Čtvrtek 28. března 2024, svátek má Soňa
130 let

Lidovky.cz

Jasmíniny slzy Woodyho Allena: Vzpomínky na měsíční zář

USA

  7:18
Jasmíniny slzy, což není tak špatný překlad titulu Blue Jasmine, jsou samozřejmě dalším Allenovým mistrovským dílem. Jeho suverenita vzniká ze souzvuku známých allenovských témat, jež mění formu, ale nikoli základní harmonii.

Z filmu Woodyho Allena Jasmíniny slzy foto: Bioscop

Logika a rytmus střídání žánrů a ladění u Allenových filmů by vydala na doktorát a nepochybně už mnoho prací na toto téma bylo napsáno. Jasmíniny slzy patří z tohoto pohledu do linie těch jeho filmů, pro které ho jeho standardní divák (tedy takový, který očekává vtipy - a nic proti nim: vtipy jsou důležité!) úplně nemiluje. Respektuje je však, protože ví, že mistr se prostě jednou za čas chce vyjádřit takříkajíc vážně, bez podpěry humoru, který je ale nějakým způsobem u Allena přítomný vždycky. Snad jen u těch úplně nejbergmanovštějších Allenových filmů, tedy těch, které se vymykají komorním a asketickým zpracováním: Září a Interiéry, by se člověk musel hodně snažit ho tam nalézt -ale myslím, že i zde by se něco našlo, aspoň jazz v titulcích.

Mimochodem: hudebním leitmotivem Jasmíniných slz je jazzový standard Blue Moon z roku 1934. Jeho baladičnost a podmanivá tesknota korespondují s tóninou Jasminina vzpomínání na ztracený svět, který se jí propadl do nenávratna. Vzácný astronomický úkaz modrého (tedy též smutného) měsíce je zároveň podprahovým motivem vyprávění, které hovoří o touhách a iluzích, které možná byly jednou naplněny, ale zbylo po nich už jen cosi jako „měsíční prach“, neskutečný a pomíjivý, ale přítomný v té krásné melodii. Připomenout se tu možná hodí Vzpomínky na hvězdný prach, jeden z méně nápadných Allenových filmů, který je celý složen z reflexivní introspekce, jejíž formální podobu v tomto případě čerpal u druhého svého evropského mistra Felliniho - Stardust Memories je Allenovým 8 a půl.

Jasmíniny slzy tedy patří do řady spíše elegicky laděných filmů, jakými jsou vedle zmíněných hlavně díla jako Hanna a její sestry (i když tam jsou velmi veselé pasáže, především tedy ty, v nichž se vyskytuje Woody Allen, a vůbec ladění je při vší posmutnělosti jaksi optimistické a smířlivé) a pak především jeden z neprávem méně známých Allenových filmů psychologická etuda Jiná žena z roku 1988. Ta má s Jasmínou společný motiv v nechtěném odhalení pravdy, po němž následuje procitnutí do reality. K těmto „ženským“ filmům má Jasmína nepochybně blíž než k Matchpointu, jenž byl již v souvislosti s posledním Allenem veřejně zmíněn. Matchpoint, tento velmi netypický Allenův film, je stylově perfektně zvládnutým zpracováním jedné z klíčových režisérových obsesí: totiž nesplatitelnosti viny, a tím de facto velmi znepokojivě položené otázky, kde je ten spravedlivý Bůh? A je-li vůbec spravedlivý... Allen na to v některých filmech odpovídá se skepsí, která hraničí s jistotou.

Zvlhlé oči a samomluva

Je-li Matchpoint filmem mužského arivismu, vůle po sebeprosazení a po společenském vzestupu -Allenovi znalci vědí, že rozhodující motiv je rozvedením ideje Zločinů a poklesků -, pak Jasmíniny slzy jsou jeho ženským protikladem. Zde je vina splacena bez ohledu na skutečného viníka. Oběť je nevinná, a přesto za něco pyká. Pyká právě proto, že je nevinná. Jediným jejím proviněním byl život v iluzi, že vše je, jak má být.

Touha po harmonii a štěstí, která je u Allena často spojována se slepotou a až bolestným nedostatkem empatie (vzpomeňme na Hannu a její údiv, že ji všichni nemilují tak, jak si to ona představuje a jak by si to jistě zasloužila), je vystavena ostrému žáru životní reality. V jejím předvedení je Allen mistr nad mistry, byť je jeho pojetí a vidění zcela vzdáleno popisnosti a dokumentarismu. Je to stálá přítomnost snění a tužeb, tedy toho druhého, snového světa, který je obsažen v touhách jeho hrdinů, jenž jeho příběhy činí tak působivými. Tento princip slasti, který ovládá životy jeho postav, je kormidluje ke ztroskotání na útesech skutečnosti. Někdy jim poskytuje komediální útěchu, čas od času nikoli. Jako nyní. Příběh Jasmíniných slz není komplikovaný, je ale rozvíjen do košatých odboček a retrospektiv, v nichž se zrcadlí a prohlubují motivy, jež nese vyprávění.

Jasmíniny slzy

USA, 2013
Režie: Woody Allen
Hrají: Cate Blanchettová, Alec Baldwin, Sally Hawkinsová ad.
Premiéra 1. 8.

Jasmine v dechberoucím podání Cate Blanchettové je ženou, která během okamžiku ztratila všechno, co tvořilo její život, status, úroveň. Její muž Hal (hraje ho Alec Baldwin, v poslední době oblíbený Allenův herec) představuje prototyp příslušníka agresivní americké finanční plutokracie, která podváděla privátně i jaksi společensky. Finanční krize, zaviněná asociálními bytostmi jako Jasminin manžel, tvoří pozadí krize životní, která zamává se všemi Jasmininými jistotami. Ty s ní zůstávají již jen jako přízraky, které vleče s sebou jako strašnou zátěž.

Finančně i psychicky zkrachovalá žena hledá útočiště u své podstatně realističtěji založené nevlastní sestry Ginger (Sally Hawkinsová), jedné z těch trochu obhroublých „fabriček“ se zlatým srdcem, které Allen s takovou jistotou sází do svých filmů - a které evidentně miluje a jsou mu blízké. Všímopuštěná Jasmine za ní odlétá do San Franciska, jehož uvolněnější atmosféra by jí měla prospět. Zde však hlouběji padá do kumulující se krize, do bezvýchodného řetězce nedorozumění, výmyslů a lží, které vedou ještě k hlubšímu pádu a deziluzi. Životní otřes, jímž Jasmine prochází s věčně zvlhlýma, alkoholem, sedativy a nevyspáním unavenýma očima, je očistcem, z něhož jako by nebylo vykoupení. Samomluva, která proměňuje Jasmininu tvář v tiše se modlící bytost, je prosbou o vykoupení, které možná již nemusí přijít.

Ano, je to jeden z nejsmutnějších Allenových filmů. Ale právě smutek je hodnota, bez níž by nevynikl smích, jenž se s nímísí v komediích lidského údělu, jichž je Woody Allen největším žijícím mistrem.

Akční letáky
Akční letáky

Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!