Pátek 29. března 2024, svátek má Taťána
130 let

Lidovky.cz

Jde o to, jak psát po Beckettovi

Kultura

  10:39
PRAHA - Belgický prozaik Jean-Philippe Toussaint navštívil Prahu u příležitosti českého vydání jeho nejnovějšího románu Utíkat.

Jean-Philippe Taussaint foto: Alžběta Jungrová, Lidové noviny

LN Robert Musil prohlásil, že svou prvotinu Zmatky chovance Törlesse napsal z nudy. Proč jste začal psát debutovou prózu Koupelna vy?
Myšlenka začít psát Koupelnu přišla sama od sebe. V koupelně jsem se vždycky cítil dobře... Možná to souviselo také s tím, že jsem měl v té době zájem točit filmy, ovšem to je o mnoho složitější než začít psát.

Jste považován za jednoho z následovníků francouzského nového románu. Ovlivnili vás tito autoři?
Nejvíce mě ovlivnil Beckett, jehož trilogie s novým románem jistě souvisí. Je velkou otázkou, jak psát po Beckettovi... Ostatní novorománoví autoři byli také velmi významní, šlo o první velký poválečný literární vzmach. Jejich knihy jsem znal, ale ne natolik, aby mě mohly ovlivnit a abych se mohl cítit jako jejich pokračovatel.

Patříte k autorům, kteří bývají označováni jako „nový nový román“, potažmo „neteční“ či „minimalisté“. Jak se stavíte k přiřazování vašeho díla k těmto nálepkám?
Tu nálepku neodmítám a například označení „minimalista“ mě vůbec neuráží, jen to není příliš přesné, notabene když toho nemáme příliš společného... Třeba Koupelna se dá směle označit za minimalistické dílo, ale v nejnovějších knihách jsem hledal něco, co nazývám „románová energie“, a to už mi příliš minimalistické nepřipadá.

Co si pod „románovou energií“ máme představit?
Platí to zejména pro Milovat se a Utíkat. „Románovou energií“ označuju to, co nutí čtenáře číst knihu dál, přičemž u mě nejde o silný příběh, protože to mi není vlastní. V mých dřívějších knihách byl tou „románovou energií“ humor, nyní už jsem se zase posunul.

Moderní román rozbíjí nejen příběh, ale také rozmlžuje postavy. Vypravěč knih Milovat se a Utíkat a jeho milenka Marie však jsou osoby, které si čtenář zapamatuje.
V ničení postav, na němž se podílel rovněž nový román, nechci pokračovat. Nemám problém s vytvářením výrazných postav, což by se jistě Robbe-Grilletovi nelíbilo. Naopak to, s čím u nového románu souhlasím a co jsem převzal, je přestat se soužit příběhem. Je to formální postup, který nemá daleko k poezii. Jde tedy o to, jak vytvořit knihu, která bude pro čtenáře atraktivní, ale zároveň si nemuset pomáhat berličkami příběhu.

A proč se vůbec tak bráníte tomu, co je člověku přirozené: vyprávění příběhů?
Protože je to daleko od literatury. Vyprávění příběhů nemá s literaturou přímou souvislost, vždyť k ní patří právě také poezie. Většina špatné literatury je ta, která vypráví příběhy, na druhou stranu díla, která příběh postrádají, jsou zas otravná, rétorická a nudná. Chci tedy, aby mé knihy čtenáře upoutaly, zároveň je mi jasné, že pro hollywoodské scenáristy by tam nebylo příliš „za co vzít“.

V tom jste možná autorem zdejšímu prostředí poněkud vzdáleným, protože tradice české prózy je založená na hospodské historce.
V mých knihách tedy rozhodně příběhy, které by se vyprávěly v hospodách, nejsou.

Nejste vy a další „novonovorománoví“ autoři obětí tradice francouzské literatury, která se „pohybuje“ ve skupinách - surrealisté, Vysoká hra, nový román, OULIPO?
To jistě, ale má to i své kladné stránky, neboť jste pak přijímán jako součást většího celku, kterému se tak dostává více pozornosti... Autory nového románu spíše pojilo to, že něco odmítali, než že by měli něco společného...

...a také vydávali - stejně jako vy dnes - v nakladatelství Minuit.
To platí i v současné době, toto nakladatelství si velmi pečlivě vybírá autory, které bude vydávat a kteří se mimochodem také shodují v určitém odmítání něčeho... Možná je to právě ten příběh.

Jean-Philippe Toussaint (1957)

Narodil se v Bruselu. Úspěch zaznamenal hned prvotinou Koupelna (1985), následoval Pán (1986), podle nějž vznikl stejnojmenný film. K dalším Toussaintovým snímkům patří zfilmovaný román Fotoaparát pod názvem Sevillanka (1992) a Kluziště (1999). V českém překladu dosud nakladatelství Dauphin vydalo prózy Fotoaparát (1997), Televize (2000) a Autoportrét (2002), nakladatelství Garamond pak nejnovější knihy Milovat se (2004) a Utíkat (2006).

Je pravda, že už nyní víte, že Milovat se a Utíkat jsou částmi budoucí tetralogie?
Ne. Začal jsem promýšlet třetí román, ale jaký bude celkový počet knih, v tuto chvíli netuším. Bavilo mě pokračovat s totožnými postavami a obohacovat je... Nemusím tak také začínat zcela znovu.

Což je pohodlné.
Je to na jednu stranu praktické, na druhou také ambiciózní. Pro spisovatele je výzvou vytvořit širší projekt než jen samostatný román.

Taky si myslím, že až bude Marie plakat v sedmnáctém románu, tak to bude mít teprve tu správnou hloubku a vtip.
V Utíkat pláče Marie jen jednou a člověk ví proč. V Milovat se, jež časově následuje až po Utíkat, plakala, ale důvod ještě nebyl jasný.

Je za touto sérií také ambice napsat ten „velký román“?
Vždycky jsem záviděl velkým spisovatelům, kteří stvořili objemné romány. Doufám, že postupným přidáváním knih z toho nakonec také bude velký špalek.

V Autoportrétu je kapitola o Praze, ovšem vlastně jde jen o popis cesty vlakem do Prahy...
Ano, to vycházelo z mého tehdejšího špatného zážitku, nyní ale vidím Prahu prosluněnou, takže se to „přemazalo“... Ale Praha v tom není sama, v Koupelně zas hlavní hrdina, když vyleze z vany, jede do Benátek a tam hledá tenisový kurt. Vyptává se usedlíků, které to uráží, neboť mají za to, že člověk by si měl přece pořádně prohlédnout jejich město, a ne hrát tenis. Pak si pro změnu zaleze do hotelu a tam po zbytek pobytu hraje šipky.

Autor: