To, co udělali v třebíčské nemocnici, je samozřejmě neomluvitelné: odvedli diletantskou práci a zpočátku to odmítali připustit. Příběh se však vyvíjel; zlom nastává necelý rok po odhalení, tedy v září 2008, kdy nemocnice každému páru nabídla smír a odškodné šest set tisíc korun. Tím, že rodiny po domluvě se svým společným advokátem Igorem Velebou odmítly, daly před blahem svých dětí, o něž by přece v celé smutné aféře mělo jít v první řadě, přednost penězům.
Jejich dilema bylo následující: statisíce plus milosrdné zapomnění, nebo miliony plus další rozmazávání.
V éře internetu, kdy člověk sám sebe vygoogluje nebo vyseznamuje za pár vteřin, to mimo jiné znamenalo, že se nemilá publicita bude dál řetězově zmnožovat a že v síti navždy zůstane spousta materiálu, která jednou na obě děti může bez varování spadnout. Tedy, nemilá publicita - u jednoho z obou párů, který se pragmaticky bavil s novináři a za peníze účinkoval v českých i německých televizích, to není přiléhavý termín. Soudce také této dvojici vyměřil nižší bolestné, možná jim ho ale měl odepřít úplně, když už se rozhodli kapitalizovat své trauma soukromými prostředky.
Kdyby šlo o jeden izolovaný případ, dalo by se nad ním možná zavřít oči, popřát rodičům, ať si peníze užijí, a budoucím pacientům třebíčské nemocnice, aby její ředitel na pokutu nemusel šetřit na jejich úkor. Jenže chvíle, kdy obě rodiny odmítly smír, je také chvílí, kdy se hlavním hrdinou celé aféry stává dravý advokát.
Advokáti se obvykle opičí po svých úspěšných kolezích. V anglosaském světě se už před lety utvořila zvláštní odrůda práva zvaná „tort law“, v níž prosperují advokáti specializovaní na vysouzení bolestného za škody, které měl jejich klientům žalovaný přivodit hlavně svou nedbalostí. Jak ale změřit psychickou újmu? To nikdo neví, takže advokáti postupují podle hesla: když nevím, přeháním a jménem skutečné/fiktivní oběti se soudím o miliony nebo lépe o desítky milionů. Čím neslýchanější požadavek, tím větší vybojovaná kořist.
Americká cesta
Anglosaská judikatura už rozsudků, v nichž se astronomicky kompenzuje „mentální utrpení“, nashromáždila tisíce. Jeden z nejznámějších, protože nejbizarnějších, je případ 79leté Američanky, která se v roce 1992 popálila o kelímek kávy v McDonaldu. Do dvou let se jí podařilo vysoudit sumu, jejíž výše sice po dohodě obou stran zůstala důvěrná, nicméně přesáhla 640 tisíc dolarů. Zdálo by se, že utrpení rodičů z jižní Moravy a opařené americké důchodkyně je nesouměřitelné a že z Třebíče do Spojených států vede dlouhá cesta, ujít tu cestu ale nemusí trvat tak dlouho.
Rozsudek brněnského krajského soudce totiž vytváří velmi přitažlivý precedens. Pomineme-li skutečně tragický případ školáka, který málem utonul a z hodiny tělocviku si odnesl trvalé poškození, vyměřovaly české soudy až dosud odškodné ve stotisících. Od nynějška bude pro advokáty i pro soudce psychologicky mnohem schůdnější navrhovat a přiznávat milionové kompenzace.
A pokud se výše vysouzených odměn za nezměřitelné citové újmy bude vyvíjet takovým tempem, jaké teď udali v Brně, je jen otázkou času, kdy i u nás vznikne vrstva dravých a drahých advokátů, kteří si zvyknou na závratné honoráře a mediální proslulost, potenciální traumatizované oběti začnou aktivně vyhledávat a nakonec třeba i vyrábět.
Před devíti lety se česká společnost skrze svou politickou reprezentaci rozhodla odměnit bývalé vojáky československé zahraniční armády, tedy muže, kteří vědomě nasazovali životy za vyšší věc. Stěžejní paragraf jim přiznal 120 tisíc korun za jeden odsloužený rok a tisíc korun za každý další měsíc. O rok později dostali analogické odškodnění političtí vězni, takže mukl, který protrpěl řekněme osm roků v Jáchymově, měl nárok na 204 tisíc korun odškodného. Pokud tatáž společnost začne během několika let tak rozdílně kompenzovat tak rozdílné utrpení, muselo se s ní něco stát. Nejpravděpodobnější vysvětlení je, že se ohromně rozcitlivěla.
Rozcitlivěla se v kauzách, které jí televize a noviny servírují na talíři, protože obsahují náležité ingredience, aby se z nich dal sestavit dojemný příběh. Jednoho obskurního anarchistu, který deset měsíců nespravedlivě seděl ve vězení, tentýž brněnský krajský soud odškodnil 170 tisíci korunami. Ale to bylo před sedmi lety. Za tu dobu jsme se zřejmě dál takzvaně amerikanizovali.
Západní civilizace je podle všech rozumných měřítek nejlepší systém, jaký lidstvu historie nabídla. To štěstí už ale trvá dlouho a ukazují se známky dekadence. Přejímat „tort law“ a dravé advokáty znamená přejímat dekadenci ještě předtím, než se nám podařilo nastolit poměry, z nichž by teprve mohla organicky vyrůst.
Jejich dilema bylo následující: statisíce plus milosrdné zapomnění, nebo miliony plus další rozmazávání.
V éře internetu, kdy člověk sám sebe vygoogluje nebo vyseznamuje za pár vteřin, to mimo jiné znamenalo, že se nemilá publicita bude dál řetězově zmnožovat a že v síti navždy zůstane spousta materiálu, která jednou na obě děti může bez varování spadnout. Tedy, nemilá publicita - u jednoho z obou párů, který se pragmaticky bavil s novináři a za peníze účinkoval v českých i německých televizích, to není přiléhavý termín. Soudce také této dvojici vyměřil nižší bolestné, možná jim ho ale měl odepřít úplně, když už se rozhodli kapitalizovat své trauma soukromými prostředky.
Kdyby šlo o jeden izolovaný případ, dalo by se nad ním možná zavřít oči, popřát rodičům, ať si peníze užijí, a budoucím pacientům třebíčské nemocnice, aby její ředitel na pokutu nemusel šetřit na jejich úkor. Jenže chvíle, kdy obě rodiny odmítly smír, je také chvílí, kdy se hlavním hrdinou celé aféry stává dravý advokát.
Advokáti se obvykle opičí po svých úspěšných kolezích. V anglosaském světě se už před lety utvořila zvláštní odrůda práva zvaná „tort law“, v níž prosperují advokáti specializovaní na vysouzení bolestného za škody, které měl jejich klientům žalovaný přivodit hlavně svou nedbalostí. Jak ale změřit psychickou újmu? To nikdo neví, takže advokáti postupují podle hesla: když nevím, přeháním a jménem skutečné/fiktivní oběti se soudím o miliony nebo lépe o desítky milionů. Čím neslýchanější požadavek, tím větší vybojovaná kořist.
Americká cesta
Anglosaská judikatura už rozsudků, v nichž se astronomicky kompenzuje „mentální utrpení“, nashromáždila tisíce. Jeden z nejznámějších, protože nejbizarnějších, je případ 79leté Američanky, která se v roce 1992 popálila o kelímek kávy v McDonaldu. Do dvou let se jí podařilo vysoudit sumu, jejíž výše sice po dohodě obou stran zůstala důvěrná, nicméně přesáhla 640 tisíc dolarů. Zdálo by se, že utrpení rodičů z jižní Moravy a opařené americké důchodkyně je nesouměřitelné a že z Třebíče do Spojených států vede dlouhá cesta, ujít tu cestu ale nemusí trvat tak dlouho.
Rozsudek brněnského krajského soudce totiž vytváří velmi přitažlivý precedens. Pomineme-li skutečně tragický případ školáka, který málem utonul a z hodiny tělocviku si odnesl trvalé poškození, vyměřovaly české soudy až dosud odškodné ve stotisících. Od nynějška bude pro advokáty i pro soudce psychologicky mnohem schůdnější navrhovat a přiznávat milionové kompenzace.
A pokud se výše vysouzených odměn za nezměřitelné citové újmy bude vyvíjet takovým tempem, jaké teď udali v Brně, je jen otázkou času, kdy i u nás vznikne vrstva dravých a drahých advokátů, kteří si zvyknou na závratné honoráře a mediální proslulost, potenciální traumatizované oběti začnou aktivně vyhledávat a nakonec třeba i vyrábět.
Před devíti lety se česká společnost skrze svou politickou reprezentaci rozhodla odměnit bývalé vojáky československé zahraniční armády, tedy muže, kteří vědomě nasazovali životy za vyšší věc. Stěžejní paragraf jim přiznal 120 tisíc korun za jeden odsloužený rok a tisíc korun za každý další měsíc. O rok později dostali analogické odškodnění političtí vězni, takže mukl, který protrpěl řekněme osm roků v Jáchymově, měl nárok na 204 tisíc korun odškodného. Pokud tatáž společnost začne během několika let tak rozdílně kompenzovat tak rozdílné utrpení, muselo se s ní něco stát. Nejpravděpodobnější vysvětlení je, že se ohromně rozcitlivěla.
Rozcitlivěla se v kauzách, které jí televize a noviny servírují na talíři, protože obsahují náležité ingredience, aby se z nich dal sestavit dojemný příběh. Jednoho obskurního anarchistu, který deset měsíců nespravedlivě seděl ve vězení, tentýž brněnský krajský soud odškodnil 170 tisíci korunami. Ale to bylo před sedmi lety. Za tu dobu jsme se zřejmě dál takzvaně amerikanizovali.
Západní civilizace je podle všech rozumných měřítek nejlepší systém, jaký lidstvu historie nabídla. To štěstí už ale trvá dlouho a ukazují se známky dekadence. Přejímat „tort law“ a dravé advokáty znamená přejímat dekadenci ještě předtím, než se nám podařilo nastolit poměry, z nichž by teprve mohla organicky vyrůst.
