zlaté šperky od strýce zubaře. Rodiče odvedli, jak byli, v noční košili. Když bylo Jarmile asi za čtrnáct dní dovoleno, aby s ostrahou zajela do bytu pro oblečení rodičů, v bytě již nezbylo vůbec nic.

Portrét paní Bočánkové, namalovaný přítelkyní ve vězení.

Portrét paní Bočánkové, namalovaný přítelkyní ve vězení.

Indrákovi byli odvezeni do Olomouce a dáni do vazby – sklepní cely. „Ale tam to tedy nebylo hezký, protože v rohu byl jenom takový otřepaný kýbl jako WC. Ale bylo to moc krutý, protože mně bylo 17 let, a kdyby mne kluk políbil, tak bych si myslela, že budu mít dítě. Tenkrát to tak bylo, dnes už to je jiný, ale tenkrát skutečně to tak bylo. A teď se člověk šel vyčůrat a najednou se otevřelo ve dveřích okýnko a mužskej obličej se tam objevil. Takže to bylo takový opravdu moc krutý. A v rohu byla jenom taková palanda, trošku vyvýšená, tak půl metru od země. A tam byla špinavá, roztrhaná jedna taková malá šedá deka. A víc tam nebylo. Takže ráno nám přinesli umyvadlo, trochu vody. A to bylo všechno. A tam jsme byli do července, než byl soud.“

Matka byla nejprve odvezena do vězeňské nemocnice, protože byla zrovna nemocná, měla zápal plic.

Otec byl krutě vyslýchán. „A když jsme přišli z těch výslechů, tak mne tedy nebili, já jsem nikdy nebyla teda bita. Ale tatínek, toho vždycky přitáhli buď za nohy, nebo za ruce – jako na zádech. Ale byl tam jeden moc hodný bachař a ten vždycky přišel za mnou a řekl: ‚Tady máš nějakou mastičku a na čtyrce leží tvůj otec. Běž a trošku mu namaž ty rány.‘ No, potom měl rozsekanej taky nos a ucho, takže vůbec neslyšel potom a necítil.“

V červenci 1949 se konal soud. Jednalo se o velkou protistranickou skupinu, která čítala asi dvacet lidí, kteří se měli dopustit zločinu velezrady a vyzvědačství. V jejím čele měli stát František Paštěka a Jiří Anderle, kteří byli odsouzeni k trestu smrti, který ale nakonec nebyl vykonán. Mladistvá Jarmila Indráková byla podle rozsudku odsouzena ke dvěma letům vězení, její otec Jaroslav Indrák k osmi letům vězení a matka Štěpánka Indráková k sedmi letům. Ve skutečnosti však byla Jarmila vězněna čtyři roky a její otec dokonce devět a půl roku. Součástí rozsudku byla také konfiskace poloviny majetku (ve skutečnosti byly zabaveny veškeré jejich věci ještě před soudem) a ztráta občanských práv.

Figurky, které Jarmila Bočánková vyrobila ve vězení.

Figurky, které Jarmila Bočánková vyrobila ve vězení.

Adoptovaná sestra

K tragédii rodiny ještě přispělo, že jim byla sebrána malá holčička, které zemřela matka při porodu a kterou Indrákovi adoptovali, a již nikdy nenalezli. Když byli zatčeni, svěřili ji sousedce, že se za chvilku vrátí. Státní orgány však dítě brzy odebraly. A i když pan Indrák na ni musel platit ze mzdy v Jáchymově výživné, víckrát ji neviděli. „A když já jsem se potom vdala, tak jsem po ní pátrala, protože maminka tý mamince umírající slíbila, že se o to dítě postará, a měla k ní tím pádem velice zvýšený vztah. A moc ji mrzelo, že ten slib umírající ženě nemohla splnit. Tak jsme s mým mužem moc a moc po ní pátrali. Ale bylo nám řečeno, že určitě byla dána do nějakého domova nebo lidem, kteří ji adoptovali, a že to určitě budou komunisti. A že já jí nemám co nabídnout, protože z bytu nezbylo vůbec nic – ani papírek. Takže ani její rodný list já jsem nevlastnila, takže jsem už po ní nepátrala.“

Vězení. Voda ze záchodu a květák s hlínou

Po krátkém věznění na Pankráci byla Jarmila Indráková umístěna do věznice v Hradci Králové. Zde bylo na cele sedm mladistvých dívek. „Tam už to bylo lepší, tam byl turecký záchod. Ta voda stříkala pěkně studená, jakoby čerstvá. Takže tam jsme se napily, umyly, vykonaly svoji potřebu. To už nám bylo příjemnější. I když jsme pily vodu ze záchodu, bylo nám to jedno, hlavně že byla studená.“ Jinak totiž dostávaly vodu na dva dny v konvi. Konev ale sloužila hlavně k šikaně, protože byla zrezivělá a musela se denně čistit a leštit, stejně jako umyvadlo. Dalším způsobem buzerace bylo stlaní postelí. Dívky to proto řešily tak, že raději spaly dvě na jedné posteli, aby měly ráno méně postelí ke stlaní.

Dívky vykonávaly různou práci, třeba chodily uklízet nebo pracovat na pole. Také pracovaly ve Sponitu, kde na strojích natáčely ze surové bavlny bavlnky a štupovací niť. Problém byl, že se v práci střídaly s údernicemi, které chtěly získat poukázky na cukr a máslo, a proto vězeňkyním sabotovaly práci. „Než odešly z pracoviště, tak nám tu surovou bavlnu polily pivem, čímž se to slepilo všechno. A my, než jsme mohly zahájit tu původní práci, to svíjení na 50 klubíček, tak jsme to třeba dvě hodiny navazovaly. Čímž nám ubyla možnost výdělku.“ Plat vězeňkyň byl v podstatě symbolický, dostávaly korunu za den. Ale jejich výdělek dostávala věznice a za odměnu jim třeba povolila dopis navíc.

Stravu dostávaly do ešusu. K jídlu byly neloupané brambory, ale také celý květák, který byl plný housenek a písku. Dalo se to jíst, až když opláchly housenky v záchodu. Při práci na poli si bylo možno přilepšit řepou nebo jablky, která našly.

Nejdůležitější bylo ve vězení přátelství, s většinou spoluvězeňkyň prošla paní Bočánková Hradcem Králové, Kostelcem nad Orlicí i Lnářemi. Jsou přítelkyněmi dodnes a několikrát do roka se scházejí.

Lnáře a klášter

Roku 1950 byly dívky přesunuty do Lnáří, kde paní Bočánková zůstala dva roky, než byla roku 1952 propuštěna. Zde byl ústav pro mladistvé dívky, jednalo se o pobočku Ústavu pro mladistvé delikventy v Zámrsku. Byly zde drženy mladistvé dívky, které byly odsouzeny Státním soudem podle zákona č. 231/1948 Sb. Jednalo se tedy výhradně o politické vězeňkyně. Ústav fungoval mezi lety 1950 až 1952, kdy byl zrušen a dívky byly převezeny do Zámrsku. Ústav sídlil v bývalém augustiniánském klášteře, který byl zrušen při zátahu StB proti řeholím v dubnu 1950.1

V těch Lnářích, tam už to bylo normální. To byl jako klášter, tam jsme bydlely. To už bylo, jako když je člověk skoro doma. Akorát že jsme musely vždycky hlásit to ‚Soudruhu veliteli‘ na cele ráno. Každý den jedna měla službu, a tak to musela hlásit: ‚Soudruhu veliteli, hlásím stav žen na cele sedm.‘ A já jsem to strašně nerada říkala, tak jsem vždycky řekla: ‚Pane soudruhu veliteli.‘ Za to jsem taky byla moc od nich hubovaná. Ale jinak to už bylo takový mírný, to už nebylo vězení jako takový. Samozřejmě, bylo to uzavřený, ven jsme nemohly ani nohou, to ne. (...) Takže ti mladiství samozřejmě měli to vězení snazší, i co se týče té práce i toho soužití tam. To už nebylo tak náročný. A my jsme byly mladý a politický. My jsme si to strašně braly, že jsme jako politický, protikomunistický. (...) a na to jsme byly strašně hrdý.“

Fotografie dívek ve Lnářích

Fotografie dívek ve Lnářích

S dozorci většinou nebyl problém. Pouze jedna bachařka byla zlá. Šla s dívkami na poštu a nespoutala je, děvčata se smála a dobírala si ji, co by dělala, kdyby jí chtěly dívky utéct. Ona řekla, že by je zastřelila. A aby jim dokázala, že to myslí vážně, tak prostřelila Evě Vokálové nohu. Ovšem byla potom odvolána.

Dívky zde měly být převychovávány. Jejich vztah ke komunismu měla zlepšovat ideologická školení. V rámci převýchovy hrály také drobná divadelní představení. Jejich hlavním přínosem bylo, že s nimi dívky jely i do Blatné nebo Plzně, kde je předváděly. Dostaly se tak mimo vězení, setkaly se s lidmi v civilu, kteří jim občas propašovali např. konzervu rybiček.

Jarmila Indráková byla vězněna ještě na Pankráci, odkud byla 9. května 1952 propuštěna. Její maminka byla vězněna ve Znojmě a v Pardubicích, kde také vyrobila figurky otce a matky ve vězeňském oděvu, které darovala Jarmile jako svatební dar. Tatínek byl vězněn v lágrech v Příbrami a na Jáchymovsku, kde těžil uran. Devět let práce s radioaktivním materiálem se bohužel odrazilo na jeho zdraví a zemřel na rakovinu plic.

Po propuštění

Ve Lnářích se Jarmila Indráková seznámila s Cyrilem Šollarem, který dívkám různě pomáhal, nosil jim ovoce. Po jejím propuštění se několikrát setkali, vyšli si. A pan Šollar jí nabídl sňatek, se kterým Jarmila nakonec souhlasila, protože to bylo východisko ze složité životní situace. Jako propuštěná politická vězeňkyně totiž neměla lehký život. Vrátila se do Olomouce, kde bydlela u své staré, chudé babičky, a snažila se najít práci. „Já jsem chodila za prací. A když jsem přišla do nějakého podniku, tak mi bylo řečeno: ‚Ano, vás vezmeme.‘ Protože viděli mladou ženu, dívku, byla jsem sympatická a každej: ‚Ano, vás vezmem. Pojďte do kanceláře.‘ A když jsme přišli do kanceláře a řekl: ‚A kde jste působila až do dnešního dne?‘ A já jsem řekla: ‚Já jsem byla v kriminále.‘ A pak mi každý řekl: ‚A za co? Proč?‘ Já jsem řekla: ‚Za velezradu.‘ A to jsem říkala hrdě, nemínila jsem se za to nějak hanbit. Jenže ta moje hrdost klesla v okamžiku, kdy jsem to vyslovila, protože každý mne vyhodil.“ Neměla co jíst. Proto chodila do centrální jídelny a tam dojídala, co lidi nesnědli.

Nakonec sehnala práci v olomouckých papírnách. Tiskla vzory na stroji, ovšem když se zaučila, přesunuli ji k jinému stroji a musela se učit znova. A takto tam obešla všechny stroje. Protože se pořád jen zaučovala, měla stále minimální plat. Neměla ani peníze, aby mohla jet navštívit své rodiče do kriminálu.

Navíc se k ní neznali vlastní příbuzní. Když potkala bratrance a sestřenice, kteří studovali vysokou školu, přecházeli na druhý chodník a dělali, že ji nevidí.

Manželství

Z této těžké životní situace se pro ni stalo východiskem manželství. Dne 2. srpna 1952 přijala nabídku k sňatku a provdala se za Cyrila Šollara. V den svatby si ještě vykali a vzájemný vztah se teprve měl utvořit. Manželé se usídlili ve Lnářích, kde pan Šollar začal pracovat jako správce bývalého kláštera a ústavu pro mladistvé, kde byla Jarmila vězněna. V objektu měli Šollarovi také byt, takže se Jarmila opět vrátila do Lnáří, ale v jiné roli. Manželům se brzy narodily dvě děti – dcera a syn. Ovšem po čtyřech letech přišla další rána – pan Šollar náhle zemřel na infarkt myokardu.

Vdova a děti

Paní Bočánková se tedy ocitla sama se dvěma malými dětmi. Navíc byla bývalý politický vězeň, kterého režim utiskoval, kde mohl. Po návratu z vězení se k ní nastěhovali rodiče, kteří neměli kam jít. Maminka byla již těžce nemocná, ale otec našel práci v sousední Blatné a pracoval jako dělník u Státních silnic.

Útisk rodiny se nevyhnul ani malým dětem paní Bočánkové. Protože moje děti byly čtyř-, pětiletý malý děcka. A tatínek jednou přišel a říkal mi: ‚Jaruško, obleč děti. Pojedeme do Blatný, je tam Mikuláš pro zaměstnance, tak vezmem děti a pojedeme do tý Blatný.‘ Tak jsme jeli. A já jsem dětem vyprávěla, že tam jako bude svatej Mikuláš a čert a anděl a tak. A ta moje dcera, ta už byla šestiletá, a ta říkala – ta byla taková zvídavá, taková moudrá - a říkala: ‚Maminko, my jsme hodný, že jo? My dostaneme od Mikuláše dárečky.‘ Já jsem říkala: ‚To víš, že jo, Jaruško, dostanete dáreček. Mikuláš každýmu dítěti přinese dáreček.‘ A teď jsme tam tatínek a já a mezi sebou jsme měli ty moje dvě malý děti. A Mikuláš tedy rozdával, vyndával z koše ty dárečky. A najednou prostě Mikuláš se rozloučil a odcházel. A ty moje děti nedostaly nic. A teď se rozbrečely obě ty děti a říkaly mně: ‚Maminko, vždyť my jsme ale hodný. Proč my nemáme nic od Mikuláše? On na nás zapomněl, on nám nic nedal. Maminko, ale proč? Proč?‘ A já jsem řekla, nevěděla jsem honem co říct, tak jsem řekla: ‚Nedal vám nic, Jaruško, protože nebydlíme v Blatný. On dává jenom dětem z Blatný. A my bydlíme ve Lnářích, tak to máte ve Lnářích zase, ty dárečky. To se podíváme doma a tam už to bude za oknem. Tak nebrečte.‘ Tak ony se jako tak trošku uklidnily. Nicméně, pak asi dva dny nato tatínek šel na nějakej ten úřad tam na tom pracovišti a projevil takovou nevůli z toho, co se stalo těm jeho vnoučatům. No a oni mu řekli: ‚No jo ale, Indrák, co chcete? Vždyť jste kriminálník!‘ Takže ty děti taky tím trpěly samozřejmě – velmi.“

Zdravotní sestra

Po nějakém čase se paní Bočánková s rodinou přestěhovala do Plzně. Zde začala pracovat jako uklízečka v nemocnici, potom si dodělala studium na sanitáře, ošetřovatelskou techniku a střední zdravotnickou školu. A pracovala jako zdravotní sestra – hlavně v psychiatrické léčebně v Dobřanech, kde působila 21 let na oddělení gerontopsychiatrie. Odtud odešla do důchodu. Byla to těžká práce, ale přesto na ni ráda vzpomíná, protože stařečci, o které se starala, byli velmi milí a vděční. Třeba jí schovávali maso od oběda, aby ji potěšili, což vždy zahřálo u srdce.

Také se seznámila s panem Bočánkem, za kterého se provdala a se kterým žije dodnes. Po roce 1989 se zapojila do činnosti Konfederace politických vězňů v Plzni.

Křivdy, které se jí staly, již odpustila a netrápí se jimi. Snaží se žít současností, setkávat se s přáteli, nakolik to je v jejích silách, pomáhat lidem. Jediné, co ji z minulosti stále trápí, je, že ji komunistický kriminál připravil o první lásku a bezstarostnou zamilovanost mládí.„Všechno jsem ochotna odpustit, ale nikdy komunistům neodpustím, že když jsem byla mladá, že mi chlapec docela obyčejně lidsky neřekl: ‚Mám tě rád.‘“

(Příběh Evy Duškové, roz. Vokálové, je uložen ve Sbírce Paměti národa. Také je popsán v knize Zkouška odvahy.)

Eva Palivodová pro Post Bellum
  • 35Diskuse




REGISTRACE NA SERVERU LIDOVKY.CZ, NEVIDITELNÉM PSU A ČESKÉ POZICI

SMS Registrace

Diskuse LN jsou pouze pro diskutéry, kteří se vyjadřují slušně a neporušují zákon ani dobré mravy. Registrace je platná i pro servery Neviditelný pes a Česká pozice. více Přestupek znamená vyřazení Vašeho telefonního čísla z registrace a vyřazený diskutér se již nemůže přihlásit ani registrovat pod stejným tel. číslem. Chráníme tak naše čtenáře a otevíráme prostor pro kultivovanou diskusi.
Viz Pravidla diskusí. schovat

Jak postupovat

1. Zašlete SMS ve tvaru LIDOVKY REG na číslo 900 11 07. Cena SMS za registraci je 7 Kč. Přijde Vám potvrzující SMS s heslem.

2. Vyplňte fomulář, po odeslání registrace můžete ihned diskutovat

Tel. číslo = login,
formát "+420 xxx xxx xxx"
Kód ze SMS je rovněž heslo
Vaše příspěvky budou označeny Vaším jménem, např. K. Novák.
* Nepovinný.
Odesláním souhlasíte s Pravidly diskusí.

Najdete na Lidovky.cz